Náboženství a báje

warning: Creating default object from empty value in /home/spqrcz/public_html/modules/taxonomy/taxonomy.pages.inc on line 33.

Dvanáct Olympanů

Každé polyteistické náboženství má svůj pantheon (πας – všechen, θεος - bůh), jakýsi pomyslný souhrn bohů, v něž věří. V řeckém pantheonu zaujímalo přední místo dvanáct bohů, kteří sídlili na Olympu, a proto jim básníci též říkali Olympané. To, které bohy do této dvanáctky počítat, nebylo nikým přesně určeno, ale nejčastěji můžete v souvislosti s pojmenováním Olympané slyšet následující jména bohů: 

Váš hlas: Žádná Průměr: 3.8 (17 votes)

V doprovodu šílených žen? Jedině Dionýsos

DionysosMěsíc září je za námi. Začíná vinobraní a s ním slavnosti vinné révy. A protože je podle mýtů šíření vína po Evropě spjato s Dionýsem, podívejme se, kdo je tento bůh, kterého doprovází průvod šílených žen.

Vášeň provází podle mytologie nejen lidský rod, ale taky nebeský. Proti vášním nic nenadělal ani Zeus, otec bohů a lidí. Zeus se zamiloval do krásné mladé dívky Semely, dcery thébského krále Kadma. Z veliké lásky mu porodila syna jménem Dionýsos. Diova manželka Héra však ze žárlivosti poslala na rohaté dítě ověnčené korunou upletenou z hadů Titány a roztrhali ho. Osud však vybral malému bohu jiný los a na pomoc mu přišla jeho babička Rheia, Kronova manželka. Složila opět Dionýsovo tělo a Persefona, Hádova manželka, ho ukryla u orchomenského vládce Athamanta a jeho manželky Inó. Inó ho převlékla za děvčátko a chovala v ženské části paláce, aby ho skryla před Héřiným hněvem. Žárlivá žena se však nedala oklamat a potrestala manželský pár šílenstvím. V šílenství si Athamas spletl vlastního syna Learcha s jelenem a zabil ho.

Váš hlas: Žádná Průměr: 3 (3 votes)

Z diskuzního večera: Výklad mýtů podle novoplatónského filosofa Prokla

Mýty jsou staré jak lidstvo samo. Popisují příběhy, které se snažily vdechnout našemu světu řád a smysl. Ne všechny mýty však působí dojmem harmonie a řádu. Některé příběhy jsou natolik neetické, že bychom je sotva mohli ztotožnit se spravedlností a právem. Není ale možné, že jsou tyto kontroverzní příběhy pouze skrytou šifrou? Proklos, novoplatónský filosof ze 5. stol. n. l. a s ním mnoho dalších filosofů, se snažil vyložit tyto mýty tak, aby dávaly hlubší smysl. Na toto téma napsal spis „O Platónových námitkách“. S jeho myšlenkami bych rád čtenáře nyní seznámil.

Pozornému čtenáři homérských příběhů nemohly uniknout pasáže, kde se bohové dopouštějí zla. V jeho básních se z Diovy vůle porušují přísahy a smlouvy, Zeus přivádí bohy do vzájemného sváru, Arés cizoloží s Afroditou, bohové ve snu klamou nebo mladý Hermés krade Apollónovi stádo. Co mají takové příběhy, kde je ústředním tématem zrada, válka, cizoložství či krádež, společné s dobrem, krásnem a řádem?

Io, Saturnalia!

Na 17. prosinec ve starověkém Římě připadal významný svátek Saturnálií. Postupem času se jeho oslava protahovala na několik dní, takže v pozdějších dobách víceméně přecházel v oslavu zimního slunovratu. Byla to doba všeobecného veselí a jisté míry tolerované společenské nekázně, vzájemných návštěv a obdarovávání, zkrátka všech věcí, na něž se jindy nedostávalo času. Běžný život Města se zastavil a Římané se symbolicky vraceli do dávného zlatého věku lidstva pod vládou Saturna, kdy všichni lidé žili ne nepodobni bohům: bezstarostně, jako sobě rovní, v míru a hojnosti.

Z Artemidiny divočiny

Artemidu Římané zpravidla ztotožňovali s Dianou, ale zdá se, že tyto dvě bohyně, třebaže je v lidském převyprávění božského světa mnohé spojuje, jsou od sebe přesto odlišné. Artemis přichází z tajemného oparu předřecké a nejstarší řecké Evropy a je nejspíše jednou z podob, v nichž z nejhlubší paměti lidského rodu promlouvá pradávná Velká Matka Země, příliš mocná na to, aby ji člověk teprve nedávno vyrostlý ze svých zvířecí stop dokázal uchopit jako samu se sebou identickou a přitom nezešílet.

Osud a odpovědnost u Homéra a tragiků | I. Lidská a božská odpovědnost u Homéra

Autor: Doc. Radek Chlup, PhD.

Mým tématem je „osud a odpovědnost“, obě tato témata mne však budou zajímat pouze ve své vzájemné provázanosti, tj. půjde mi o problém lidské odpovědnosti a lidského rozhodování tváří v tvář osudovým omezením. Nebudu se proto snažit rozebírat samotný pojem „osudu“, neboť takovýto rozbor by nás u básníků odvedl od mého tématu velmi daleko. Dobrým příkladem je Homér, který sice o osudu (moira) hovoří poměrně často, ale nikoli v souvislosti s odpovědností, nýbrž výhradně ve spojitosti se smrtí. Osud se u Homéra typicky týká okamžiku, kdy má člověk zemřít, a to, co je někomu souzeno, je zpravidla právě jeho vlastní smrt (která se také často objevuje ve spojení „smrt a přemocný osud“, thanatos kai moira krataié).1

Váš hlas: Žádná Průměr: 4 (4 votes)

Strašlivá bitva bohů

Už tři sta let v Řecku zuří strašlivý boj. Vzduchem létají blesky, gigantická kopí a obrovské kusy skal. Země duní a moře vře, strašlivý žár spaluje údolí i hory. Titáni bojují statečně, ale Olympané jsou v přesile. Kronos už brzy bude muset uznat svou porážku. Novým pánem světa se stává Zeus.

Staří Řekové viděli své bohy podobně jako sami sebe. Představovali si je jako bytosti s lidskou podobou, kteří se rodí a plodí, bojují a vynalézají, žárlí a milují, trestají i odpouštějí. Největší rozdíl mezi nimi byl v tom, že jedni byli smrtelní a druzí ne.

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.8 (8 votes)

Pět lidských pokolení

Kdyby se nějaká lidská vlastnost dala označit za tu úplně nejtypičtější, byla by to zvědavost. Od doby, kdy se člověk poprvé podíval na hvězdné nebe a začal přemýšlet o tom, co jsou hvězdy, co je oheň a proč vlastně existuje země, začal si vytvářet mytologii, která zahrnovala nejen bohy, ale i dějiny lidského rodu. Své „dějepisné“ mýty měli i staří Řekové. Například podle básníka Hésioda (žil na přelomu 8. a 7. stol. př. n. l.) by se dějiny lidstva daly rozdělit do pěti „kovových“ období. 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.3 (12 votes)
Syndikovat obsah