Války diadochů a Démétrios Poliorkétés

Jen málokdo v dějinách starověku zažil tolik osudových zvratů jako Démétrios přezdívaný Poliorkétés – Dobyvatel měst. Přestože stál jen krůček od získání říše Alexandra Velikého, na konci života přišel o vše.

Alexandrovi Velikému se během deseti let jeho tažení povedlo získat obrovskou a bohatou říši, která sahala od Řecka na západě až do Indie na východě. Když v roce 323 př. n. l. nečekaně zemřel, zanechal své panství bez oficiálního nástupce. Zájemců o jeho dědictví ale bylo hodně: Antigonos přezdívaný Jednooký, zkušený Alexandrův vojevůdce a tehdejší správce bohaté Malé Asie; Alexandrův druh z mládí Ptolemaios; náčelník Alexandrovy osobní stráže Lýsimachos; vojenský velitel Seleukos a mnoho jiných.

Bez pravidel a bez slitování

Královské hobby

I starověcí králové byli pochopitelně jen lidé a jako takoví se občas potřebovali odreagovat od svých vladařských povinností. Někteří z nich hráli na flétnu, jiní malovali nebo vyřezávali. Démétrios se bavil tím, že navrhoval válečné stroje a lodě.

Velikostí svých strojů budil nadaný a vynalézavý Démétrios hrůzu i úžas. Navrhoval lodě se třinácti, patnácti i šestnácti řadami vesel, přičemž standardem té doby byly válečné trojveslice. Plútarchos se zmiňuje o tom, že Démétriovy lodě se velikostí povedlo překonat jen faraónovi Ptolemaiovi Filopatórovi (vládl 221–205 př. n. l.), který si nechal postavit loď o čtyřiceti řadách vesel. Tento gigant údajně na délku měřil 280 loket (tedy asi 126 metrů) a na výšku 48 loket (21 metrů). Pohánělo ho 4 000 veslařů, na které dohlíželo 400 dalších námořníků. Kromě toho mohl do svých útrob pojmout až 3 000 těžkooděnců. Démétriovy lodě však byly nejen velké, ale na rozdíl od Ptolemaiova giganta také funkční.

Podiv budily i jeho obléhací věže – takzvané helepole. Největší z nich údajně měla čtvercovou podstavu, jejíž každá strana měřila 48 loket (21 metrů) a dosahovala výšky 66 loket (30 metrů). V podstavě byl mechanismus, který věž postupně posunoval k nepřátelským hradbám. Vojáci se pohodlně a chráněni před nepřátelskými střelami pohybovali po několika patrech věže a z různě velikých oken na čele stroje ostřelovali nepřítele na hradbách i za nimi.

Domluva mezi ambiciózními veliteli, z nichž všichni měli k dispozici značný počet vojáků, byla téměř nemožná. V říši proto brzy vypukla krvavá občanská válka, která s menšími přestávkami trvala déle než čtyřicet let a stála život nesrovnatelně většího množství lidí než všechny Alexandrovy výpravy dohromady. V boji neplatila žádná pravidla, mír střídal válku, spojenectví nepřátelství a zase naopak. Vítězil ten, kdo měl právě víc peněz, žoldnéřů a štěstí.

Nejlepší předpoklady získat největší část Alexandrovy říše měl vojevůdce Antigonos, který díky svým velkým finančním rezervám a vojenským zdrojům postupně ovládl území od západního pobřeží Malé Asie, přes Sýrii a některé arabské země až k Babylónu. Antigonos věřil, že se může stát jediným diadochem (nástupcem, dědicem) Alexandra velikého, a v této touze mu ochotně pomáhal jeho mladý syn Démétrios Poliorkétés.

Osudy Antigonova syna Démétria se vinou historií nástupnických bojů jako červené nit. Démétrios, který se narodil v roce 337 př. n. l. ve svém životě prakticky nic jiného než občanskou válku nepoznal. Otec ho poprvé poslal jako samostatného velitele do boje, když mu bylo dvaadvacet let a od té doby strávil na vojenských výpravách většinu svého života. Rád proto vyhledával chvíle, kdy mohl na strasti válek alespoň nechvíli zapomenout. Nejlépe se mu to dařilo v průběhu nekonečných hostin, pitek a v náručí milenek i milenců různých postav i věku. Démétrios, který se za svůj život stihl oženit hned s pěti ženami, byl svým sukničkářstvím pověstný. Na pohledného, vysokého a mocného muže se ženy lepily bez ustání, a když náhodou ne, Démétrios si jako správný voják rád vypomohl i násilím.

Do nepřehledných a spletitých dějin válek diadochů Démétrios poprvé výrazněji zasáhl během bitvy u blízkovýchodního města Gaza v roce 312 př. n. l., kde ho po urputném boji porazil zkušený Alexandrův druhem a tehdejší vládce Egypta Ptolemaios. Tato porážka spojená s oslabením Antigonových pozic potom vedla k uzavření prvního trvalejšího míru mezi diadochy roku 311 př. n. l. Čtyři diadochové si v mírové smlouvě vzájemně potvrdili územní držbu: Antigonos byl vládcem v Malé Asie a Sýrii, Ptolemaios ovládal Egypt, Kassandros (viz box) Makedonii a velkou částí Řecka, Lýsimachos Thrákii (zhruba dnešní severovýchodní Řecko a Bulharsko). Poslední z tehdejších nejmocnějších Alexandrových dědiců, Seleukos, který vládnul nad rozsáhlými územími na východě, však s tímto mírem nesouhlasil a bojoval dál.

Ani tento mír však nebyl trvalý. Ani jeden z vojevůdců nedodržoval mírové podmínky a každý z nich naopak přemýšlel, jak by mohl dále rozšířit svou moc. Ostrý boj proto zanedlouho propukl nanovo.

Spasitel Démétrios

Antigonova pozornost se v roce 307 př. n. l. obrátila na Řecko. Úkolem urychleně „osvobodit“ Řecko z Kassandrova a Ptolemaiova vlivu pověřil Démétria. Ten s flotilou 250 lodí na otcův rozkaz zamířil do Athén. Jeho příjezd byl tak nečekaný, že zastihl Kassandrovu vojenskou posádku v athénském přístavu Peiraiu (dnes Pireus) zcela nepřipravenu. Se svými loďmi bezpečně zakotvil a v emotivním projevu k Athéňanům tvrdil, že jeho úmyslem je město osvobodit, vypudit z něj makedonskou posádku a vrátit mu jeho demokratické zákony a ústavu. Když to Athéňané uslyšeli, okamžitě odložili zbraně. Makedonští vojáci se potom vzdali a Démétrios město získal bez boje.
Poté Démétrios skutečně vrátil městu demokracii, ale dokud zůstával v Athénách, byla to demokracie značně omezená. Jeho odpůrci totiž mohli počítat v lepším případě s vyhnanstvím, v horším se smrtí.

Naopak nejrůznější pochlebníci se za přítomnosti mladého vojevůdce měli dobře. Předháněli se v tom, kdo vymyslí pompéznější návrh jak Démétria a jeho otce uctít. Nová demokratická vláda potom ze strachu k mocnému „osvoboditeli“ postupně schvalovala, že Démétrios dostane příjmení „Spasitel“, že se jeden z měsíců athénského kalendáře bude jmenovat démétrión, že místo městských slavností na počest boha Dionýsa se budou slavit démétrie nebo že portrét Démétria a jeho otce bude zdobit posvátný oděv ochránkyně města bohyně Athény spolu s bohy. Vrcholem athénského patolízalství bylo vybudování oltáře Démétria „Sestupovatele“ na místě, kde Démétrios poprvé vystoupil z vozu a dotkl se půdy města.

Bitva o Kypr

Po Řecku se novým cílem téměř osmdesátiletého Antigona stalo ovládnutí východního Středomoří. K tomu mu mělo pomoci dobytí ostrova Kypr, který kontroloval Ptolemaios.
Proti ostrovu vyslal Antigonos Démétria se 180 loďmi. Ptolemaios měl přes dvě stě plavidel, šedesát z nich se však deseti Démétriovým lodím povedlo zablokovat v přístavu u kyperského města Salamis. Prudká námořní srážka u Salamíny v roce 306 př. n. l. nakonec skončila Démétriovým jednoznačným vítězstvím. Třicetiletému vojevůdci se podařilo zajmout na sedmdesát válečných lodí i s mužstvem a všechny Ptolemaiovy nákladní lodě napěchované zásobami, otroky a ženami. Ostatní lodě, kromě osmi, putovaly ke dnu.

Když se Ptolemaiovi vojáci na pevnině doslechli o útěku svého velitele, vzdali se Démétriovi bez boje. Celkem se mu tedy na kyperském tažení povedlo zajmout 16 800 vojáků. Egyptskému vládci se sice z bitvy podařilo uniknout, ale o Kypr přišel.

Jakmile zvěst o vítězství doputovala k Antigonovi do Malé Asie, nadšený dav otce se synem okamžitě prohlásil za krále a za nástupce Alexandra Velikého. V reakci na to ovšem začali královské tituly používat i ostatní diadochové.

Athénin mladší bratr

V letech 305 a 304 př. n. l. začal Démétrios obléhat odbojné, nicméně dobře opevněné město Rhodos na stejnojmenném řeckém ostrově. Na pomoc si přivezl i své známé obléhací stroje (viz box), které mu vynesly přezdívku Poliorkétés – Dobyvatel či Oblehatel měst. Rhoďané ale byli na obléhání dobře připraveni. Za Ptolemaiovy pomoci se úpěnlivě bránili a dokonce všem svým otrokům, kteří se podíleli na obraně města, slíbili svobodu a občanská práva. Těžkosti v Řecku nakonec přinutily Démétria od obléhání upustit a uzavřít s Rhodskými mír. Ti později na oslavu uhájení své nezávislosti postavili v přístavu obrovskou bronzovou sochu boha Hélia – takzvaný Rhodský kolos – který později proslul jako jeden ze sedmi divů starověkého světa.

K oplutí od Rhodu Démétria přiměla zhoršující se situace na řecké pevnině. Během Démétriovy nepřítomnosti vpadl Kassandros do atiky a oblehl Athény. Démétrios ihned ke svému oblíbenému městu připlul se 330 plavidly a velkým počtem těžkooděnců. Kassandra potom vyhnal nejen z Athén, ale pronásledoval ho až ke dvě stě kilometrů vzdáleným Thermopylám.

Ačkoli to vypadalo, že se už Athéňané v projevech přízně k Démétriovi vyčerpali, nakonec si znovu dokázali najít originální způsob jak svého „Spasitele“ uctít. Po osvobození města ho začali označovat za mladšího bratra bohyně Athény a ubytovali ho přímo na nejsvětějším místě města, v akropolském Parthenónu. Démétrios se dmul pýchou. Obklopoval se nesmírnou okázalostí a plnými doušky si užíval života. Přímo na akropoli pořádal pitky a milostné orgie, při kterých se stýkal nejen se svými stálými milenkami, ale nechal si tam vodit i obyčejné athénské dívky a chlapce. Nosil nádherné stuhami zdobené klobouky, velmi drahá nachová roucha a boty vyšívaná zlatem. Objednal si také drahocenný plášť, na kterém měl být zpodobněn celý vesmír, kvůli pozdějším událostem ale toto dílo zůstalo nedokončeno.

Ještě během pronásledování Kassandra Démétrios značně rozšířil území, které v Řecku ovládal, jeho novému božskému sebevědomí už to ovšem nestačilo. Postupně obsadil velkou část Peloponésu a nechal svolat všeřecký sněm, který ho – stejně jako před ním Alexandra Velikého – prohlásil vrchním velitelem všech Řeků. Vysmíval se ostatním diadochům a po vzoru svého předchůdce Alexandra začal zakládat i po sobě pojmenovaná města.

Bitva u Ipsu

Kassandros a Makedonie

Po smrti Alexandrova vojevůdce a přiděleného správce Makedonie Antipatra v roce 319 př. n. l. se po různých peripetiích stal vládcem této země jeho syn Kassandros. Nejprve panoval jako regent Alexandrova nedospělého syna, od roku 305 až do své smrti v roce 297 př. n. l. vystupoval jako makedonský král.
Na trůn se ovšem dostal jen za cenu vyvraždění takřka všech Alexandrových blízkých příbuzných. Roku 315 př. n. l. nechal zabít Alexandrovu matku Olympias, v roce 310 př. n. l. přišla na řadu Alexandrova manželka Roxana a jejich třináctiletý syn Alexandr IV. Roku 309 př. n. l. zemřela násilnou smrtí i Alexandrova dlouholetá milenka Barsína a s ní další králův syn Héraklés.
Kromě série politických vražd proslul Kassandros i založením města Thessaloníké (Soluň), které se později stalo jedním z nejvýznamnějších měst na severu Egejského moře. Jeho rod se však na makedonském trůnu neudržel. Vládu nad Makedonií nakonec v roce 276 př. n. l. získal Démétriův syn Antigonos II. Gonatás, jehož potomci potom této zemi vládli až do porážky Římany v roce 168 př. n. l.

Rozpínavost Antigona a chvástání jeho syna se pramálo líbily ostatním diadochům, kteří se proti nim rozhodli spojit své síly. Antigonos na nic nečekal, povolal svého syna z Řecka a proti svým rivalům shromáždil 70 000 pěšáků 10 000 jezdců a 75 slonů. Seleukos, Kassandros a Lýsimachos vytáhli do boje a u maloasijského města Ipsos v roce 301 př. n. l. proti Antigonovi postavili 64 000 pěšáků, 10 500 jezdců, 400 slonů a 120 válečných vozů.

Antigonovi se před bitvou zdál znepokojivý sen. Zjevil se mu v něm Alexandr Veliký v plné zbroji a ptal se ho, jaké heslo plánuje vydat pro tuto bitvu. Když mu odpověděl, že „Zeus a Níké (bohyně vítězství)“, řekl mu Alexandr roztrpčeně: „Odejdu tedy k druhé straně, ti si mě zajisté přiberou.“ Antigonos, který byl ze svého snu velice nervózní, ráno nejistě vyšel před stan a z nepozornosti zakopl a upadl. Pro pověrčivé starověké vojáky to bylo zlé znamení, které vypovídalo o neúspěchu v bitvě – a střetnutí skutečně pro Antigona a jeho syna nedopadlo dobře.

Když začala bitva, Démétrios s jízdou zaútočil na vojáky pod velením Seleukova syna Antiocha. Bil se jako lev a povedlo se mu nepřátele obrátit na útěk. Díky své nerozvážnosti je ale ihned začal pronásledovat a kvůli tomu rozdělil vojsko na dvě menší části, mezi něž se dostali sloni. Pěšáci bez krytí jízdou byli ve značné nevýhodě a dobře si to uvědomovali. Seleukos obratně využil strachu Antigonových vojáků, a se svou jízdou kroužil kolem nich jako šelma, ale neútočil. Dával jim možnost, aby buď přešli k němu, nebo utekli. Vojáci jeho jednání rychle pochopili a Antigonův šik se začal drolit. Sám stařičký vojevůdce během marného čekání na synovu pomoc padl.

Když bylo po bitvě, vítězní králové si rozdělili Antigonovo panství jako velké tělo. Brali si jednotlivé díly a přidávali je k těm, které už měli. Kassandros získal celou Makedonii a Řecko, Lýsimachos Thrákii, západ a sever Malé Asie a Seleukos východ Malé Asie, Sýrii a všechna území na východě. Osiřelému Démétriovi nezbylo s výjimkou Kypru nic.

Démétrios s 5 000 pěšáky a 4 000 jezdci z bitvy u Ipsu uprchl a směřoval do svých milovaných Athén, kde měl záložní lodě, peníze a jak věřil, tak také loajální spojence. Athéňané však, jakmile se dozvěděli o Démétriově porážce, poslali naproti hlasatele, že se usnesli nepřijímat do města nikoho z králů, tedy ani jeho. Démétrios zuřil, cítil se dotčen a zrazen, ale protože s touto zradou nemohl nic dělat, poprosil Athéňany alespoň o vydání svých lodí. Ti mu vyhověli.

Řecká města, která dříve snadno získal, od něj zase snadno odpadala. Nechal proto Řecko Řeckem a se svými loďmi se vypravil do Thrákie proti Lýsimachovi. Pustošil pobřeží, sbíral vojáky a jeho moc opět rostla.

Nová naděje a nový pád

Tehdy za Démétriem nečekaně přišli poslové od téměř šedesátiletého Seleuka s žádostí o ruku jeho mladičké dcery Stratoníky, které tehdy zřejmě nebylo více než sedmnáct let. Démétrios nicméně se sňatkem, ve kterém viděl možnost znovuzískání politického vlivu, souhlasil a spolu se Stratoníkou odplul za Seleukem do Sýrie. Během cesty příliš nespěchal, dlouhou plavbu si krátil dobýváním Kilikie, území na jihu Malé Asie, přibližně naproti Kypru. V Sýrii se Démétrios zúčastnil svatby a politicky i územně posílen se vracel znovuzískat své pozice v Řecku.

Za zmínku ovšem stojí i Stratoníčin příběh, který má romantické pokračování. Do mladičké macechy se totiž vášnivě zamiloval Seleukův nejstarší, pětadvacetiletý syn Antiochos. Nejdříve se snažil svou hříšnou lásku potlačit, ale nedařilo se mu to. Nakonec kvůli svým citům onemocněl a odmítal jíst. Nešťastný Seleukos k synovi zval ty nejlepší lékaře, ale ani ti si s Antiochovou nemocí nevěděli rady. Až jistému Erasistratovi se povedlo odhalit, že příčinou jeho neutěšeného stavu je láska ke Stratoníce. Když se o tom Seleukos dozvěděl, zachoval se spíše jako starostlivý otec, než žárlivý manžel a svou mladou manželku dal bez zaváhání Antiochovi za ženu.

Démétrios se po návratu do Řecka opět zmocnil Athén, atiky a velké části Peloponésu. Potom se mu však naskytlo ještě mnohem lepší sousto – Makedonie – a Démétrios se do něj s chutí zakousl. Po Kassandrově smrti v roce 297 př. n. l. zůstala Makedonie bez silného vladaře a Démétriovi se a v roce 294 př. n. l. povedlo uchvátit makedonský trůn pro sebe. Po Makedonii, dobyl i Thesálii, kde vybudoval své nové sídelní město Démetriadu, které nechal opevnit mohutnými hradbami s mnoha obrannými věžemi.

Platón v jednom svém díle napsal, že kdo chce být opravu bohatý, neměl by rozmnožovat svůj majetek, ale omezovat svou nenasytnost. To ale Démétrios nedokázal. Jak opět narůstala jeho moc, úměrně rostlo i jeho sebevědomí. Roztrpčilo ho, že během svých tažení v Řecku přišel o všechny své asijské državy včetně Kypru a poněkud neskromně se rozhodl, že dobije zpět celou říši, která kdysi patřila jeho otci.

Postupně shromáždil vojsko, které podle řeckého spisovatele Plútarcha mělo skoro sto tisíc pěšáků, 12 000 jezdců a které doprovázelo 500 lodí. Mnohé z nich měly patnáct a šestnáct řad vesel, což z nich dělalo námořní velikány, do té doby nevídané. Běžně v té době křižovaly moře válečné lodě o třech řadách vesel, takzvané trirémy.

Proti Démétriovi se ovšem znovu vytvořila koalice ostatních diadochů, Lýsimacha, Seleuka a Ptolemaia, kteří navíc k boji proti Démétriovi přibrali i epirského krále Pyrrha (319/318–272 př. n. l.), který se později proslavil svými střety s Římany. Na sebevědomého krále tak znenadání zaútočili nepřátelé ze tří stran a jeho vojsko, které namyšleného Démétria beztak nemělo příliš v lásce, se postupně rozpadlo. Někteří z jeho vojáků odešli domů, jiní přešli k nepřátelům. Démétriovi, který v Makedonii kraloval sedm let, se podařilo uprchnout jen díky přestrojení, a části jeho loďstva, které mu zachovalo věrnost.

Smrt z přepychu

Časová osa

337 př. n. l. - narození Démétria Poliorkéta
323 př. n. l. - Alexandrova smrt v Babylónu
312 př. n. l. - bitva u Gazy
306 př. n. l. - bitva u kyperské Salamíny
301 př. n. l. - bitva u Ipsu
294–288 př. n. l. - Démétrios králem Makedonie
283 př. n. l. - Démétriova smrt v Sýrii
281 př. n. l. - smrt Seleuka, posledního Alexandrova diadocha

Po fiasku v Makedonii Démétrios uzavřel mír s Pyrrhem a Ptolemaiem, ale pomstít se rozhodl Lýsimachovi. Shromáždil asi 11 000 vojáků a vypravil se získat jeho državy k Malé Asii. Zpočátku se mu dařilo. Povedlo se mu dobýt mnoho měst a získat poměrně velké území, měl však problémy se zásobováním a jeho vojsko brzy začal stíhat hlad a nemoci.

Během svých pochodů Malou Asií se navíc opět dostal do konfliktu se Seleukem, což se mu stalo osudným. Seleukovu vojsko se podařilo Démétria neproniknutelně obklíčit a Poliorkétés tak poprvé v životě neměl žádnou naději na útěk. Když pochopil bezvýchodnost své situace, pokusil se o sebevraždu. Jeho přátelé ho však zadrželi a přesvědčili ho, že by se měl Seleukovi vzdát. Všichni s ohledem na jejich příbuzenský svazek čekali, že mu Seleukos vrátí jeho bývalou důstojnost i nějaké území. Starý král ovšem už měl Démétriových vzestupů a pádů dost. Nechal ho převést do Sýrie a vsadit do luxusního vězení, kde měl dostatek peněz, jídla i služebnictva.

Démétrios nejprve věřil, že jeho vězení je jen dočasné, ale jak přecházely dny, měsíce a roky, ztratil veškerou naději, že se mu někdy podaří opět se stát mocným a milovaným, tak jak to kdysi zažíval v Athénách. Začal pít, ztloustl, zlenivěl. Z věčného pití a přejídání nakonec onemocněl a v roce 283 př. n. l. zemřel. Bylo mu 54 let.

Občanské války potom pokračovaly ještě mnoho let po jeho smrti, ale o boje diadochů už nešlo. Poslední z Alexandrových přímých následovníků Ptolemaios, Lýsimachos a Seleukos totiž zemřeli v těsném sledu za sebou mezi lety 283 až 281 př. n. l. Na troskách Alexandrovy říše nakonec vzniklo několik malých a tři velké státní útvary – Makedonie, kterou po dramatických událostech ovládl Démétriův syn Antigonos Gonatás; Seleukova Sýrie, která sahala od jižního pobřeží Malé Asie až k hranicím Indie; a Ptolemaiův Egypt. Jako nic na světě, ale ani tyto říše netrvaly věčně. Všechny velké nástupnické státy Alexandrovy říše později ovládli Římané.

Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie, prosinec 2011

-----------------------------------------------------------------------------------

Literarura
Diodorus Siculus: Library <http://www.perseus.tufts.edu>
Oliva, P.: Řecko mezi Makedonií a Římem. Praha 1995.
Oliva, P.: Svět helénismu. Praha 2001.
Pausániás: Cesta po Řecku I., Praha 1973.
Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů I. + II. Praha 1967.
Zamarovský, V.: Řecký zázrak. Praha 1972.


 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.4 (16 votes)