Portál Antika

Stráže odvádějí Sókrata do vězení. Muž, který přežil války a tyranii, nemohl žít v klidu v demokratickém státě. Je odsouzen k trestu smrti, protože ve svobodné obci svobodně myslel.

5. století př. n. l. bylo nejdůležitější období řeckých dějin. Probíhaly řecko-perské války, po kterých se Athény staly jedním z dominantních měst v Řecku. V polovině století vládl v Athénách Periklés, který pozvedl moc Athén a vytvořil tak město, které se mohlo pyšnit svou architekturou i vzdělaností. V druhé polovině 5. století začala peloponéská válka, která ukončila hegemonii Athén v Řecku.

Pravděpodobně si vzpomeneme na film Quo Vadis od polského režiséra Jerzyho Kawalerowicze. V tomto filmu vystupuje osoba milující požitkářství, Petronius zvaný "elegantiae arbiter – rozhodčí ve věcech vkusu", který nakonec spáchal sebevraždu, aby unikl Neronově hněvu. Kdo však ve skutečnosti byl tento Petronius? Ačkoli se o jeho životě toho moc nedochovalo, budu se vám snažit přiblížit jeho život.

Marcus Antonius (83 př. n. l. – 30 př. n. l.) se během své vojenské kariéry brzy začal objevovat po boku Gaia Julia Caesara. Bojoval s ním v Gálii, pak ho Caesar zanechal v Římě kde udržoval pořádek, zatímco Caesar bojoval v Africe proti Catonovi. Cassius i Brutus často uvažovali, zda zabít spolu s Caesarem i Antonia, neboť měl velkou podporu u vojska. Byl to jistě muž, kterému nechyběla statečnost. Ale byl i politikem? 

Gaius Iulius Caesar - nejznámější postava starověkého Říma. Mnohdy opěvován i haněn. Ačkoli rozpad římské republiky probíhal v různých fázích už od dob bratrů Gracchů a Livia Drussa, byl to právě Caesar, který spustil zrod impéria.

Lucius Cornelius Sulla se vzdal dobrovolně moci na vrcholu svého štěstí. Bojovol úspěšně proti Italikům, Mithridatovi a nakonec proti Mariovi. Proto také dostal přezdívku Felix - šťastný.

 Tento císař původem Syřan vládl v letech 222-235 n.l. Jeho vláda byla poměrně klidná, zvláště když ji srovnáme s předešlými císaři. Co mne překvapilo u tohoto císaře byla jeho náboženská tolerance. Nejenže měl ve své svatyňce vedle obrazů císařů i Krista, ale dokonce chtěl vystavit Kristu chrámu. Haruspikové však na základě zkoumání zvířecích útrob císaře odradili, protože by všichni začali uctívat Krista a ostatní chrámy by zůstaly prázdné. Údajně prý nechal odstranit z chrámu i sochy, což měl také udělat kdysi i Hadrianus.

Tento můž by zcela jistě něměl upadnout do zapomění, protože ho pokládám za velkého Římana, ačkoli byl také znám svou přísností až krutostí vůči armádě, které velel. 
Pocházel z rodu Cassiů, kteří se účastnili spiknutí proti Caesarovi. 

Lucullus (118-56 př.n.l.) byl konzulem v Římě a byl na straně Sully. Jeho jediné štěstí, že se nezapletl do občanských válek bylo, že vedl válku na Východě proti Mithridatovi. Vydobyl velká vítězství pro římskou říši a kdyby nebylo Pompeia, který se zasloužil o to, že ho z této války Řím odvolal, možná, že by i položil na kolena Peršany. Byl znám svou mírumilovností vůči dobytým územím a městům, kterým pomohl finančně znovu obnovit.

Fabius Maximus v dětství působil na svrtevníky jako pomalý a líný mladík, ale právě tyto vlastnosti dopomohly k tomu, že se stal jedním z nejznámějších římských vojevůdců. Tak mne také napadá jedna filosofická úvaha. Každá vlastnost je jako mince - má dvě strany. Statečnost se dá vyměnit za nerozumnost, strach za opatrnost, pýcha za sebejistotu, zdrženlivost za liknavost. Jestli je ta která vlastnost dobrá neurčují lidé, ale okolnosti.

 Bylo to v době, kdy z jedné strany tlačil na Řeky Makedonec a z druhé strany zas Sparťan. V té době se objevil Achajec jménem Filopoimen. Kterýsi Říman, chtěje ho chválit, nazval ho posledním Řekem, jako by už Řecko po něm nezrodilo žádného velkého muže sebe důstejného. Pocházel z vážené řecké rodiny z Mantinei, ale museli uprchnout do Megalopole. Už od mládí bylo zjevné, že z něho nebude diplomat, ale velký válečník.