Náboženství starověkých Arabů

Řekne-li se dnes Arab, drtivá většina Čechů si zároveň vybaví muslima. Tak hluboce je v nás zakořeněna představa, že Arab snad ani nemůže vyznávat jiné náboženství než islám. Ne vždy tomu však takto bylo. Přinejmenším ne do 7. století n. l. Jaké náboženství ale Arabové vyznávali předtím? Jaké arabské náboženství znali v antice?

Řecký spisovatel Hérodotos (asi 484–420 př. n. l.) se ve svých pověstných Dějinách na několika místech zmiňuje i o Arabech. Chválí jejich bojové schopnosti,  smysl pro přátelství a zmiňuje se také o arabském náboženství. Píše, že:

„Z bohů uctívají jen Dionýsa a Uranii (…). Dionýsovi říkají Orotal a Uranii Alilat.“ (Dějiny, III, 9)

Na jiném místě  zase říká, že „Asyřané říkají Afrodítě Mylitta, Arabové Alilat a Peršané Mitra.“ (Dějiny, I, 131) Hérodotos však neměl tak úplně pravdu. Určitě neuctívali jen tyto bohy, ale jako drtivá většina starověkých národů znali a uctívali bohů takřka bezpočet. Nejvíce úcty ovšem staří Arabové prokazovali zbožštěnému Slunci (al-Lát nebo Iláhat Šams tj. bohyně Šams), Měsíci (Iláh Hubal = bůh Hubal) a Venuši (al-Uzzá).

Velmi rozšířené bylo uctívání bohyně al-Lát. Hérodotos, jak už bylo zmíněno výše, ji ztotožňuje s Afroditou Uranií, v helenizované oblasti starověkého světa však byla spíše ztotožňována s Athénou-Minervou. Například v Palmyře našli archeologové její zobrazení s helmou a oštěpem, což jsou typické atributy bohyně Athény. Spíše než Venuše byla také chápána jako solární bohyně. Sídlila údajně v čtyřhranném bílém kameni u at-Tá'ifu, nad nímž byla později vystavěna zastřešená budova. Uctívali ji i staří Kurajšovci a darovávali jí různé votivní dary a zbraně. Její idoly spolu s idoly bohyně al-Uzzá si brali Mekčané s sebou do boje. V boji potom volali: „Síla (izzá) patří nám, vy nemáte žádnou sílu!“

Solárním božstvem byla také Šams. V Sýrii a Palmyře bylo toto solární božstvo mužského charakteru (bůh Šamaš). Symboly bohyně byly lvi, orli a koně. Brzy však je Šams nazývána pouze „bohyní“ (Ilat, Iláhat, ha-Ilat, al-Ilat…) a stává se manželkou lunárního boha Ila ( či lláha, Alláha…).

Další bohyní, velmi uctívanou v předislámské Arábii, byla al-Uzzá. Arabové ji ctili jako Jitřenku-Venuši. Jejím symbolem byly gazely. Al-Uzzá byla rovněž ochránkyní kmene Kurajš v Mekce a byla uctívána v Kaabě. Ve městě Híra jí byly dokonce přinášeny i lidské oběti.

Důležitou bohyní starého arabského náboženství byla i Manát, ničitelka, která určovala lidský osud, přeneseně bohyně osudu. Byla jakýmsi zbožněním záhady života a smrti. Uctívali ji v Mekce i v Medíně.  Byla jí též zasvěcena svatyně v Kudajdu mezi Mekkou a Medínou, kde ji uctívali v podobě bloku skály. Oblíbenost bohyň al-Lát, al-Uzzá a Manát byla obrovská ještě za Muhammadova života. Muhammad dokonce v několika svých verších označil tyto tři bohyně za dcery Alláhovy, později ale tyto verše odvolal jako Satanské (našeptané Satanem).

Představa o nejvyšším bohu byla v Mekce i v západní Arábii běžná. Téměř každý kmen měl totiž nějaké své nejvyšší božstvo. Když Muhammad začal veřejně hovořit o Alláhovi (al-Láh = Jediný), jeho soukmenovci nebyli překvapeni, protože si ho dovedli představit jako sobě velice dobře známého boha Hubala. Iláh Hubal byl bohem Měsíce a nejvyšší božstvem Kurajšovců. Byl uctíván v Kaabě, kde stál jeho antropomorfní idol z achátu.

Arabové uctívali také řadu bohů z ciziny. Například staroaramejského Saláma, syrského Baala a Dú Šará (Dionýsa) nebo minejského Wada Kahiba (Měsíčního Starce).

Z jiných astrálních objektů Arabové uctívali také hvězdy jako Aldebaran, Canopus a Sirius nebo planety Jupiter, Merkur a Saturn (Zuhal). Saturn byl původně uctíván i v mekské Kaabě. Oproti nebeským mocnostem potom stály síly zemské - 'ahl al-'ard čili jacísi démoni či džinové, kteří sídlili v děrách, skalách, pramenech, studních, kamenech i na poušti. Džinové na sebe mohli přijímat různé podoby, obvykle plíživých zvířat (například hadů či ještěrek). Mnozí z nich byli zlí a bylo nutno se proti nim bránit zaříkáváním a amulety anebo nějakými obřadními úkony, např. házením kamenů na určitých místech. Džinové také mohli vstupovat do lidí a zbavit je rozumu; odtud i arabské slovo pro blázna „madžnún“ tj. posedlý džinem. 

Na druhé straně však džinové pomáhali některým lidem k dosažení mimořádných schopností nebo vědomostí. Tak se soudilo, že i básník získává schopnosti vyjadřovat se v řeči za pomoci džina – ša’ir tj. „toho, kdo má zvláštní vědění“, „kdo proniká do podstaty věcí.“  I takzvaní káhinové (pravci, věštci, čarodějové) byli pod vlivem džinů, kteří jim sdělovali průběh věcí příštích a jiná tajemství, nedostupná obyčejným smrtelníkům. Káhinové (bylo mezi nimi i hodně žen) byli pro toto své spojení s džiny obáváni, současně však vyhledáváni jako praktikové magie. Například káhinové kmene al-Kamar v Hadramautu pro zastavení dešťů uřízli větev ze stromu v poušti a zapálili ji. Dešťová voda potom dopadala na hořící větev a vypařovala se, čímž se měla zmírnit prudkost deště. Kahiové také uměli léčit a díky svým zkušenostem a moudrosti mnohdy rozhodovali ve složitých sporech, na něž zkušenost kmenových náčelníků nestačila.

Předvídali i budoucnost (například pomocí rozhazování šípů). Jejich předpovědi a výroky ovšem byly velmi často nejasné. Věštby pronášeli v rýmované próze, a své projevy zahalovali řetězem přísah při podivných bytostech nebo předmětech, aby více zapůsobili na posluchače. I Muhammad, ačkoliv vehementně popíral, že je káhinem, v počáteční fázi své prorocké činnosti převzal mnohé z jejich výrazových prostředků, a i když později od nesrozumitelných přísah upustil, zůstal vždycky věrný rýmované próze (sadž).
Bohové byli často uctíváni v podobě rostlin (například al-Uzzá byla uctívána v jedné nebo ve třech akáciíeh, bohyně al-Lát naopak v palmě, atd.), častěji však v podobě kamenů.  Mohli být vtěleni rovněž do určitých zvířat (psa, kočky nebo hada). Sídla božstev obklopoval posvátný okrsek; na některých místech byl postaven hrubě tesaný idol, představující dotyčné božstvo, jinde byl předmětem uctívání přirozený skalní útvar, připomínající nějakou podobu.

Bohům byly přinášeny oběti a dary, byla jim obětována zvířata (nejčastěji velbloudi, ovce a kozy), přičemž se krev zabitého zvířete lila na kámen či stélu, který stál vedle idolu. Existovaly patrně též úlitby a oběti jídla. Uctívání se dálo poutěmi k některým posvátným místům, jejich obcházením a věšením kusů oděvů, zbraní nebo jiného osobního majetku na kameny nebo stromy. Kromě toho byly svatyně uctívány posvátným během, tzv. tawwáfem, nebo chůzí kolem svatyně. Modlitba zřejmě hrála jen nepatrnou úlohu a byla pravděpodobně jen vyjádřením žádosti, aby božstvo přijalo oběť či dar. Nezdá se ani, že by staří Arabové rozvíjeli nějakou obsáhlou a složitou mytologii.

Nelze říci, že by staří Arabové byli nějak hluboce nábožensky založeni; vykonávali různé obřady jako běžnou součást svého denního života, nikterak se o svá božstva nestarali a pohlíželi na ceremonie spíše jako na oslavy, zpestřující jinak jednotvárný život. Různá tabu (zákazy některých potravin, šetření či naopak mrzačení zvířat) byla dodržována spíše ze zvyku než z přesvědčení. Je pravděpodobné, že právě úcta ke zvyklostem a k tradici byla tím nejsilnějším poutem vážícím staré Araby k náboženství. V polemikách proti Muhammadovi je údajně jediným a stále se opakujícím argumentem jeho protivníků na obranu starého náboženství tvrzení, že jde o víru předků.

------------------------------------

Literatura

Hérodotos: Dějiny, Academia, Praha 2004
Korán, Odeon, Praha 1972, předmluva Ivana Hrbka
Nováková, N.: Předislámští Arabové, SPN, Praha 1969
Oliverius, J.: Svět klasické arabské literatury, Atlantis, Brno 1995
Tauer, F.: Svět islámu: dějiny a kultura, Vyšehrad, Praha 2006
Zbíral D.(2002): Náboženství předislámské Arábie, on-line text (http://www.david-zbiral.cz/Predislam.htm#_ftn34)

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.8 (5 votes)