Z diskuzního večera: Výklad mýtů podle novoplatónského filosofa Prokla

Mýty jsou staré jak lidstvo samo. Popisují příběhy, které se snažily vdechnout našemu světu řád a smysl. Ne všechny mýty však působí dojmem harmonie a řádu. Některé příběhy jsou natolik neetické, že bychom je sotva mohli ztotožnit se spravedlností a právem. Není ale možné, že jsou tyto kontroverzní příběhy pouze skrytou šifrou? Proklos, novoplatónský filosof ze 5. stol. n. l. a s ním mnoho dalších filosofů, se snažil vyložit tyto mýty tak, aby dávaly hlubší smysl. Na toto téma napsal spis „O Platónových námitkách“. S jeho myšlenkami bych rád čtenáře nyní seznámil.

Pozornému čtenáři homérských příběhů nemohly uniknout pasáže, kde se bohové dopouštějí zla. V jeho básních se z Diovy vůle porušují přísahy a smlouvy, Zeus přivádí bohy do vzájemného sváru, Arés cizoloží s Afroditou, bohové ve snu klamou nebo mladý Hermés krade Apollónovi stádo. Co mají takové příběhy, kde je ústředním tématem zrada, válka, cizoložství či krádež, společné s dobrem, krásnem a řádem?

Bohové, podle Prokla, by neměli mít nic společného s ničím nízkým a poskvrněným a stejně tak i výklad o bozích by se k nim měl vztahovat tak, jež odpovídá jejich stavu. Mýty by se neměly vykládat způsobem, kterým vykládáme běžné lidské události. Neměli bychom smýšlet o bozích jako o lidech, protože tím jim přisuzujeme lidské emoce a degradujeme je do roviny nižší, lidské a materiální.

Pokud mají mýty hovořit pravdivě o bohu, jejich pravý význam se musí skrývat za závoji. Kdyby měl Homér hovořit o bozích tak, jak bohům odpovídá, nejspíše by musel oprostit bohy od lidských vlastností. Na místo toho by musel užít jazyka, který by přímo poukazoval na Krásno a Dobro a mýtů užívat způsobem, které by sice vůči bohům byly uctivé, ale zároveň by obyčejným lidem byly nesrozumitelné.

Nepochopení mýtů a důvod skrytí jejich významu

Kvůli neetickým příběhům bylo mýtům kladeno za vinu, že znevažují vztah k božskému. Nesmíme však opomenout skrytý smysl mýtů. Mýty totiž stavějí do popředí všechno profánní, ale posvátnou pravdu nechávají ukrytou uvnitř a za pomocí zjevných závojů schovávají myšlenky, které jsou pro obyčejné lidi nezjevné a nepoznatelné. Je to chyba kritiků, že si nevšímají pravdy ukryté v mýtech a zaměřují se na vnějškovou stránku mýtů. Za špatné pochopení mýtů nejsou odpovědné mýty samotné, ale samotní lidé.

Pravý smysl mýtů, podle Prokla, byl záměrně skryt před davem. Lidé i ty nejkrásnější myšlenky jsou schopni zneužít. Pokud někdo zneužívá mýty ke špatnému a hovoří o nich jako o děsivých, nenesou odpovědnost za zneužití a špatné pochopení samotné mýty, ale nerozumný duševní stav těchto lidí. Například není potřeba zakazovat pití alkoholu jen proto, že obyčejní lidé neznají mezí a nechají se jím unášet bez cíle. Pokud budeme s pitím alkoholu zacházet správným a rozumným způsobem, může se, například v lékařství, podílet na uzdravení těla. Podobně i mýty, když se s nimi správně zachází, mohou odkrýt svůj hlubší smysl.

Dva druhy mýtů a mýty jako příběhy daimonů

Proklos rozděloval mýty na výchovné a inspirované. Například jsou příběhy, které hovoří o statečnosti nebo o praktické moudrosti. Tyto příběhy slouží lidem ke vzdělání. Mýty, které jsou pak obsažené u Homéra nebo Hesioda a hovoří o bitvách mezi bohy nebo smilstvech, k výchově nepřispívají. Tyto mýty jsou na druhou stranu inspirované. Užívají pro nás symbolů, které odkrývají náhled božských věcí. Ti, kdo tvořili mýty, si byli vědomi, že užívají látkových obrazů k tomu, aby vysvětlili nelátkový svět. Dobro ukryté v těchto mýtech není výchovné, ale mystické, nejsou určené pro každého, ale pro vyzrálou duši.

Mýty mohou být také příběhy daimonů, které zároveň symbolicky poukazují k transcendentním bohům. Podle novoplatónských filosofů mají bohové pod sebou nižší bytosti nazývané daimony, kteří jsou nositeli jejich jmen. Daimoni chtějí napodobovat své představené způsobem, kterým jsou schopny vyjádřit jejich transcendentální činnost. Toto daimonské napodobování může mít vzhled amorálního chování, jako je například cizoložství či krádež. Mytologové zaznamenali transcendentní projevy bohů právě skrze chování daimonských bytostí. Když tedy čtenář čte v Iliadě o bitvách mezi bohy, nejedná se ve skutečnosti o bohy samotné, ale o daimony, kteří napodobují svým jednáním transcendentní činnost bohů.

Stará tradice výkladu mýtů

Takový výklad mýtu nebylo ve filosofických kruzích nic neobvyklého. Již Sókrates považoval mýty za způsob vyjádření hlubokých pravd, ukrytých v jednoduché formě. Sókrates u Platóna naznačuje, když se hovoří o mýtech tohoto druhu, že „by jim mělo naslouchat jakožto posvátnému tajemství co nejméně lidí, kteří by předtím museli obětovat nikoli sele, nýbrž nějakou velikou oběť, již by bylo těžké opatřit“ (Platón, Resp. 378d-e).

Příklady výkladů

Když jsme si vysvětlili jaké jsou možnosti výkladů mýtů, nemělo by být těžké vyložit správně například vyvržení Hefaistovo, Kronovo spoutání či Úranovu kastraci. Tyto mýty nám totiž sdělují, že Héfaistovo vyvržení znamená vycházení božstva seshora až k těm nejzazším vnímatelným tvorům, že Kronova pouta označují sjednocení celkového stvoření, zatímco Úranova kastrace poukazuje na vydělení titánského řetězce z řádu, jenž drží věci pohromadě.
Co tedy v mýtech vyvolává představu něčeho nízkého, chápe se transcendentně v případě bohů na způsob té vyšší přirozenosti a síly. Co u nás znamená zábranu a překážku v činnosti, ve vyšším významu spojení a nevýslovné sjednocení s příčinami. Vyvržení, které je způsobováno někým jiným, mezi bohy znamená plodivé vycházení, svobodu a uvolněnost.

Na závěr tohoto tématu 'jak chápat mýty' uvedu příklad Proklova výkladu, který se týká Afroditina cizoložství s Arem (Od. VIII. 266n). Zatímco bůh Héfaistos nebyl doma, navštěvoval jeho ženu, bohyni Afroditu Arés, bůh války. Bůh Hélios upozornil Héfaista, že ho manželka podvádí. Héfaistos vyrobil síť, kterou nalíčil u Afroditina lože. Ve chvíli kdy Arés opět ležel na lůžku s Afroditou, jsou chyceni do sítě. Teprve na Poseidónovy přímluvy jsou oba provinilci Héfaistem propuštěni.

Proklos tvrdí, že Arés rozděluje veškerenstvo do protikladů a neustále tyto protiklady podněcuje a udržuje v chodu, aby kosmos mohl být dokonalý díky všem tvarům, jimiž je naplněn. Héfaistos naopak přizpůsobuje celkové vnímatelné uspořádání uměleckým zásadám a plní je přirozenými formujícími principy a silami. Oba však ke svým aktivitám potřebují Afroditu. Arés k tomu, aby do protikladu zaváděla harmonii a řád, a Héfaistos k tomu, aby do vnímatelných výtvorů vpravila krásu a nádheru, díky niž by se tento kosmos mohl stát tím nejkrásnějším ze všeho viditelného. Vztah mezi Afroditou a Areem je nazván cizoložstvím proto, že Hefaistos má na Afroditě účast na úrovni vyšších řádů, zatímco Arés na úrovni těch nižších. Héfaistos nadkosmickou, Arés kosmickou, Héfaistos nebeskou, Arés sublunární. Pro Héfaista, tvůrce všeho vnímatelného, je úzký vztah ke krásnotvorné a spojující příčině zcela přirozený. Pro Area, který dohlíží na rozdělení a protikladnost věcí v kosmu, je síla poskytující sjednocení přece jen poněkud cizí. Héfaistos pak podle vyprávění oba milence obemkne rozličnými pouty, které jsou pro ostatní nezjevná, což značí, že všechno zrození umělecky uspořádává za pomoci formujících principů a z Areových protikladností a Afroditiných spojujících dober vytváří jedinou celkovou strukturu. A protože je rozdíl mezi pouty nebeskými a sublunárními (nerozpojitelná a rozpojitelná), z tohoto důvodu Héfaistos ona pouta, jimž Area a Afroditu svázal, opět rozpojuje, což činí na základě Poseidónovy domluvy. Poseidón si totiž přeje, aby se neustále udržovala obnova všech věcí a aby cyklus přeměn uzavíral svůj kruhový běh sám v sobě a proto pokládá za vhodné, aby to co vzniklo, zase zaniklo a naopak to zaniklé přivádí opět do zrození.

Mýty se vykládají vždy s ohledem na dobu a na vnímaní společnosti. V době, kdy Proklos psal svůj spis „O Platónových námitkách“ polyteimus ustupoval křesťanskému kultu. Staré pohanské kulty se musely spolu s filosofií bránit před křesťanstvím. Aby mýty přežily, musel se změnit přístup k jejich chápaní. Svou ochranu našly uvnitř novoplatónské filosofie. Jestliže filosofie vyšla z mytologie v 7. stol. př. n. l., přijímá filosofie mytologii v 7. stol. n. l. do svého lůna.

 

Literatura
Radek Chlup: Proklos, Herrmann & synové: Praha 2009

Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (5 votes)