Portál Antika

Kdyby se nějaká lidská vlastnost dala označit za tu úplně nejtypičtější, byla by to zvědavost. Od doby, kdy se člověk poprvé podíval na hvězdné nebe a začal přemýšlet o tom, co jsou hvězdy, co je oheň a proč vlastně existuje země, začal si vytvářet mytologii, která zahrnovala nejen bohy, ale i dějiny lidského rodu. Své „dějepisné“ mýty měli i staří Řekové. Například podle básníka Hésioda (žil na přelomu 8. a 7. stol. př. n. l.) by se dějiny lidstva daly rozdělit do pěti „kovových“ období. 

Silný bitevní jezdec se zlatou přilbou, štítem a s oštěpem v mohutných zakrvácených rukou. Takto si ve starověku představovali boha války. U Řeků byl ovšem Arés ctěn mnohem méně než u Římanů. Především proto, že pro ně byl hlavně bohem zuřivé války, v níž ho provázeli příznační druhové:  Eris (Svár), Deimos (Děs), Fobos (Hrůza) nebo bohyně smrti Kéry.

Řekne-li se dnes Arab, drtivá většina Čechů si zároveň vybaví muslima. Tak hluboce je v nás zakořeněna představa, že Arab snad ani nemůže vyznávat jiné náboženství než islám. Ne vždy tomu však takto bylo. Přinejmenším ne do 7. století n. l. Jaké náboženství ale Arabové vyznávali předtím? Jaké arabské náboženství znali v antice?

Zeus byl pro staré Řeky nejvyšším bohem. Byl vládcem všech bohů, pověstnou „hlavou“ olympského Pantheonu. Když si se svými sourozenci rozděloval moc ve světě, dostal losem nebe. A jakožto vládce nebes byl také původcem všech atmosférických jevů. Od něho pocházel hrom, blesk, mračna, sníh, déšť, vítr, bouře, ale i duha. Sídlil na Olympu, kde mu syn Héfaistos vystavěl nádherný kovový palác. Své postavení si však musel nejprve vydobýt.