Publius Ovidius Naso: Metamorfózy

- název díla pochází od jeho ústředního motivu-> proměn člověka ve zvíře, rostlinu, nesmrtelnou bytost, či přírodninu

- obsahuje skoro 250 básní, zpracovávajících nejslavnější řecké a římské báje. O. je řadí chronologicky – začíná změnami, ze kterých vynikl z dávného chaosu svět a končí přeměnou Caesara v kometu a modlitbou k Augustovi.

- obsah je rozmanitý; líčení jasné, názorné, živé; významnou roli hraje rétorika (dlouhé monology)

- druhá část díla působí poněkud nelogickým dojmem, posl. básně k sobě ne vždy dobře pasují + zdá se jako by básníkovi již ubývalo inspirace -> zřejmá byl v časové tísni, v níž se chtěl co nejrychleji dobrat ke konci díla (chvála Aug.)

- Zaujala mne například část o obnově lidstva zničeného potopou, v první knize Proměn. Celý svět zaplavila voda, nad níž zůstalo jen několik nejvyšších vrcholků, například Olymp nebo Parnas. A právě na Parnasu, blízko svatyně bohyně Themis (na místě pozdějších Delf) se podařilo přistát posledním přeživším lidem – poctivému Deukaliónovi s manželkou Pyrhhou, dcerou Prométheova bratra Epiméthea a Pandóry.

Fókis dělí boiótský kraj a attické nivy,
úrodná zem, když bývala zemí, než onoho času,
byla jen částí moře a zátopy širokou plání.
Vysoká hora se k hvězdám tu tyčí temeny dvěma,
jménem se nazývá Parnas, a vrcholky nad mračna čnějí.

Jakmile Deukalion – vše ostatní pokrylo moře – ,
plaví se na malém člunu, zde přistál s chotí svou Pyrrhou,
božstvům hory se poklonit jdou a kóryckým nymfám,
jakož i Themidě věštné, jež tehdy tu věštírnu měla.
Nebylo lepšího muže než on, tak dbalého práva,
jako byl on, ni šťastnější ženy než ona.

Bohům se jich zželelo a voda nakonec začala pomalu klesat. Jenže, byli tu samy – jak by jen mohli přežít? Rozhodli se prosit o radu bohyni Themis:

Jakmile chrámových stupňů se dotkli, vrhnou se oba
na zemi vpřed, a vtisknouvše polibek na chladný kámen,
pravili: "Dá-li se božstvo kdy obměkčit nebo smířit
prosbou spravedlivou, a dá-li se zlomit hněv bohů,
Themido, rci, jak možno napravit záhubu lidstva:
od bídy zátopy zlé, ty laskavá, odpomoz světu!"

Pohnutá Themis sice odpověděla, ale jako obvykle bylo proroctví velice nejasné:

V odpověď dojaté božstvo jim věštilo: "Vyjděte z chrámu,
hlavy si zahalte, rozvažte pás a skasejte roucha,
kosti vznešená matky pak za sebe házejte oba!"

Nakonec a naštěstí lidé přeci jen poselství rozluštili:

Dlouho v úžasu stáli. To mlčení přeruší první
Pyrrha: ona se vzpírá být poslušna rozkazů božích,
prosí o milost chvějnými rty a chvěje se bázní,
nechytíc matčin Stín si rozhněvat házením kostí.
Zatím však znovu a znovu si říkají slova té věštby,
záhadná tajemným smyslem, a oba je zkoumají spolu.
Potom se Prométheovec jal konejšit vlídnými slovy
Epimétheovu dceru a dí: "Buď klamný je vtip můj,
nebo je věštba ta zbožná a neradí k žádnému hříchu.
Vznešená matka je Země, a kostmi jsou kameny zvány
v jejím těle: a ty jsme vyzváni za sebe házet!"
                (…)
Nebýti svědkem ta prastará zvěst, kdo věřil by tomu?
Kameny začali ztrácet svou tvrdost, odkládat tuhost,
měknouti více a více a změklé nabývat tvaru.
Narostli též, a jakmile vzrostly a zjemnily v nitru,
lze na nich viděti cos jak podobu lidského tvora,
ovšem nejasnou dosud, jak jeví se načatý mramor,
nedosti zpracovanou a hrubým podobnou sochám.
Cokoli vlhkého bylo v těch kamenech, cokoli bylo
prolnuto šťávou a zemí, to měkké se změnilo v maso;
pevné co jest, co nedá se ohýbat, přechází v kosti;
co bylo v kameni žilou, to zůstalo pod stejným jménem.
Tak tedy v krátké chvíli dle vůle a pokynu bohů
kameny hozené mužem tvář mužů na sebe vzaly,
z kamenů vržených ženou zas ženské povstalo plémě.

Odtud je tvrdý náš rod a zkušený v práci a trudu:
dáváme tak jen bezpečné důkazy o tom, z čeho jsme vznikli.

Římané objevili báji o potopě poměrně pozdě. V typicky řeckých bájích se o ní hovoří jen sporadicky, případně vůbec. Zaujalo mě, že na rozdíl od židů a křesťanů, kteří převzali vyprávění v prakticky nezměněné podobě (pokud nepočítáme některé číselné úpravy – počty, rozměry) ze sumerského Eposu o Gilgamešovi (srov.: Epos o Gilgamešovi, Odeon, Praha 1956), vymysleli Řekové a Římané v podstatě zcela nový příběh a z původního vzali pouze námět.

 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.6 (5 votes)