Tiberius a Gaius Gracchus

Mladý Tiberius Gracchus se vrací z Hispánie do Říma. Cestou naráží na bohaté majitele půdy zbohatlé na úkor svých chudších spoluobčanů. Zatímco Římané vládnou velké části světa, sociální propast se prohlubuje. O záchranu sociální spravedlnosti se pokusí bratři Gracchové, kteří se v lidských dějinách stanou symbolem odporu proti nerovnosti.

Když se Římané válečnou cestou postupně zmocňovali Itálie, přivlastnili si velkou část dobytého území. Získaná půda byla většinou rozdělována, prodávána nebo pronajímána osadníkům. Pokud tyto pozemky ležely dlouho ladem, mohl je za poplatek obdělávat kdokoli chtěl. Stát se tímto snažil dosáhnout zvýšení populace a získat zejména v Itálii spojence. Stal se pravý opak. Půdu zabírali boháči a když získali jistotu, že jim ji nikdo nevezme, skupovali násilím nebo přesvědčováním sousední políčka od chudých vlastníků. Chudí občané tak těžce zaopatřovali své rodiny. Zanedlouho vlastnili velké lány, které obdělávali otroci a kvůli jejich velkému počtu hrozila v Itálii vzpoura.

Z Tiberiovy řeči:

Šelmy mající sídlo v Itálii mají i doupě, každá z nich má pelech a skrýš, ale ti, kdož bojují a umírají za Itálii, mohou si dopřát jen vzduch a světla, jinak ničeho: bez domu a bez pevného bydla bloudí s dětmi a ženami, a vojevůdci lžou, když v bitvách nabádají vojáky, aby hájili hroby a svatyně proti nepřátelům, neboť nikdo z tak velkého množství Římanů nemá ani otcovský oltář, ani hrob předků: nikoli, za cizí přepych a bohatství válčí a umírají; a slují pány světa, ale jediná hrouda není jejich!“

(Plútarchos, Životopisy slavných Řeků a Římanů I.)

Římané se proto snažili zajistit chudým občanům práva, která by jim zaručovala přístup k užívání pozemků. Nebylo jednoduché zbavit boháče půdy, kterou již dlouho užívali. Tribunové lidu se pokusili v roce 367 př. n. l., prosadit zákon (zvaný Liciniův), ve kterém nikdo nesměl vlastnit více než pět set jiter půdy. U majitelů půdy mělo pracovat určité množství svobodných občanů. Ačkoli byl zákon přijat v platnost a zdálo se, že zbylá půda bude ihned rozdělena nemajetným, nikdo zákon neuvedl do praxe. Bylo otázkou času, kdy se objeví energický vůdce, který využije nespokojenosti lidu a strhne na sebe moc.

V první polovině druhé století se objevily hned dvě osobnosti, bratři Gracchové. Pocházeli z významného plebejského rodu. Jejich otec Tiberius sloužil Římu jako diplomat a vojevůdce a matka byla dcerou Scipiona Staršího přemožitele Hannibala. Oba bratři byli vychováni v duchu římských tradičních hodnot.

Starší Tiberius Sempronius Gracchus se narodil v roce 163 př. n. l. Bojoval ve třetí punské válce (149 – 146 př. n. l.) na hradbách Kartága a později byl poslán do Hispánie jako kvestor, aby vedl válku proti Numanťanům. Když jeho nadřízený uzavřel s Numanťany mír a vrátil se v roce 134 př. n. l. do Říma, senát mírovou smlouvu neuznal a nebýt přízně lidu, neušel by trestu ani Tiberius. Když se prý Tiberius vracel do Říma viděl nápisy v sloupových síních, na zdech a památkách, které vyzývaly k rozdělení půdy pro bezzemky. Rozhodl se, že se zasadí za práva bezzemků a v roce 133 př. n. l. byl zvolen za tribuna lidu.

Tiberius se snažil uvést do praxe Liciniův zákon, který byl sice v platnosti, ale upadl v zapomnění. Přidal k němu dodatek, že synové majitele půdy mohou vlastnit ještě polovinu z této rozlohy. Zbylé polnosti měli rozdělit nemajetným tři voleni úředníci měnící se po roce.

Návrh vyvolal mezi bohatými rozhořčení a strach zároveň, protože již nemohli zákon ignorovat, když zde byli úředníci rozdělující půdu. Tiberiův návrh zákona také zakazoval skupovat od lidí pole, která jim byla úředníky přidělena. Bohatí statkáři byli rozhořčeni, neboť užívali pozemků již několik generací a investovali do nich. Chudí se zase bránili, že nemohou mít podíl na půdě, kterou vlastní krví vybojovali a kvůli nedostatku obživy nemohou mít děti. Obě strany byly odhodlány v den schvalování zákona využít všech prostředků k dosažení svých zájmů.

Tiberius neusiloval pouze o ulehčení údělu chudých, ale také o zvýšení počtu bojeschopných svobodných občanů vzhledem k tehdejšímu nebezpečí povstání otroků. Ve své řeči před schválením zákona hovořil o světovládě, která na Římany čeká a vyzval bohaté, aby spíše dbali o vlast a nikoli pouze o svůj zisk. Majitelé pozemků však nesdíleli jeho nadšení pro světovládu a přes druhého tribuna lidu Marka Octavia, kdysi jeho přítele, byli připraveni zákon vetovat.

Když mělo být znění zákona předčítáno před lidovým shromážděním, Marcus Octavius znemožnil znění zákona schválit, což Tiberia popudilo. Tiberius se další den pokusil o druhý pokus, ale Octavius učinil totéž. Mezi Tiberiem a Octaviem došlo k prudké hádce a proto lid vyzval tribuny, aby se ve sporné věci obrátili na senát. Tiberius se tohoto návrh chopil, protože se domníval, že najde pro svůj zákon v senátu oporu. Našel tam však málo přívrženců a stal se terčem slovního útoku.

Tiberius se poté rozhodl k činu, který odporoval všem zvyklostem. Když Octavius stále trval na svém, dal Tiberius hlasovat o Octaviově úřadu, zda smí být tribunem, kdo jedná proti zájmům lidu. Když pak lid odvolal Octavia z úřadu tribuna, odhodlal se Tiberius ještě k smělejšímu činu. Obešel senát, který měl nejdříve znění zákona schválit, a předložil zákon ke schválení přímo lidu. Lid zákon o půdě schválil a do tříčlenné komise zvolil Tiberia Graccha, jeho mladšího bratra Gaia a významného člena senátu, který reformy podporoval Appia Claudia. Senát Tiberiovu ignoranci chápal jako útok na senátní moc.

Senát se pokoušel mařit činnost tříčlenné komise tím, že ji upíral finanční prostředky. Shodou okolností zemřel v Malé Asii pergamský král Attalos III., který odkázal své království římskému lidu. Tiberius senátu pohrozil, že navrhne lidu zákon, který umožní kolonistům užít prostředků z Attalova pokladu. Nebylo to poprvé, co Tiberius obešel senát a navrhl zákon přímo lidu. Tentokrát se však návrh týkal zahraniční politiky, o které vždy rozhodoval senát. Něco takového považoval senát za otevřenou revoltu.

Svými návrhy si Tiberius udělal mnoho nepřátel a čím více se blížil termín voleb, tím více se domníval, že mu hrozí nebezpečí, nebude-li opět zvolen tribunem. V roce 133 př. n. l. v den voleb se Tiberiovi nepřátele ohradili, že nikdo nesmí zastávat úřad dvakrát po sobě a snažili se mu zabránit v kandidatuře. Tiberius a sním i chudí občané dostali strach, že neuspěje a odložil hlasování na příští den. V noci Tiberius shromáždil své přívržence a obsadil chrám na Kapitolu, kde se mě mělo hlasovat. Následující den při lidovém shromáždění se Tiberius dozvěděl, že se ho boháči chystají zabít. Ať již se jednalo o pravdivou zprávu či nikoli, dal Tiberius znamení k boji a rozpoutalo se násilí. Tiberiovi přívrženci vyrvali liktorům svazky prutů a zlámali je. Boháče zasypali ranami a vyhnali ze shromáždění takovým řevem, že ostatní tribunové ustrašeně utíkali.

Mezitím se senát sešel v chrámu bohyně Poctivosti a rozhodl se proti Tiberiovi tvrdě zakročit. Nejvyšší pontifex Cornelius Scipio Nasica se ujal iniciativy. „Kdo chce zachránit vlast, ať mě následuje“, prohlásil podle římského historika Appiana, a vyrazil se svými ozbrojenci proti Tiberiovi a jeho přívržencům. Začali je pronásledovat, tlouci a svrhávat ze srázu. Tiberius byl nakonec zavražděn před chrámovými dveřmi u soch králů a jeho tělo i s těly jeho přívrženců bylo v noci vhozeno do řeky Tiberu. Bylo to poprvé po čtyři sta letech, co tekla v římských ulicích krev.

Po Tiberiově smrti, pokud nechtěl senát riskovat vzpouru, musel v provádění pozemkové reformy pokračovat. Pokračoval však neochotně a spíše než půdu rozdával sliby, dokud se neobjevil Tiberiův bratr Gaius.

Gaius Sempronius Gracchus se narodil v roce 154 př. n. l. Za tribunátu svého bratra byl členem komise pro rozdělování půdy. Ačkoli mu bylo pouze devatenáct let, udržel se po bratrově smrti v komisi i přes odpor boháčů. Dlouhou se politice vyhýbal. Když ale obhajoval svého přítele v soudní při, probudil v lidu vzpomínku na svého bratra. Lid takřka třeštil a byl nad ním u vytržení, takže pod tlakem nutnosti než svobodným rozhodnutím vstoupil do politiky. Boháči nemohli připustit, aby se ucházel o tribunát a v roce 126 př. n. l. byl poslán jako kvestor do Sardinie. Tam se proslavil jako voják i diplomat. Jeho sláva došla až do Říma, která mu v roce 124 př. n. l. otevřela brány k politické činnosti, když byl zvolen za tribuna lidu.

Ihned vystoupil proti senátu s návrhem, aby každý občan dostal měsíčně příděl obilí na státní útraty. Získal si u lidu takovou oblibu, že byl bez kandidatury zvolen tribunem lidu na další rok.

Gaius usiloval získat na svou stranu jezdce, kteří společensky stáli mezi senátory a lidem. Převedl soudy, mající špatnou pověst pro úplatkářství, z pravomoci senátorů na jezdce. Sliboval si od toho také značné oslabení senátu. Soudci byli tak známí svou korupcí, že se samotný senát styděl a zákon přijal. Podle Appiána měl Gaius po schválení zákona prohlásit, že jedním rázem zlomil moc senátu. Další vývoj mu dal za pravdu. Soudní pravomoc nad Římem a celou Itálií povýšila jezdce nad senátory. Na oplátku se jezdci postavili na stranu tribunů a s jejich pomocí prosazovali cokoli si usmysleli. Jezdci však svou moc zneužívali ještě více než kdysi senátoři a vyvolali ve společnosti nové rozbroje.

Poté vyzval Latiny, aby se domáhali stejných práv s Římany a podal návrh zákona, týkající se zrovnoprávnění. Senát se návrhu neobyčejně vylekal, protože by lid s Latiny získal hlasovací většinu proti nim a přes druhého tribuna Livia Drusa měl zabránit právem veta přijetí zákona. Drusus také navrhl plán na založení dvanácti kolonií, takže lid zlákaný tímto návrhem, nevěnoval již Gaiovým zákonům pozornost.

V roce 121 př. n. l. Gaius po třetí kandidoval na úřad tribuna, ale lid zlákaný sliby senátu dal přednost Gaiovým protivníkům. Po volební porážce se konzul Lucius Opimius, zarytý Gaiův nepřítel, pokusil zrušit zákony navržené Gaiem. V den, kdy hodlal Opimius se svými přívrženci zrušit Gaiovy zákony, obě strany obsadili Kapitol. Když Opimius jako konzul obětoval, jeden z jeho liktorů Quintus Antyllius, který přenášel útroby žertvy na jiné místo, vyzval vulgárně Gaiovy stoupence, aby mu nepřekáželi v cestě. V tu chvíli byl Antyllius ubodán velkými psacími rydly. Lid se ve zmatku rozutekl a kdyby nezačalo prudce pršet, došlo by k velkému krveprolití. Následující den vyzval Opimius senát, aby vydal prohlášení o stavu ohrožení.

Gaius se sice snažil situaci uklidnit a poslal posla do senátu s nabídkou o smír. Senát ho však vyzval, aby k obhajobě přišel osobně. Když poslal posla podruhé, Opimius ho nechal zatknout a poslal na Gaia a jeho přívržence ozbrojence. Gaius se pokusil uprchnout se svým otrokem, ale když mu hrozilo, že bude chycen, nastavil otroku hrdlo a ten ho zabil.

Za Gaiovu uťatou hlavu dostal jakýsi Opimiův přítel Septumuleius tolik zlata, kolik Gaiova hlava vážila. Septumuleius navíc nechal do hlavy vlít olovo, aby za ní dostal více zlata. Opimius pak nechal po formálním soudu popravit na tři tisíce Gaiových stoupenců.

Lid nezapomněl na zásluhy bratrů Gracchů a nechal bratrům vystavět sochy a posvátná místa, kde se jim obětovalo. Ačkoli reformy bratrů Gracchů řešily problémy, před kterými nikdo nemohl zavírat oči, přece jen se jejich metody prosazování zákonů staly nástrojem pozdějších nepokojů. K získání moci později stačilo naklonit si lid a zlatem armádu, která šla se svým sponzorem kamkoli.

 Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie, listopad 2012

Literatura:

Appiános: Krize římské republiky, Svoboda: Praha 1989

Grant, Michael: Dějiny antického Říma, BB/art: Praha 2006

Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů I., Odeon: Praha 1967

Zamarovský, Vojtěch: Dějiny psané Římem, Naše vojsko: Praha 1967

Kol. autorů: Slovník antické kultury, Svoboda: Praha, 1974

Váš hlas: Žádná Průměr: 3.3 (111 votes)