Seianovo povstání proti Tiberiovi

„Čím budeš, až vyrosteš?“ ptali se malého Seiana jeho kamarádi. On se však jen ušklíbl a neodpověděl, dobře věděl, že se o svém snu stát se císařem nesmí nikomu říct. Ačkoli se dostal na práh jeho uskutečnění, ambiciózní plán nakonec utonul v krvi.

Lucius Aelius Seianus (20 př. n. l. – 31 n. l.) byl vášnivě zamilovaný muž. Nemiloval ovšem žádnou ženu, ale moc. Protože jeho rodina nebyla příliš známá, nejjednodušší způsob, jak se ke své lásce dostat byl přes vojenské ostruhy.



Vzor viděl ve svém otci Luciovi Seiovi Strabonovi, kterého v roce 2 př. n. l. jmenoval císař Augustus jedním ze dvou velitelů (prefektů) své osobní ochranky, pretoriánské gardy (viz box). Po nástupu císaře Tiberia na trůn v roce 14 n. l. prosadil Strabo do úřadu druhého prefekta svého čtyřiatřicetiletého ambiciózního syna Seiana.

Seianus nebyl nějaký rozmazlený synáček. Byl tělesně otužilý a odvážný, ale jak napsal římský dějepisec Tacitus, jeho duše byla úlisná a zpupná. Navenek se projevoval skromností, ale v jeho srdci byla skryta žádost dosáhnout nejvyšších cílů. Odtud pramenila štědrost a rozmařilost, se kterou se snažil získat vlivné osoby Říma. Každého, kdo by mu mohl pomoci na jeho cestě k moci, si snažil všemožnými způsoby naklonit, ať už dárky, slovy nebo přátelskými službami. Někdy i více než přátelskými. O Seianovi se kupříkladu povídalo, že měl milostný poměr s římským boháčem Apiciem, který mu pak za odměnu (pochopitelně s bohatým věnem) dal za manželku svou dceru Apicatu.

Když se Lucius Seius Strabo stal v roce 15 n. l. místodržitelem Egypta a o rok později zemřel, zůstal Seianus jediným velitelem pretoriánské gardy. Jakmile měl moc v rukou, začal prosazovat reformy, které vydával za prospěšné mladému císařství. Rozhodl se stáhnout kohorty rozptýlené po městě do jedněch kasáren, aby si lépe uvědomovaly kolik jich je a tím si dodávaly sebevědomí a ostatním pak naháněly strach. Seianus zdůvodňoval toto rozhodnutí tím, že u vojska rozptýleného ve městě upadá kázeň a že při náhlém ohrožení je zásah soustředěných sil tvrdší a účinnější. Od „nástrah“ velkoměsta proto hradbou oddělil a pod svou osobní kontrolu soustředil dvanáct kohort – tedy 12 000 vojáků, které měl kdykoli k dispozici. Pretoriánská garda získala ohromnou moc.

Jakmile byly kasárny dokončeny, přicházel mezi pretoriány a snažil se jim pomaličku vloudit do přízně. Aby upevnil svou pozici, vybíral si při jmenování setníků a tribunů jen jemu bezvýhradně oddané důstojníky. Seianus se také snažil získat přízeň senátorů a své chráněnce vyznamenával z moci svého úřadu hodnostmi a provinciemi.
Díky své nehynoucí ochotě pomáhat a zařizovat se také stal důvěrným poradcem císaře, kterého si k sobě upoutal různými prostředky. Svými řečmi dokonce docílil toho, že mu císař bezmezně důvěřoval a bez ostražitosti s ním vše sdílel. Tiberius velebil Seiana jako svého spolupracovníka nejen v soukromých hovorech, nýbrž i v senátě a ve shromáždění lidu.

 

Pretoriánská garda

Pretoriánská garda byla ustavena za císaře Augusta v roce 27 př. n. l. Název pochází od slova „praetorium“, což znamená velitelský stan v římském táboře nebo v době císařské stan, sídlo císaře. Pretoriáni tvořili za císařství gardové oddíly římského vojska, jejichž hlavním úkolem byla ochrana císaře. Gardu tvořilo devět, později deset kohort, každá po 1 000 až 1 500 mužů.
Velitel pretoriánů se nazýval „praefectus praetorio“, náčelník osobní stráže. Velitelé pretoriánů měli často na římském císařském dvoře veliký vliv a císařská garda bývala hybnou politickou silou v nástupnických rozbrojích. Seianus se dopustil přesně toho, čeho se obával císař Augustus. Podle Augusta by neměl pretoriánské gardy vést jeden člověk, ale dva. Cítil totiž nebezpečí, že by jeden prefekt mohl využít svého postavení a svrhnout císaře.

Brzy se tak stal druhým nejmocnějším mužem Říma, kterému se stavěly sochy v divadlech, na náměstích i v táborech legií. Císař dokonce souhlasil i s tím, aby si Seianus mohl postavit sochu v hojně aristokraty navštěvovaném Pompeiově divadle.

Seianova moc však nebyla po chuti všem. V den, kdy se v senátu projednával návrh na umístění této sochy v divadle, vystoupil proti Seianovi senátor Cordus, který své kolegy přesvědčoval o tom, že díky Seianově soše by byl s divadlem konec: „Myslíte, že by se nerozpadlo, kdyby byl nad popelem Gnea Pompeia postaven Seianus a v památníku největšího vůdce zvěčněn tento věrolomný voják?“ Krátce poté byl ovšem „záhadně“ obžalován s podpory Bruta a Cassia, vrahů Julia Caesara, a musel spáchat sebevraždu.

Seianův vzestup však neklidně pozorovali nejen významní členové senátu, ale i císařská rodina, nejvíce Tiberiův syn Drusus Julius Caesar (13 př. n. l. – 23 n. l.). Nepřátelství mezi Seianem a Drusem začalo již v roce 15 n. l. Ve stejný rok totiž propukla v Germánii a Pannonii vzpoura v římských legiích. Germanicus (15 př. n. l. – 19 n. l.), Tiberiův synovec a adoptivní syn, potlačil tuto vzpouru v Germánii. Drusus odjel do Pannonie se dvěma kohortami pretoriánské stráže. S Drusem se jako poradce vydal i Seianus. Vůdce pretoriánů tajně doufal, že Drusus vzpouru nepotlačí a tím se v Tiberiových očích zdiskredituje a jemu odpadne vážný konkurent. Drusovi však přálo štěstí. V období, kdy jednal se vzbouřenou legií, přišla předčasná zima se stálými a tak prudkými dešti, že vojáci nemohli ani vyjít ze stanů, ani se shromažďovat a jen stěží mohli chránit prapory, jež vichr a proudy vod hrozily strhnout. Vojáci takové počasí připisovali bohům a jejím hněvu. Poté se vzbouřené kohorty postupně začaly vracet ke svým legiím a Drusus se se zdarem vrátil do Říma.

Seianus Drusův úspěch nesl špatně a velmi žárlil. Jeho nevraživost ještě zesílila, když Tiberius poslal Drussa do Illyrika (dnešní Albánie), aby si zvykl na vojenskou službu a získal náklonnost vojska. Drussovi se dařilo i v Illyriku. Provedl několik úspěšných výpadů proti místním kmenům a vzbudil tak dojem nadaného vůdce a skvělého následníka trůnu. Lid ho, na rozdíl od „věrolomného vojáka“ Seiana, miloval.

Velitel pretoriánské gardy se bál, že by ho Drusus mohl připravit o neomezenou císařskou moc k níž se pomalu, ale jistě posouval, a tak se snažil vetřít do císařské rodiny. Nejprve se mu u Tiberia povedlo prosadit zasnoubení jeho dcery s Claudiem Drusem, synem budoucího císaře Claudia (10 př. n. l. – 54 n. l.). Malý hoch však několik dnů po zásnubách zemřel. Nešťastnou náhodou se zadusil při hře, při níž vyhazoval do výše hrušku a lapal ji otevřenými ústy.

Seianus se ale nemínil vzdát. A jako správný voják se rozhodl zaútočit přímo na střed. Svedl Drusovu manželku a Claudiovu sestru Livillu a společně s ní začal plánovat, jak se nepohodlného císařského synka zbavit. Zamilovaná Livilla se obrátila na známého lékaře Eudema, který se také vyznal ve výrobě různých lektvarů a jedů. Seianus za pomoci Eudema, zvolil takový jed, aby se jeho účinky daly zaměnit s příznaky nějaké náhlé nemoci, takže když zanedlouho šestatřicetiletý Drusus skutečně zemřel, nikdo neměl podezření, že to bylo násilnou cestou.

Tiberius se po smrti svého syna zachoval jako skutečný vladař. Sám veřejně netruchlil a dokonce konzulům a senátu přikázal, aby nedávali najevo smutek, ale chovali se jako za běžných dnů. Ačkoli během pohřbu celý římský národ plakal, protože Drusus byl mezi lidmi kvůli svým vojenským úspěchům i svému chování velmi populární, Tiberius stál s nepohnutou tváří. Ve skutečnosti byl smrti svého syna tak otřesen, že to mělo dalekosáhlé důsledky jak na jeho osobní život, tak i na politiku. Tiberius náhle ztratil svého dědice a ještě více přilnul k Seianovi. Jako o nástupci, ač by si to pochopitelně Seianus přál, o něm však neuvažoval.

Seianus si myslel, že je to kvůli tomu, že nepatří do císařovy rodiny a proto se všemožně snažil tuto skutečnost změnit. Když nevyšla svatba jeho dcery s Claudiem Drusem, rozhodl se do císařské rodiny proniknout přímo. Bez zaváhání se rozvedl s manželkou, se kterou měl tři malé děti a žádal císaře o svolení oženit se s Claudiovou sestrou Livillou. Tiberius byl jeho žádostí zaskočen a odmítl ho se slovy, že se mu už tak dostalo mnoho vyznamenání a předností, jako nikomu jinému v Římě. Seianus se urazil, že přes všechno, co pro něj udělal, se na něj stále Tiberius dívá skrz prsty a začal kout pikle i proti němu.

Stále úlisně předstíral věrnost k císaři a velký zájem o jeho blaho a pod záminkou neustálého nebezpečí hrozícího v Římě ho přiměl, aby v roce 26 n. l. odjel na zdravotní dovolenou na ostrov Capri. Předvídal, že bude v jeho moci rozhodovat, kdo bude mít k císaři přístup, a že bude z velké části kontrolovat jeho korespondenci, poněvadž ji doručovali vojáci. Potom že mu Tiberius snáze předá otěže vlády, až chýlícím se stářím a pobytem v ústraní zmalátní.

Seianus vládl v Římě jako monarcha a kvůli svým pochybným rozhodnutím byl u Římanů velmi nepopulární. Nicméně po smrti Livie Drusilly (58 př. n. l. – 29 n. l.), Tiberiovy matky a vdovy po císaři Augustovi, začal vládnout jako krvavý tyran. Odstranil v Římě ty, kteří nějak mohli ohrozit jeho moc nebo ty, jejichž majetek si mohl přivlastnit. Vytvořil síť tajných agentů a informátorů, kteří vymýšleli falešná obvinění ze zrady a tím přiměli mnoho významných občanů, aby spáchali sebevraždu. Postupným pletichařením se veliteli pretoriánů podařilo odklidit ze scény dva Germanicovi syny; v roce 29 putoval do vyhnanství Nero Caesar a o rok později Drusus Caesar. Nero Caesar později pod nátlakem spáchal sebevraždu a Drusa Caesara jeho „laskaví“ věznitelé umučili k smrti hladem. Zůstal pouze jejich nejmladší bratr a pozdější císař Caligula (12 – 41 n. l.), který byl příliš mladý na to, aby ho Seianus mohl obvinit z nějakého protistátního spiknutí.

 

Slovníček

Kohorta – od vojenské reformy, provedené koncem 2. stol. př. n. l. Gaiem Mariem, byla ustanovena v římském vojsku nová taktická jednotka – kohorta, která vznikla spojením tří manipulů za sebou v bitevním trojitém šiku. Legie jich měla deset. Název „kohorta“ přešel i na jiné vojenské nebo pořádkové útvary, které se zřizovaly v císařské době.

Tribun – štábní důstojník římské legie. Celkem jich bylo šest. Byli to mladí členové senátorského či jezdeckého stavu, kteří si v legii odbývali vojenskou službu a získávali zkušenosti pro úřednickou kariéru.

Gemonské schody – legendární schodiště, které se nacházelo na Kapitolu a scházelo se z nich na Forum Romanum, přibližně v místech dnešní Via di San Pietro in Carcere.

 

Díky systematickému úsilí se Seianus postupně zbavil nejvýznamnějších soků a jeho sen, stát se císařem, byl takřka na dosah ruky. V roce 31 n. l. se dokonce stal spolu s Tiberiem druhým konzulem římského státu a císař mu konečně schválil zasnoubení s Livillou. Jeho narozeniny byly veřejně oslavovány a jeho zlaté sochy porůznu uctívány. Seianova politická opozice byla rozdrcena a domníval se, že jeho pozice je neotřesitelná.

Nicméně všechno má své meze. Seianus si začal přivlastňovat císařské pravomoci natolik okatě, že to začalo být podezřelé i stařičkému Tiberiovi, který nelítostně a okamžitě začal podnikat kroky k jeho odstranění. Císař postupně začal Seiana zbavovat moci a nečekaně odstoupil z úřadu konzula, aby donutil pretoriánského velitele udělat totéž.
Z politických důvodů ustanovil podivínského Caligulu veleknězem, protože si chtěl získat římský lid, který nadmíru miloval Caligulova otce Germanika. Počítal totiž s podporou lidu, kdyby se Seianus skutečně odhodlal k úderu. V tu dobu se pomalu začali od Seiana odvracet někteří jeho přívrženci, protože z Tiberiových opatřeni vytušili, že Seianova pozice se v základech otřese.

Když se ponenáhlu Seianovi stoupenci od něho odvraceli a Tiberius poznal, že jeho pozice už není tak silná, rozhodl se v tajnosti jmenovat nového prefekta pretoriánů. Vybral si Naevia Sutoria Macrona, který do té doby působil jako prefectus vigilum, šéf římské policie a hasičů. Seianus, který předtím věděl o každém šustnutí v Římě, byl však tak opojen svou mocí, že si žádných změn v chování lidí okolo sebe nevšiml a o císařových plánech neměl tušení. V říjnu roku 31 n. l. ho Tiberius předvolal do senátu pod záminkou udělení tribunské moci. Za úsvitu 18. října vstoupil nastrojený Seianus, který si myslel, že stojí jen kousek od jmenování císařovým nástupcem do senátu.

V senátu ale přečetli císařův dopis, ve kterém jmenoval Macrona prefektem pretoriánů, Seiana obvinil ze zrady a poručil jeho zatčení. Hned po tom už Macronovi muži odváděli „věrolomného vojáka“ do vězení. Tiberius mezitím prožíval těžké chvíle. Nedůvěřoval poměrům a obával se zmatku. V pohotovosti měl loďstvo, protože pomýšlel na útěk k některým legiím. Sám z nejvyšší skály z ostrova Capri stále vyhlížel světelné znamení, které v zájmu získání rychlých zpráv poručil dávat z dálky podle toho, co by se dělo.

Ještě téhož večera se senát sešel v chrámu Svornosti a odsoudil jednohlasně Seiana k trestu smrti. Hned poté byl ve vězení uškrcen. Jeho tělo bylo následně pohozeno ke Gemonským schodům, kde v římské historii často končily mrtvoly nejhorších provinilců. Rozvášněný dav, který úlisného a namyšleného Seiana nenáviděl, roztrhal jeho tělo na kusy.

Ani po Seianově smrti nezavládl v Římě klid. Následoval krvavý hon na Seianovy stoupence. Tiberius převrhl dítě i s vaničkou. Spustil vlnu pronásledování a nařídil mnoho poprav. Začal se paranoidně mstít všem, o kterých se domníval, že patřili k Seianovi. Byl zabit každý, kdo jen náznakem mohl patřit k jeho přátelům či stoupencům. V římských vězeních tak brzy leželo neobyčejné množství pobitých obojího pohlaví, každého věku, slavní i neznámí, jednotlivě nebo v kupách.

Strážci navíc dostali rozkaz nikomu nedovolit, aby mrtvé pohřbíval. Když už se pohled na tlející těla nedal snést, kati mrtvoly shazovali do Tibery, kde plavaly nebo se povalovaly po březích. Ani tehdy je ovšem nikdo nesměl pohřbít.

Smrti neušla ani Livilla, která se Seianem otrávila Drusa. Podle římského historika Cassia Diona, Tiberius sice Livillu odsoudil k smrti, ale z úcty k její matce, Antonii mladší, jí ušetřil. Livillina matka však svou nevydařenou dceru ze své vlastní vůle zavřela doma a nechala ji zemřít hlady.
Po zatracení Seianovy památky, byly strženy všechny jeho sochy a jeho jméno bylo odstraněno ze všech veřejných míst a záznamů. Meč se nevyhnul ani jeho rodině. Když se o jeho smrti dozvěděla jeho bývalá manželka Apicata, v dopise prozradila, že Tiberiova syna Drusa otrávil Seianus a Livilla. Pak spáchala sebevraždu.

V prosinci téhož roku senát rozhodl, aby byly potrestány i Seianovy děti, ačkoli rozhořčení lidu nad Seianovou hrůzovládou uhasínalo. Do žaláře se dostala i Seianova malá dcera, která ještě nerozuměla, co se kolem ní děje. Svých věznitelů se neustále ptala, pro které provinění a kam ji vlečou. Plakala, že už to neudělá a že může být jako ostatní děti potrestána metlou. Římský historik Tacitus dokonce tvrdí, že byla na popravišti katem znásilněna, protože se pokládalo za něco neslýchaného, aby byla popravena panna.

Pronásledování a popravy trvaly pod dohledem nového prefekta pretoriánů Macrona až do roku 37 n. l., kdy císař Tiberius zemřel a na trůn nastoupil Caligula. Seianův příběh dokazuje, že kdo chce příliš, přijde nakonec o vše. Kdo seje vítr, sklidí bouři, jak říká staré přísloví. O Seianovi to alespoň platilo bez výhrad.

Článek vyšel v  časopise Živá historie, listopad 2011


Literatura:
Cassius Dio, Roman History, http://penelope.uchicago.edu/
Kol. autorů: Slovník antické kultury, Svoboda: Praha, 1974
Seneca: Útěcha pro Marcii, Svoboda: Praha, 1991
Suetonius: Životopisy dvanácti císařů, Svoboda: Praha, 1974
Tacitus: Letopisy, Svoboda: Praha 1975
Tacitus: Z dějin císařského Říma, Svoboda: Praha, 1976

 

Váš hlas: Žádná Průměr: 3.3 (7 votes)