Třetí punská válka: Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno

Starý plešatý muž mlčky hledí na rozkvetlé město. Velké trhy, nádherné veřejné budovy a mnoho zbraní budí v starci obavy. Kartágo je po zdrcující porážce, od které uplynulo padesát let, opět mocné. V Catonově srdci se probouzejí vzpomínky na nekonečnou válku, ve které jako mladý sloužil. Kartágo musí být zničeno, myslí si.

Po druhé punské válce, která skončila roku 201 př. n. l., bylo Kartágo ekonomicky téměř na dně. Muselo platit vysoké reparace, jeho loďstvo bylo zredukováno na pouhých deset lodí. Obrovským zásahem do suverenity punského státu bylo i to, že mohl vést válku jen se svolením římského senátu.

V roce 153 př. n. l. navštívil Kartágo římský senátor Marcus Porcius Cato (Cato starší, 234 - 149 př. n. l) jako jeden z římských rozhodčích územního sporu mezi Puny a numidským králem Massinisou. Král Massinissa, spojenec Říma, získal mírovou smlouvou po druhé punské válce, nárok na navrácení území, které mu Kartágo v minulosti zabralo. Massinissa však postupně začal své požadavky stupňovat a s mocným spojencem za zády obsazoval i území, která podle práva patřila Kartágu. Kartágiňané se kvůli mírové smlouvě s Římem nemohli proti numidské rozpínavosti nijak vojensky bránit a tak jim nezbývalo nic jiného než se obrátit kvůli rozsouzení sporu na Římany.

Když Cato přijel v roce 153 př. n. l. do Kartága, našel město nikoli ožebračené a v žalostném stavu, jak si ho pamatoval z poslední války, ale nehorázně bohaté. Na tržištích bujel čilý obchodní ruch, všude po městě se stavělo. Kartáginci měli opět bojeschopné mužstvo a nemalé sebevědomí.

Cato se do Říma vrátil jako jiný člověk. Okamžitě se stal hlavním představitelem senátního křídla, které bylo ostře namířené proti Kartágu. Prohlašoval, že dřívější porážky a pohromy nepřipravily Kartágiňany o moc, ale naučily je vyvarovat se z chyb a obohatily je válečnými zkušenostmi. Boje s Massinissou si vykládal jako přípravu k boji s Římany a mír a příměří jako jména pro odklad války, která stejně jednoho dne vypukne.

Mínil, že urovnáváním sporů mezi Massinissou a Kartágiňany by jen Římané marnili čas, který Punové potřebují k obnovení svých sil. Usoudil, že pokud Římané Kartágo nezničí, budou brzy ve stejném nebezpečí jako v dobách předešlých punských válek. Aby své posluchače přesvědčil o nutnosti vyhlásit Kartágu válku, použil i názorného příkladu. Na konci své řeči úmyslně upustil několik libyjských fíků. Když se senátoři divili, jak jsou veliké a krásné, řekl Cato, že země, která rodí tak krásné ovoce, je od Říma vzdálena jen tři dny plavby.

Od té doby, kdykoli Cato hovořil v senátu – ať už o dovozu obilí, nějakém právním sporu nebo o veřejných záchodcích – vždy zakončil svou řeč slovy: „Ceterum censeo Carthaginem esse delendam“ (Ostatně myslím, že Kartágo musí být zničeno). Chtěl tak poukázat na to, že o mnohem důležitější než všechny návrhy podávané v senátu, je zničení Kartága.

Většina senátorů se postupně přiklonila na Catonovu stranu. Nevedly je k tomu však ekonomické důvody ani touha po nové půdě, šlo o obyčejnou politickou rivalitu, závist a starou nenávist. Kartáginci si tuto skutečnost dobře uvědomovali, a proto byla jejich politika vůči Římu opatrná. Trvalo bezmála tři roky, než si římský senát našel důvod k vyhlášení války.

Příležitost se mu naskytla v roce 149 př. n. l., kdy se punský velitel Hasdrubal Biotarch, povzbuzený římskými problémy v Hispánii, rozhodl odpovědět na rozpínavost Numidů vojenskou silou. Ačkoliv byl Hasdrubal hned v první bitvě Numídy poražen a stáhl se zpět na území Kartága, římský senát využil této situace a okamžitě vypověděl Kartágu válku. Jako důvod Římu posloužilo to, že Kartáginci mají větší než smlouvou povolené množství lodí, že vyvedli své vojsko za hradby města a zvedli zbraně proti římskému spojenci a příteli národa římského Massinissovi.

Ekonomicky silné, ale vojensky slabé Kartágo vědělo, že nemá šanci postavit se proti několikanásobně silnějšímu nepříteli a proto vyslalo do Říma posli, kteří ujišťovali senát, že přijmou veškeré jeho podmínky, jen když s Puny projeví shovívavost. Dokonce byli ochotni vydat Kartágo a veškerý jeho majetek do římského poddanství.

Senát trval na bezpodmínečné kapitulaci, slíbil punským vyslancům právo na vnitřní samosprávu, zaručil jim právo nedotknutelnosti veřejného a soukromého majetku a právo na území. Vyslanci by se všemi body smlouvy souhlasili, kdyby v podmínkách nebyla zahrnuta fráze, že budou mít právo na území. Nevěděli totiž, jak si tento právní obrat vyložit a obávali se nejhoršího. Nedostali však přímou odpověď. Jejich obavy ještě vzrostly, když je senát odkázal na konzuly Lucia Marcia a Manlia Manilia, kteří již byli s armádou na cestě do Kartága a měli jim sdělit další podrobnosti.

Po příjezdu římských legií do Utiky byli Punové natolik vystrašeni, že kartaginský senát uvítal konzuly se zprávou, že velitele Hasdrubala, původce porušení smlouvy, odsoudil k trestu smrti a že jim ho vydá hned, jak ho chytí. Punové se domnívali, že zradou na svém vojevůdci uspokojí již předem připravenou vojenskou mašinérii a spatřovali ve vydání Hasdrubala šanci, jak se vyhnout válce, neboť si vzpomněli na situaci před druhou punskou válkou, kdy Římané požadovali jako zadostiučinění původce oné války Hannibala.

Konzul Lucius Marcius však nabídku kartáginské rady pohrdavě odmítl a přikázal Kartágincům, aby mu vydali všechny zbraně, které se nachází ve státním či soukromém užívání, veškerý vojenský materiál, všechny punské lodě a k tomu tři sta rukojmí. Když kartáginská rada v důvěře, že se tak vyhne válce, vše splnila, Lucius Marcius dodal k těmto bodům bod poslední a nejdůležitější. Římané přikázali Kartágiňanům, aby své město zbourali a přeložili jej na jiné místo, ne blíže než patnáct kilometrů od moře. Kartáginci dostali lhůtu na rozmyšlenou.

Z rozhořčení nad touto potupou, o níž se jim v Římě neodvážil senát říct, povstalo jednomyslně celé půlmilionové Kartágo. Každý Kartágiňan, ať už obyčejný pekař, státní úředník nebo boháč, byl odhodlaný tvrdě bránit svou domovinu na život a na smrt. Město se okamžitě změnilo na jednu velkou továrnu na zbraně. Punové ve spěchu tavili v pecích domácí náčiní a vyráběli z něj nové meče, kopí a jiné zbraně. Bourali veřejné budovy a jejich kámen používali jako střely do katapultů. Kartágo povolalo k obraně města pod slibem svobody i otroky a trestance, kteří se všichni bez váhání stali obránci městských hradeb. Kartagiňané svěřili velení armády Hasdrubalovi, který ještě před pár dny nebyl k nalezení a jeho spoluobčané ho označovali za uprchlíka a psance.

Po té, co uplynula lhůta na rozmyšlenou, byli Římané překvapeni, když se setkali s po zuby ozbrojeným Kartágem. Konzulové Lucius Marcius a Manlius Manilius začali s obléháním a dobýváním města, ale značných úspěchů nedosáhli.

Válka s Kartágem by se jistě protáhla na mnoho let, kdyby se v roce 147 př. n. l. u bran města neobjevil nový římský konzul a zkušený vojevůdce Publius Cornelius Scipio Aemilianus (Scipio mladší, 185 - 129 př. n. l.), adoptivní vnuk Scipia Afrického. Scipio nechal důkladně obklíčit město a spoléhal se na to, že ho oslabí vyhladověním. Jeho úsilí bylo skutečně úspěšné, a už za několik měsíců, v roce 146 př. n. l. nabídl Hasdrubal Scipionovi mír. Mladý vojevůdce však nabídku Punů odmítl, protože si byl jist, že zanedlouho město padne.

Hasdrubalovu nabídku si navíc Scipio vyložil jako projev slabosti a rozhodl se na obležené město zaútočit přes vnější opevnění přístavu. Římské legie se za těžkých ztrát na životech probojovaly až do Kartága, jehož obyvatelé celých šest dní bojovali mezi troskami města o svůj život. Teprve v den sedmý se Římanům podařilo dobýt hrad Byrsy, poslední výspu obránců města. Hasdrubal se se svou rodinou a s oddílem římských zajatců, kteří přešli na punskou stranu, zabarikádoval v chrámu kartaginského boha Ešmona. Když jim došly zásoby potravin, zapálili římští zrádcové chrám, aby nepadli živí do rukou svých krajanů a vrhali se do ohně. Hasdrubal vyběhl z hořícího chrámu a na kolenou prosil Scipiona o život. Hasdrubalova manželka, když spatřila nedůstojné počínání svého muže, poblahopřála mu se smíchem k záchraně a sama se s oběma syny vrhla do plamenů. Avšak i za tím kráčí smrt, kdo z boje utíká a tak Hasdrubal přežil své město pouze o krátký čas. Zanedlouho zemřel v římském vězení.

Devět z deseti Katágiňanů při obraně města padlo, ostatní byli prodáni do otroctví. Sedmnáct dní hořely trosky Kartága a i to, co z něj zbylo, bylo po skončení války srovnáno se zemí, zaoráno pluhem a dokonce i prokleto. Svědectví o krutém zničení města nezaznamenávají pouze antičtí historici, ale i moderní archeologie. Archeologové během svých prací v Kartágu objevili skoro dvoumetrovou slehlou vrstvu popela se zrezavělými hroty šípů a kopí a zbytky střel z katapultů.

Hořící město litoval i sám Scipio, když prohlásil: „Přijde den, kdy svatá Trója padne, a s ní i král Priamos a všechen jeho bojovný národ.“ Když se ho ptali, co tím myslí, odpověděl Scipio tazateli: „Je to slavná chvíle, Polybie, ale trápí mě předtucha a strach, že stejný osud postihne jednou i mé vlastní město.“

Za více než šest století se Scipionova prorocká slova splnila. Každá velmoc bude v budoucnu vystřídána jinou. Není smutné, když starou civilizaci nahradí nová, ale je smutné, když civilizace zmizí a nezanechá za sebou žádné myšlenkové dědictví.

Box Opomíjený římský vojevůdce Scipio Mladší

Slovníček

Literatura

Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů. Odeon, Praha 1967

Livius: Dějiny VII. Svoboda, Praha 1979

Zamarovský: Dějiny psané Římem, Mladá fronta, Praha 1967

Eutropius a Festus: Stručné dějiny Říma, Arista, Baset, Maitrea, Praha 2008

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.3 (18 votes)