Sulla se narodil kolem roku 134 př. n. l. a zemřel v roce 78 př. n. l. Jeho vojenská kariéra začala v severní Africe, kde bojoval pod konsulem Gaiem Mariem proti numídskému králi Jogurthovi. Vyznamenal se také ve válce proti vzbouřeným Italikům, kteří usilovali o stejná práva jako měli Římané.

Krátce po této válce se Gaius Marius snažil ovládnout Řím a využil k tomu právě Italiky, kteří po válce získali vytoužené římské občanství. Byli však znevýhodněni tím, že je nezařadili do dosavadních třiceti pěti tribuí (volebních obvodů), aby nenabyli při hlasování převahy, protože jich bylo více než původních občanů, ale zřídili deset dalších tribuí a ty hlasovali naposled. Jejich hlas neměl prakticky žádnou váhu, protože původních třicet pět tribuí mělo při hlasování pohodlnou nadpoloviční většinu. Gaius Marius jim slíbil, že pokud ho podpoří, zařídí, aby byli rozděleni do všech tribuí. Jakmile Marius na sebe strhl moc, odešel Sulla vést válku proti Mithridatovi, ale byl vzápětí Mariem prohlášen nepřítelem státu. Sulla však přesvědčil legie, aby ho následovali do Říma proti Mariovi. Po několika prohrách utekl Marius do Afriky. Jakmile Sulla nastolil pořádek, odeslal vojsko do Capuy a úřadoval jako konzul.

Když však skončilo Sullovo konzulství, moci v Římě se ujal Cinna a začal výměnou za podporu slibovat novým občanům stejné rozšíření práv jako Marius. Když Sulla odešel se svými legiemi bojovat do Malé Asie proti Mithridatovi, vrátil se do Říma Gaius Marius a spolu se Cinnou si vyřizoval v krvavé lázni účty se Sullovými stoupenci. Marius se však dlouho ze své nově nabité moci netěšil. Zemřel na horečku sedmnáctý den od svého návratu do města.

Jakmile Sulla skončil válku na Východě, rozhodl se vrátit s velikou armádou do Říma. To poděsilo senát, který už byl vystrašen Mariovými masakry a snažili se obě strany smířit. Cinna však něco takového nemohl akceptovat, prohlásil sebe a svého spolukonzula konzulem i na další rok a sbíral vojsko proti Sullovi. Cinnovi však dezertovali vojáci a když se je snažil zastavit a všelijak jim hrozil, vojáci si na něj počkali za táborem a ubodali ho dýkami.

Po mnoha bitvách nakonec Sulla zvítězil nad mariovci. A přestože se neštítil vyřídit si účty se svými nepřáteli stejně krvavým způsobem jako Marius a Cinna, senát mu nechal postavit pozlacenou jezdeckou sochu s nápisem: "Cornelius Sulla Šťastný, vrchní vojevůdce". Sulla dostal také jakýmsi rozhodnutím senátu jméno Epaphroditus - miláček Afroditin. To ostatně potvrzuje i výrok věštírny, který dostal Sulla, když se snažil poznat budoucnost.

"Uvěř mi, Římane, že Kypřanka dala ti z lásky 
velikou moc. A proto ty stále měj na mysli úkol
každý rok všem bohům v Delfách oběti vzdávat. 
Kdesi pod vrcholky Tauru se svahy bílými sněhem,
kárská osada leží, jež dostala bohyně jméno.
Tam ji sekeru pošli na důkaz oddané úcty, 
bohyně oplátkou vládu ti nad světem svěří."

Sulla se nakonec nechal prohlásit diktátorem. Na omluvu svého jednání dodával, že se nechal zvolit diktátorem proto, aby vydal zákony, které jsou podle jeho mínění dobré, a aby uspořádal poměry ve státě. Aby zachoval zdání ústavy, dovolil lidu zvolit konzuly. On byl však nad nimi jako král-diktátor. Nosili totiž před ním čtyřiadvacet seker jako před diktátorem - stejný počet jako kdysi před králi.

Ačkoli byl Sulla diktátorem, nechal se několikrát zvolit konzulem. Na potřetí zvolil lid Sullu opět konzulem, ale úřad odmítl, jmenoval do hodnosti někoho jiného a sám se vzdal nejvyšší moci. Je však zajímavé, že se vlády vynucené násilím vzdal dobrovolně a bez obav tehdy, když byl mocný. Neměl strach prohlásit se za řadového občana, ačkoli v jeho válce přišlo o život více než deset tisíc mladých mužů a ačkoli sám zahubil mezi svými nepřáteli devadesát senátorů, asi patnáct konzulů, dva tisíce šest set jezdců včetně vyhnanců, jejich majetek zabavil a mnoho mužů dal pohodit bez pohřbu, jak napsal historik Appianos.

Když složil moc, prohlásil, že vydá počet ze všeho, co učinil, bude-li si to někdo přát. Nikdo se neozval, jen jakýsi osamocený mladík mu spílal a nadával. Na to Sulla prohlásil, že tento mladík zabrání dalšímu politikovi, aby se vzdal svrchované moci, bude-li ji mít, protože se bude bát, aby mu takto lidé nespílali. Zanedlouho to Římané poznali, protože Gaius Caesar se vlády nikdy nevzdal. Tradovalo se, že sám Sulla, když spařil mladého Caesara, o něm řekl, že je horší než sto Mariů.

Po všem co Sulla zažil, zatoužil stát se řadovým občanem a stáhl se na venkov, kde rád rybařil. Po jeho odchodu se opět v Římě začaly rozdmychávat nepokoje a bylo jasné, že po Sullovi přijdou další občanské války.

Sulla zemřel na venkově upozorněn snem, že tentýž den zemře. Celý den sepisoval závěť a když ji zapečetil, dostal horečku a v noci zemřel. Bylo mu šedesát let. Řím mu uspořádal doslova královský pohřeb. Jestliže se nepřátelé báli Sully živého, báli se ho stále i po jeho smrti, protože mu nadále zůstávali věrné legie, které s ním bojovali proti Mithridatovi.