Vraždění za odměnu

Všechny dosud skryté slabosti se projevují veřejně a lidé se nepřirozeně mění, pokud nemají strach ze zákona a trestu. Například za proskripcí roku 43 př. n. l., kdy mohl kdokoli zabít kohokoli z vybrané skupiny lidí, nejen beztrestně, ale dokonce za odměnu, udávali kvůli majetku synové své otce a ženy své muže. Lidé ze strachu nedůstojně utíkali a ještě v nedůstojnějších podmínkách se schovávali, například ve studních či kanálech.

Gaius Octavianus a Marcus Antonius nebyli vždy nepřáteli. Na krátký čas se spojili ve válce proti Caesarovým vrahům Marcu Brutovi a Cassiovi. Roku 43 př. n. l. uzavřel Ocatavian s Markem Antoniem a s Markem Lepidem tzv. druhý triumvirát. Slovo trimvirát pochází z latinského spojení trium viorum (tři muži) a šlo defacto o rozdělení moci mezi tyto tři muže. Lepidus dostal Hispánii a oblasti přiléhající k Pyrenejím, Antonius celou Gálli a Octavianus Afriku, Sardínii, Sicílii a všechny přiléhající ostrovy. Východní provincie si zatím nerozdělovali, protože je ovládali Brutus a Cassius.

Svým vojákům triumvirové slíbili lukrativní pozemky a domy v osmnácti italských městech, přičemž do té doby se vojákům přidělovali jen pozemky v nepřátelských dobytých územích. Kvůli tomuto rozhodnutí museli triumvirové odstranit mnoho svých nepřátel, aby jim nestáli v cestě při rozdělování půdy. Vytvořili tedy seznam (proskripce, z lat. proscriptio - vyhláška) většinou bohatých a vlivných mužů Říma, kteří měli být prohlášení za nepřátele státu a zavražděni. V seznamu se objevili jak jejich osobní či političtí nepřátelé, tak i zcela nevinní lidé, kteří se provinili jedině tím, že vlastnili nějaký majetek. Triumvirové obchodovali i se smrtí svých vlastních příbuzných a přátel a navzájem si nabízeli své blízké k odstranění.

Do seznamu proskribovaných přidávali stovky jmen, takže jejich počet přesahoval dva tisíce osob. Proskribovaní byli k smrti oficiálně odsouzeni proto, že zákeřně zavraždili Gaie Caesara, ačkoli je jako válečné kdysi zajatce ponechal na živu, omilostnil, světil jim úřady a jednal s nimi jako se svými přáteli. Kdo by proskribovaného schovával nebo mu jinak pomáhal, byl také zavražděn. Přímo hon na proskribované vyvolaly odměny za jejich hlavy. Pro svobodného občana činila tato odměna dvacet pět tisíc attických drachem a pro otroka svoboda, občanské právo a navíc deset tisíc attických drachem k tomu. Vojáci triumvirů obklíčili Řím a začali hlídat přístavy, bažiny, močály a prostě vše, co mohlo usnadnit útěk proskribovaných nebo je schovat.

Hon na proskribované začal od těch nejvíce postavených, včetně Lepidova bratra Paula a Antoniova strýce Lucia. Ve městě i na venkově docházelo k velké a nečekané honičce na odsouzené a vraždilo se nejrůznějším způsobem, podle toho, jak byl kdo dopaden. Obětem utínali hlavy jako doklad k vyplacení odměny. Lidé nedůstojně utíkali a ještě v nedůstojnějších podmínkách se schovávali, např. ve studních, kanálech nebo pod střechou odkud se odváděl kouř. Co se v lidech skrývá, zjevují až situace, které povolují, aby se bez obav z trestu projevili. Žena udala svého muže, syn svého otce, protože s nimi nežili ve shodě. Sluhové zabíjeli své pány.

Dokud nebylo přesně jasné, kdo je proskribován, zmocnil se všech občanů strach a všichni se navzájem podporovali. Když bylo potom známo, kdo na seznam odsouzenců patří a kdo ne, byli postižení rázem vydáni všem na milost a nemilost, kdežto ostatní se již nemuseli obávat a získali naději na obohacení z cizího majetku. Někteří občané ztratili život v boji se svými vrahy, jiní spáchali sebevraždu hladem, oběšením, utopením, skokem ze střechy nebo se vrhli do ohně. Na druhou stranu se našli i tací, kteří riskovali či dokonce položili za proskribované život.

Triumvirové nerespektovali ani úřední hodnosti. Ačkoli měli být lidé v úředních funkcích nedotknutelní, byli bez ohledu na to také zabiti. Například Salvius, zvolený tribun lidu, když zjistil, že je na seznamu proskribovaných, přestože věděl co ho čeká nechal uspořádat velkolepou hostinu. Na ní potom vtrhli vojáci, vytáhli Salvia za vlasy z jeho místa přes stůl a usekli mu hlavu.

Samnit Statius, který prokázal krajanům mnoho dobrých služeb za spojenecké války, byl pro své vynikající činy, bohatství i slavný rod povolán do římského senátu. Ačkoliv mu bylo již osmdesát let, i on se pro své bohatství dostal na seznam proskribovaných. Otevřel tedy svůj dům a dovolil lidu i otrokům, aby si odnesli, co budou chtít, a něco i sám vyhodil na ulici. Když dům zel prázdnotou, zamkl dveře, založil požár a uhořel.

Jiný poskribovaný, jistý Capito zase bojoval o svůj život tak, že nechal pootevřené dveře svého domu a zabíjel jednoho po druhém jednotlivce, kteří si přišli pro jeho hlavu. Jakmile se podařilo vtrhnout do domu mnoha ozbrojencům, sám v boji padl, mnoho jich před tím ale také sám zabil. Dalšího Římana, Nasa, zradil milovaný propuštěnec. Před svou smrtí proto vytrhl nějakému vojákovi meč, a jakmile svého zrádce zabil, vydal se dobrovolně do rukou vrahů.

Cestius našel úkryt na venkově u věrných otroků. Protože se však v okolí stále pohybovali centurioni třímající v rukou zbraně nebo hlavy zavražděných, nedokázal déle snášet ustavičný strach. Přikázal proto otrokům, aby zapálili hranici a rozhlašovali, že pohřbívají zesnulého Cestia. Obelstil je tak, a sotva hranici zapálili, vrhl se do plamenů.

Largus byl zadržen na venkově nějakými lidmi, kteří však nepronásledovali jeho, nýbrž kohosi jiného. Ze soucitu, že byl zajat, aniž byl hledán, mu dali příležitost, aby utekl do lesa. Poněvadž ho však začala pronásledovat jiná skupina, přiběhl k první a řekl: "Zabijte mě raději vy, kteří jste se mnou měli soucit, abyste dostali odměnu, a nikoliv oni."

V době těchto proskripcí se prý v Římě objevilo věštné znamení, které jakýsi věštec z Etrurie vyložil tak, že se opět vrátí staré království a že se všichni, až na jednoho, znovu stanou otroky…
 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.3 (3 votes)