Portál Antika

Mýty jsou staré jak lidstvo samo. Popisují příběhy, které se snažily vdechnout našemu světu řád a smysl. Ne všechny mýty však působí dojmem harmonie a řádu. Některé příběhy jsou natolik neetické, že bychom je sotva mohli ztotožnit se spravedlností a právem. Není ale možné, že jsou tyto kontroverzní příběhy pouze skrytou šifrou? Proklos, novoplatónský filosof ze 5. stol. n. l. a s ním mnoho dalších filosofů, se snažil vyložit tyto mýty tak, aby dávaly hlubší smysl. Na toto téma napsal spis „O Platónových námitkách“. S jeho myšlenkami bych rád čtenáře nyní seznámil.

Pozornému čtenáři homérských příběhů nemohly uniknout pasáže, kde se bohové dopouštějí zla. V jeho básních se z Diovy vůle porušují přísahy a smlouvy, Zeus přivádí bohy do vzájemného sváru, Arés cizoloží s Afroditou, bohové ve snu klamou nebo mladý Hermés krade Apollónovi stádo. Co mají takové příběhy, kde je ústředním tématem zrada, válka, cizoložství či krádež, společné s dobrem, krásnem a řádem?

Na 17. prosinec ve starověkém Římě připadal významný svátek Saturnálií. Postupem času se jeho oslava protahovala na několik dní, takže v pozdějších dobách víceméně přecházel v oslavu zimního slunovratu. Byla to doba všeobecného veselí a jisté míry tolerované společenské nekázně, vzájemných návštěv a obdarovávání, zkrátka všech věcí, na něž se jindy nedostávalo času. Běžný život Města se zastavil a Římané se symbolicky vraceli do dávného zlatého věku lidstva pod vládou Saturna, kdy všichni lidé žili ne nepodobni bohům: bezstarostně, jako sobě rovní, v míru a hojnosti.

Artemidu Římané zpravidla ztotožňovali s Dianou, ale zdá se, že tyto dvě bohyně, třebaže je v lidském převyprávění božského světa mnohé spojuje, jsou od sebe přesto odlišné. Artemis přichází z tajemného oparu předřecké a nejstarší řecké Evropy a je nejspíše jednou z podob, v nichž z nejhlubší paměti lidského rodu promlouvá pradávná Velká Matka Země, příliš mocná na to, aby ji člověk teprve nedávno vyrostlý ze svých zvířecí stop dokázal uchopit jako samu se sebou identickou a přitom nezešílet.

Autor: Doc. Radek Chlup, PhD.

Mým tématem je „osud a odpovědnost“, obě tato témata mne však budou zajímat pouze ve své vzájemné provázanosti, tj. půjde mi o problém lidské odpovědnosti a lidského rozhodování tváří v tvář osudovým omezením. Nebudu se proto snažit rozebírat samotný pojem „osudu“, neboť takovýto rozbor by nás u básníků odvedl od mého tématu velmi daleko. Dobrým příkladem je Homér, který sice o osudu (moira) hovoří poměrně často, ale nikoli v souvislosti s odpovědností, nýbrž výhradně ve spojitosti se smrtí. Osud se u Homéra typicky týká okamžiku, kdy má člověk zemřít, a to, co je někomu souzeno, je zpravidla právě jeho vlastní smrt (která se také často objevuje ve spojení „smrt a přemocný osud“, thanatos kai moira krataié).¹

Už tři sta let v Řecku zuří strašlivý boj. Vzduchem létají blesky, gigantická kopí a obrovské kusy skal. Země duní a moře vře, strašlivý žár spaluje údolí i hory. Titáni bojují statečně, ale Olympané jsou v přesile. Kronos už brzy bude muset uznat svou porážku. Novým pánem světa se stává Zeus.

Kdyby se nějaká lidská vlastnost dala označit za tu úplně nejtypičtější, byla by to zvědavost. Od doby, kdy se člověk poprvé podíval na hvězdné nebe a začal přemýšlet o tom, co jsou hvězdy, co je oheň a proč vlastně existuje země, začal si vytvářet mytologii, která zahrnovala nejen bohy, ale i dějiny lidského rodu. Své „dějepisné“ mýty měli i staří Řekové. Například podle básníka Hésioda (žil na přelomu 8. a 7. stol. př. n. l.) by se dějiny lidstva daly rozdělit do pěti „kovových“ období. 

Ve starověku existovalo mnoho méně známých lokálních věštíren a věštkyň. O jedné takové věštkyni jménem Erichtó se zmiňuje Lucanus ve svém díle Farsalské pole. Ačkoli není jisté zda tato věštkyně skutečně existovala, Lucanův příběh velice podrobně popisuje věštecké praktiky této temné věštkyně mrtvých.

Silný bitevní jezdec se zlatou přilbou, štítem a s oštěpem v mohutných zakrvácených rukou. Takto si ve starověku představovali boha války. U Řeků byl ovšem Arés ctěn mnohem méně než u Římanů. Především proto, že pro ně byl hlavně bohem zuřivé války, v níž ho provázeli příznační druhové:  Eris (Svár), Deimos (Děs), Fobos (Hrůza) nebo bohyně smrti Kéry.

Lékař, hudebník, věštec, pastýř, lukostřelec, stavitel hradeb a zakladatel měst. Všechna tato povolání mohl hravě zastávat nejkrásnější řecký bůh Apollón. Původně byl pravděpodobně bohem světla, odtud jeho příjmení Foibos - čistý, zářící, světlorodý. Světlo, které představoval, ho ale spojilo také s mnoha jinými oblastmi lidského konání.