Z Artemidiny divočiny

Artemidu Římané zpravidla ztotožňovali s Dianou, ale zdá se, že tyto dvě bohyně, třebaže je v lidském převyprávění božského světa mnohé spojuje, jsou od sebe přesto odlišné. Artemis přichází z tajemného oparu předřecké a nejstarší řecké Evropy a je nejspíše jednou z podob, v nichž z nejhlubší paměti lidského rodu promlouvá pradávná Velká Matka Země, příliš mocná na to, aby ji člověk teprve nedávno vyrostlý ze svých zvířecí stop dokázal uchopit jako samu se sebou identickou a přitom nezešílet. Je bohyní přírody a obecně vzato vší přirozenosti chápané jako kontrastní k člověkem vytvořenému světu pravidel, jehož příkladem může být městská civilizace. Přirozenost, jíž Artemis vládne, ovšem ve skutečnosti není lidskému světu radikálně protikladným principem; spíše je tím, z čeho se lidská společnost vyčleňuje svým "(sebe)uspořádáním se". Proto jí podléhají hluboké lesy, hory a vůbec každá divočina, v níž se lidé uvyklí svým zdánlivě vždyplatným jistotám ocitají tváří v tvář danostem, jež nelze uchopit, vysvětlit, obelstít ani usmlouvat. Ne nadarmo Artemis vládne nejen divoké zvěři, ale také lovu; přitom kořistí zdaleka nemusí být vždy jen zvíře. V Artemidě lze nahlédnout, že chápání mimo-lidského jako pouhého zdroje surovin nebo předmětu sentimentálního přemítání víkendových chatařů se může ukázat být velmi nebezpečným sebeklamem. Zákony Artemidy, které se v našem světě projevují jako zákony divočiny, jsou v tomto smyslu neúprosné a jen málo co jim je vzdálené více než posuzování z hlediska "pozitivního" a "negativního". Nelze na ně vztáhnout žádné mezi lidmi obvyklé hodnotové kriterium, jakékoli přijetí či odmítnutí, libost či nelibost, dobro či zlo: zůstávají v principu zcela netečné vůči čemukoli od sebe odlišnému. Svou nedotčeností a nedotýkavostí manifestují Artemidinu povahu věčné horské panny, s níž není radno si zahrávat, a to v žádném smyslu toho slova. Pokud se někdo v Artemidině světě ocitne na scestí, měl by se spoléhat spíše na Moiry než na Tyché. A přitom nezaponemout, že jejich pomoc rozhodně nespočívá ve šťastné náhodě nebo zázraku. Přirozenost samozřejmě ani v nejmenším neznamená pustinu (tedy alespoň ne v krajinách Evropy); jejím znakem je touha všech a všeho spíše být než nebýt, která se u v čase konečného stává, když už nemůže trvat po nekonečnost času ono samo, touhou či přímo nezvladatelným pudem po plození. Artemis, ač sama zůstává věčnou pannou, proto jen zdánlivě paradoxně vládne tomuto prvnímu zákonu přirozenosti, onomu neutuchajícímu a žádostivému puzení plodit a rozmnožovat se. Je lhostejno, zda nám vytane na mysli semeno rostliny, ptačí vejce nebo lidské mládě - příčinou je vždy bez rozdílu biologická danost principu plození jako podstaty přirozenosti, samohybného řádu běhu světa, který ničemu nepodléhá, nic pro své udržení nepotřebuje a sám stojí nade vším. Je stejně mocný, stejně strhující, stejně trvalý a trvající a pro nepřipraveného člověka v konečném důsledku vlastně i stejně hrozivý jako ... smrt, neboť ve zrozených potomcích vedle svého lepšího já lidé nahlížejí i své stáří a přirozené spění k vlastnímu zániku. Počátek a konec, zrození a smrt, bytí a nebytí - tyto údajné protiklady odděluje zde hranice natolik tenká, že jsme skoro v pokušení ji nevidět. A nebo snad ve skutečnosti neexistuje a my, abychom vůbec ještě dokázali žít, si ji v sebeklamu vytváříme? Divočina ležící za hranicemi myšlení je přinejmenším stejně naléhavá jako divočina za hranicemi civilizace... Artemis zkrátka není Afrodíté a mnozí lidé bažící po koitálním opojení (ženy, ale zejména mnozí muži) by nejspíše byli překvapeni, kdo stojí za jejich žádostivostí. Artemidin svět se na první pohled může člověku zdát přes svou nepochybnou úchvatnost a krásu poněkud syrový, nevlídný, drsný či dokonce nelítostný, hrůzný a krutý; ve skutečnosti však poukazuje k jednomu z aspektů toho, co i v nás stále dřímá a co se probouzí a často nevítaně dere na povrch v okamžicích uvolnění konvencí či jiných zábran. Artemis tak vládne pravé, niterné podobě každé skutečnosti i každé bytosti - její fysis, tedy z lidského hlediska divoké a nespoutané stránce, resp. tomu, co z ní přes veškeré lidské úsilí stále ještě zbývá v okamžiku, kdy je vystavena působení norem či jiné "kultivaci". Je nasnadě, že tato divočina projevující se zdánlivě jako cizost nemusí ležet jen vně, ale také uvnitř všeho, co jest. Pohlédnout na ni přitom není snadné - přirozenost se totiž, jak byli přesvědčeni někteří řečtí mudrci, "ráda skrývá" a vzpírá se typicky lidskému uchopení rozumem: v okamžiku, kdy ji rozum spatří, ihned se ukryje do jiné, hlubší, ještě skrytější a temnější vrstvy. Není-li hledána, může se znenadání vyjevit; její podoba potom nabývá tvarů tu strašlivých, tu přívětivých, zcela podle její libosti, resp. podle jí vlastních a našemu pochopení nedostupných zákonitostí. Její děsivost tudíž nespočívá ani tak v některých jejích manifestacích, byť mohou být samy o sobě sebehrozivější, ale především v její nepředvídatelnosti, v tom, s jakou netečnou samozřejmostí se vymyká člověkem očekávanému. S fysis jako filosofickou kategorií antických či osvícenských filosofů má proto Artemis společného jen málo; vlády nad přirozeností se zde už místo Artemidy ujímá Isis (případně v jiném aspektu Hermés), aby pak byla předána do světa ozářeného Apollónovým jasem. Snad jen u Hérakleita, který Artemidě věnoval svůj spis a který byl zcela příznačně označován jako "temný filosof", můžeme zaslechnout ozvěnu zvuku Artemidina letícího šípu, který znenadání protrhne ticho lesa. Naslouchám tedy každému šustnutí, Artemido, abych Tě nespatřil při koupeli. Opatrně nakračuji ve Tvém háji a tišeji než šeptem, sám pro sebe, ale s vědomím, že mne slyšíš, říkám: Buď pochválena, mocná Paní! Děkuji Ti, že se nesetkáme, dokud nebudu připraven.

Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (6 votes)