Život otroků ve starověku

Život otroků ve starověkuDesetitisíce válečných zajatců připlouvá na ostrov Délos, kde kvete obchod s otroky. Budou prodáni do otroctví. Pokud budou mít štěstí, neskončí na poli u nějakého velkostatkáře, pro kterého budou jen mluvícími nástroji.

Římští velkostatkáři skupovali nebo si pronajímali půdu, kterou stát získal ve válce s nepřáteli.  Při obdělávání tak rozsáhlých pozemků potřebovali levnou pracovní sílu. Rolnici by přišli velkostatkářům draho, a proto se zvýšila poptávka po otrocích.

Otroci se získávali nejen ve válkách, ale i v době míru od pirátu, kteří prodávali cestující zajatých lodí nebo unesené obyvatele pobřeží. Obchodníkům s otroky často odprodávali své zajatce a odpůrce z vlastního příbuzenstva i barbarští králové.

V posledních letech římské republiky měl otroka snad každý včetně chudších domácností. Nezkušení otroci byli využíváni na práce na farmách, v dolech či v mlýnech. Vzdělanější z nich  měli štěstí a pracovali jako učitelé, lékaři či účetní.

Tak jako dnes jsme závislí na ropě, v době antiky se zrodila závislost na práci otroků. Není tedy divu, že zájem o otroky vzrostl. Naštěstí Řím při svých „obranných“ válkách, jak je
nazýval Cicero, získával desetitisíce otroků celé Itálii. Lucius Aemilius Paullus prodal po dobytí Epiru v roce 168 př. n. l. 150 000 osob do otroctví a Iulius Caesar ve výpravě proti Venetům dokonce celý národ.

Řím se hemžil otroky, kteří podle některých názorů tvořili asi polovinu obyvatelstva. Otroci se od sebe oblečením nijak nelišili a těžko byste je v lázních, cirkusech či amfiteátrech rozeznali od svobodných občanů. Jeden senátor pohoršen nad tím, že otroci i přes zákaz navštěvují takováto místa, navrhl, aby otroci nosili stejný oděv a odlišovali se tím odsvobodných. Návrh byl však zamítnut z obavy, že by si otroci mohli uvědomit, kolik se jich v Římě nachází, a začít se organizovat.

Otroci jako věc i jako zachránci státu

Římský politik a spisovatel Terrentius Varro (116 – 27 př. n. l.) hovořil o otrocích jako o mluvících nástrojích patřících mezi nástroje polomluvící (zvířata) a němé (zemědělské nástroje). Otrok byl tak považován za bezprávného člověka a před úřady vnímán jako věc, se kterou svobodný člověk může zacházet, jak se mu zlíbí. Na rozdíl od římského občana mohl být vystaven tělesnému trestu či sexuálnímu zneužívání, být mučen nebo popraven, v lepších případech prodán do gladiátorské školy či nevěstince. Otrokář se nemusel ze svých činů zodpovídat žádnému úřadu.

Otrok se nemohl podílet na politickém životě, sloužit ve vojsku nebo uzavírat kupní

smlouvu. Otroci u soudu nemohli svědčit. Jejich svědectví bylo přijato jedině tehdy, pokud byli mučeni. Předpokládalo se totiž, že budou svým pánům věrni a budou je krýt. Otroci nemohli ani uzavírat manželství. Pokud se otrok chtěl oženit, nezbývalo mu než žít se svou družkou „jen tak na hromádce“. Dítě, které se jim narodilo, bylo také otrokem.

Otroci narozeni v pánově domě se těšili zvláštní přízni. Zatímco koupených otroků se páni obávali, otrokům narozeným v domě mohli důvěřovat. Nejednou se stalo, že byla dána svoboda těm otrokům, kteří navzdory mučení své pány nezradili.

V době občanských nepokojů se otroci mohli vyvázat ze svého jha. Někdy si jejich pomoc vyžádal sám stát nebo vojevůdce.  Sulla propustil deset tisíc otroků poskribovaných osob a vytvořil si z nich tělesnou stráž. Pompeius Magnus postavil za občanské války ze svých otroků osm set vojáků.

Blýskání na lepší časy

Postavení otroků se začalo zlepšovat teprve v císařské době.  S postupnou proměnou okupovaných států v římské provincie klesal přísun nových otroků. Zajatců na rozdíl od práce ubývalo a okolnosti vyžadovaly mírnější zacházení s lidským materiálem. K zlepšení postavení otroků nepochybně přispěly i různé náboženské a filosofické směry. Stoický filosof a politik Lucius Annaues Seneca napsal: „Jsou to otroci? Ne, lidé! Otroci? Ne, naši spolubydlící! Otroci? Ne, přátelé níže postavení!“  Senecův současník Gaius Petronius, zvaný „arbiter elegantiarum“ (rozhodčí a poradce ve věcech vkusu), svého času přítel císaře Nerona, k tomu dodal: „Také otroci jsou lidé, byli odkojeni stejným mateřským mlékem jako my, i když jim zlý osud přichystal horší postavení.“

K ulehčení otrockého života přispělo i římské zákonodárství. Lex Petronia, zákon vydaný v prvním století našeho letopočtu, zakazoval majitelům otroků předhazovat otroky v amfiteátru šelmám. Císař Claudius (41–54) vydal edikt, ve kterém udělil svobodu nemocným nebo práce neschopným otrokům, které jejich pán opustil. Za vlády císaře Domitiana (69–96) byla zakázána kastrace otroků. Císař Hadrián (117–138) zakázal otrokářům prodávat své otrokyně do nevěstinců a otroky do gladiátorských škol. Každý trest musel být schválen vysokým císařským úředníkem a císař Antonius Pius (138–161) posuzoval popravy otroků jako zabití nebo vraždu.

Naděje na propuštění

Otrok se mohl zbavit svého jha pouze dvěma způsoby. Smrtí nebo pánovým propuštěním. K propuštění docházelo buď z rozhodnutí pána za dobré služby, anebo se otrok mohl vyplatit za cenu, za kterou byl pořízen. Podle Cicerona se mohl šetřivý otrok vykoupit za sedm let. Propuštění otroka musel v době republikánského Říma schválit preator ve sporném řízení. Otrok pak přecházel do stavu propuštěnce. Skutečně svobodnými občany se mohly stát až jeho děti.


Propuštěním se otrok ještě nestal zcela nezávislým. Celý život ho poutala věrnost k bývalému pánu. Bylo nepřípustné, aby se s ním soudil nebo šel do sporu. Pokud se jeho bývalý pán ženil, musel mu přinést dar. Propuštěnci, zvláště řeckého původu, byli velmi bohatí a často pracovali ve službách císařské administrativy. Takovýto propuštěnec měl povinnost finančně vypomoci svému bývalému pánu, když ho postihla finanční nouze.

Otroctví bylo ve starověku nepostradatelným nástrojem rozvoje. Umožnilo vzrůst produktivity výroby. Nicméně prosperita a síla římské říše závisela na bohatství lidského materiálu a ta nebyla nevyčerpatelná. Na konci antiky končí otrokářský způsob výroby. Řím pociťoval nedostatek otroků, jejich práce byla drahá a nevýnosná. Krize se mohla vyřešit jen přechodem k jinému způsobu výroby.

 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.3 (11 votes)