Šťastný Sulla v nešťastném Římě

Zatímco Sulla na Východě bojuje proti Mithridatovi, Marius prolévá krev jeho přátel. Sulla se na prosby své ženy chystá s armádou do Říma, aby zbarvil římské ulice krví spoluobčanů. Po čtyřech stech letech svobody bude mít Řím opět svého samovládce.

Ve druhé polovině 2. století př. n.l. Římem otřásaly sociální problémy. Bohatí statkáři vlastnili většinu pozemků, na kterých zaměstnávali na úkor chudého obyvatelstva otroky. Latinové a Italikové se marně domáhali zrovnoprávnění. Řím byl rozdělen do dvou politických stran, mezi optimáty a populáry (viz slovníček). Docházelo ke střetu mezi senátem a ambiciózními politiky, kteří rozdmýchávali občanské nepokoje. Teprve politik a vojevůdce Lucius Cornelius Sulla svým tvrdým zásahem zjednal na chvíli pořádek.

Sulla: zdroj WikipediaAčkoli se Sulla narodil v roce 138 př. n. l. do patricijské rodiny a na první pohled by se mohlo zdát, že vyrůstal v přepychu, jeho rodina trpěla finančními problémy. Když Sulla dospěl, odešel z domu a pronajal si za nepatrný nájem místnost.

Možná právě kvůli své chudobě hledal tento modrooký muž s ohnivým a divokým pohledem rozptýlení u komediantů a šprýmařů, se kterými trávil mnoho času a účastnil se jejich výstředností.

Při této příležitosti se zamiloval do herce Metrobia, kterého měl milovat do konce svého života. Byl vášnivým milovníkem, takže když se do něho zamilovala bohatá žena Níkopole, připoutal si ji k sobě natolik, že mu nakonec odkázala velký majetek.

Sullovy první úspěchy

V roce 111 př. n. l. vypukla v Numidii v severní Africe válka Římanů s králem Jugurthou. Jugurtha nebyl spokojen se způsobem, jakým Římané rozdělili zemi po smrti jeho nevlastního otce krále Micipsa. Odmítl zaostalejší část území, kterou obdržel, a nechal pobít všechny italské osadníky.

Řím mu vyhlásil válku, která se vlekla několik let. Rozhodnutí přišlo teprve v roce 107 př. n. l., kdy velení ve válce převzal člen strany populárů Gaius Marius, který tehdy poprvé zastával konzulát. Společně s Mariem odplul do Afriky i dvacetisedmiletý kvestor Sulla.

Sulla na této výpravě vykonal znamenité činy. Proslavil se však nejvíce tím, že se domluvil s Jugurthovým spojencem králem Bokchem z Mauretánie na vydání Jugurthy. Jugurtha byl poslán do Říma, kde byl v roce 104 př. n. l. popraven. V Římě sice slavil triumf Marius, ale lidé připisovali slávu Sullovi. Marius si toho byl vědom, a proto na mladého optimáta žárlil. Sulla ještě více rozněcoval Mariovu žárlivost, když dával okázale najevo svůj podíl na ukončení války v Africe. Došel až tak daleko, že si dal na prsten vyrýt obraz, jak mu Bokchos odevzdává zajatého Jugurthu.

Mariova nevraživost ještě zesílila, když se Sulla v letech 104 – 101 př. n. l. vyznamenal jako vojenský tribun v Mariově vojsku ve válce s germánskými kmeny Kimbrů a Teutonů. Tyto kmeny následkem přelidnění opustily Jutský poloostrov a během své pouti se střetly s římskými legiemi. Sullova statečnost a jeho organizační schopnosti měly značný podíl na porážce Kimbrů.

Ze sedla k politice

Proskripce jako příležitost odhalení povahy

Proscriptiones znamená v latinské jazyce vyhlášení za „psance“. Na veřejné vyhlášce byla uveřejněná jména těch, kteří byli prohlášení za nepřítele státu a odsouzení k smrti. Kdokoli měl právo proskribované beztrestně zabít. První užil proskripcí Sulla, aby se pomstil na přívržencích Gaia Maria. Proskripce v roce 43 př .n. l. také vyhlásili Marcus Antonius a Gaius Octavianus.

Řecký historik Plútarchos zaznamenal osudy proskribovaných a jejich vrahů. Příběhy vyvolávají otázku, čeho všeho jsou lidé schopni, když dostanou příležitost beztrestně páchat zlo.

Lucius Catilina, když ještě nebyla válka rozhodnutá, usmrtil svého bratra a teprve po vítězství Sully  ho prosil, aby toho člověka zapsal také do seznamu proskribovaných, jako by ještě žil. Sulla jeho přání splnil a aby se za to Sullovi zavděčil, usmrtil Marca Maria, příslušníka strany odpůrců, přinesl jeho hlavu Sullovi, který právě seděl na náměstí, a potom se odebral k nádobě se svěcenou vodou do blízkého Apollónova chrámu, kde si umyl ruce.

Sulla se odebral do Praeneste, aby nejdříve soudil a trestal každého muže zvlášť, ale když se mu potom nedostávalo času, dal všechny přivést hromadně na jedno místo, na dvanáct tisíc lidí, a rozkázal je pobít, přičemž jen jednomu svému hostinnému příteli udělil milost. Ale ten, jsa velmi šlechetného ducha, řekl Sullovi, že nikdy nechce být zavázán díky za své zachránění vrahovi své otčiny; i vmísil se dobrovolně mezi své spoluobčany a byl s nimi zabit.

(Plútarchos, Životopisy slavných Řeků a Římanů, Sulla)

Po skončení úředního období byl Sulla poslán do Kilíkie jako místodržitel této provincie. Během svého úřadování zasáhl v sousední Kappadokii ve prospěch římského chráněnce Ariobarzana, který byl vyhnán z trůnu pontským králem Mithridatem VI. Když pak v roce 96 př. n. l. Sulla vytlačil Mithridata z Kappadokie až k Eufratu, setkal se tam se parthským vyslancem Orobazem. Jednalo se o první oficiální kontakt mezi Římem a parthskou říší. Podle Plútarcha s Orobazovou družinou přišel prý i jakýsi chaldejský věštec, který Sullovi věštil, že se stane ve státě nejmocnějším mužem.V roce 97 př. n. l. se Sulla rozhodl ucházet se o praeturu v domnění, že mu k dosažení státních úřadů postačí sláva za válečné činy. Sulla však praetury nedosáhl. O rok později již nespoléhal pouze na svou slávu, ale byl zvolen za praetora i díky podplácení voličů. Když jako praetor vyhrožoval komusi, že proti němu použije své vlastní moci, dotyčný se usmál a prohlásil: „Správně pokládáš svěřenou úřední moc za svou vlastní, neboť sis ji koupil.“

K naplnění věštby málem došlo poté, co se Sulla v roce 91 př. n. l. vrátil do Říma. Bokchos, o kterém již byla výše řeč, dal Sullovi na Kapitolu se souhlasem senátu postavit několik soch s odznaky vítězství a vedle nich zlatou sochu znázorňující, jak je Jugurtha odevzdáván Sullovi. Marius rozhněvaný až k nepříčetnosti se snažil sochy strhnout. Rozpoutala se nemalá roztržka mezi příznivci Sully a Maria a nebýt náhlého vypuknutí tzv. spojenecké války, došlo by nejspíše ve městě k občanské válce.

Spojeneckou válku (91-88 př. n. l.), rozpoutali italští spojenci Říma, kteří již dlouhou dobu usilovali o zrovnoprávnění s Římany. Po zavraždění tribuna lidu Marka Livia Drusa, který navrhl zákon o přiznání občanství pro všechny italské spojence, propukla v Itálii vzpoura proti Římu. Po třech letech urputných bojů Řím nakonec ustoupil a přiznal spojencům občanská práva. V této válce Sulla ukázal své nejlepší velitelské a vojenské dovednosti. Římané ho považovali za velikého vojevůdce, přátelé za největšího a nepřátelé za nejšťastnějšího. Odtud si vysloužil přezdívku „Felix“, Šťastný.

V roce 89 př. n. l. se Sulla stal konzulem a oženil se s Caecilií, dcerou nejvyššího pontifika Metella. Manželství s Caecilií nebylo jediné manželství, které během svého života uzavřel. Již před tím byl třikrát ženatý a po smrti Caecilie se oženil ještě jednou. Caecilii však miloval natolik, že když Athéňané v Mithridatově válce jako spojenci Mithridata tupili z hradeb Sullovu manželku, pomstil se Sulla po vniknutí do města tím, že dovolil svým vojákům masakrovat Athéňany. Krev prolitá na agoře prý proudila celým Kerameikem až k Dipylu, což je od agory k Dipylu asi sedm set metrů. Teprve na přímluvy dvou athénských vyhnanců, kteří se s ním účastnili tažení, zastavil zabíjení Athéňanů.

První pochod na Řím

Velení ve válce proti Mithridatovi Sulla získal losem roku 89. Pontský král Mithridatés IV. (132 – 63 př. n. l.) využil zmatků během spojenecké války a napadl sousední Bythýnii, klientské království Říma. Bythýňané však útok odrazili a vzbudili v Mithridatovi takový hněv, že vtrhl v roce 88 př. n. l. do provincie Asie a tam nařídil místní správě povraždit na 80 000 římských a italských obchodníků.

O velení proti Mithridatovi usiloval také Gaius Marius, který považoval válku za snadnou a výnosnou. Domluvil se s tribunem lidu Publiem Sulpiciem, že prosadí usnesení, kterým by bylo vrchní velení svěřeno Mariovi. Jakmile se blížil den schválení usnesení, Sulla a jeho spolukonzul vyhlásili, že se úřední jednání po dobu několika dní zastavuje, a vyhlásili mimořádné svátky. Chtěli totiž nebezpečné hlasování odsunout. Sulpicius nečekal na konec úředního klidu, přišel se svými stoupenci na fórum a s dýkami vyhrožovali konzulům. Spolukonzul za všeobecného zmatku potají utekl a Sulla odešel jakoby na poradu. Při pronásledování utekl až do Mariova domu, kde byl přinucen, aby se odebral na veřejnost a tam odvolal vyhlášené svátky. Když bylo Sullovi odňato velení a přeneseno na Maria, spěchal Sulla do vojenského tábora v Nole, aby tam byl dříve než vojenští tribuni, kteří měli nové rozhodnutí oznámit.

Když Sulla dorazil do tábora v Nole a vojáci se dozvěděli, co se v Římě stalo, právě příchozí vojenské tribuny ukamenovali. Mariovi stoupenci zase na oplátku vyvraždili ve městě Sullovy přátele a plenili jejich domy. Ačkoli se Sulla zdráhal pochodovat na Řím, jeho vojáci z obavy, že přijdou o válečné tažení, povzbudili Sullu a táhli s ním na Řím. Když Sulla vstoupil do Říma jako skutečný nepřítel, nastal ve městě zmatek. Obyvatelé města na něho z oken a střech házeli různé předměty. Přestali až tehdy, kdy jim pohrozil, že zapálí jejich domy. Marius narychlo vyzbrojil vojáky a střetl se se Sullou. Byl však Sullou přemožen a utekl z města.

Sulla ihned svolal senát, prohlásil Maria za nepřítele státu a odsoudil Maria a Sulpicia k trestu smrti. Zatímco byl Sulpicius zrazen svým otrokem a popraven, Marius uprchl do Afriky.

Z Říma na Východ

Sullu volala na Východ válka s Mithridatem, a proto nechal proběhnout konzulské volby, ve kterých prohráli Sullovi favoriti a zvítězil populár Lucius Cornelius Cinna a Gnaeus Octavius. Sulla nedal najevo své zklamání, ale tvářil se šťastně, jakoby měl radost z toho, že jeho zásluhou může lid opět užívat svobody. Cinna musel ještě před svým ustanovením za konzula Sullovi přísahat, že proti němu nepodnikne nic zlého, zatímco bude bojovat s Mithridatem. Sotva se však Cinna stal konzulem, stavěl se proti Sullovi nepřátelsky.

Jakmile Sulla v roce 87 př. n. l. opustil Itálii, rozpoutal Cinna pouliční násilí. Senát ho za to zbavil úřadu konzula a Cinna uprchl z Říma. Podplácením a sliby shromáždil kolem sebe vojenské oddíly, povolal z vyhnanství Maria, který pak uzavřel se Samnity spojenectví a stejně jako Sulla pochodoval na Řím. Řím, který nebyl připraven na takovou konfrontaci, vyjednal s Cinnou mírové podmínky, na jejichž základě se Cinna zmocnil města. Mariovci si okamžitě začali vyřizovat účty se Sullovými přívrženci. Bez milosti byl zavražděn každý, kdo se jen trochu zdál podezřelý. Z Říma uprchlo mnoho Sullových přátel a také jeho žena a děti. Pro příští rok byli zvoleni konzuly Cinna podruhé a Marius posedmé. V prvním měsíci svého úřadu však Marius zemřel na mrtvici, když připravoval řadu nepřátelských činů proti Sullovi.

Zatímco se tyto události děly v Římě, Sulla se s vojskem vylodil v Dyrrhachiu Ilýrii (dnešní Drač v Albánii). V roce 87 př. n. l. porazil Mithridatovo vojsko v Boiotii a v roce 86 př. n. l. dobyl Athény. Kvůli nedostatku dřeva na výrobu válečných strojů nechal Sulla vykácet starobylé háje Lykeia a Akademie, v nichž kdysi učili své žáky Aristotelés a Platón. Potom vytlačil Mithridatovo vojsko z Řecka a odtáhl do Malé Asie. Tam však nepokračoval v bojích proti Mithridatovi, ale uzavřel s ním v Dardanu u Tróje v roce 85 př. n. l. mír. Mezitím Cinna poslal proti Sullovi armádu, která však v Malé Asii přešla na Sullovu stranu. Takto posilněný Sulla pak obsadil velkou část Malé Asie.

Sullův návrat

Na jaře v roce 84 př. n. l. se Sulla vypravil se čtyřiceti tisíci muži proti nepřátelskému Římu. Cinna začal proti Sullovi sbírat vojsko, ale to mu začalo dezertovat. Cinna se rozhněval a začal vojákům vyhrožovat. Vojáky to popudilo a když jeden z liktorů razící Cinnovi cestu kohosi uhodil, jiný voják liktora napadl. Když Cinna rozkázal útočníka zadržet, začali všichni křičet, házeli po něm kamením a ti, kteří stáli blízko, tasili dýky a Cinnu probodli.

V roce 83 př. n. l. se Sulla vylodil v Brundisiu a mariovci se připravili k obraně. Sulla na svou stranu získal v italských městech četné spojence (kromě Samnitů, kteří se přidali v době Mariova návratu do Říma na jeho stranu). Optimáti, mezi nimi Gneus Pompeius později zvaný Veliký, přivedli Sullovi další vojenské posily, se kterými porážel jednoho vůdce za druhým. K rozhodné bitvě došlo v roce 82 př. n. l. před Collinskou bránou. Skončila pro mariovce porážkou.

Sulla vstoupil do Říma jako vítěz a každému bylo hned na začátku jasné, že jedna tyranie vystřídá druhou. Sulla nechal svolat senát do chrámu bohyně války Bellony a tam seznámil senátory se svými záměry. Vynášel před nimi své úspěchy, zastrašoval je a prohlásil, že neušetří nikoho, kdo se proti němu provinil, byť by se jednalo o samotného konzula či tribuna lidu. Ve stejnou chvíli, kdy pronášel svou řeč, pobíjeli jeho vojáci na Martově poli zajaté Samnity, kterých bylo podle Plútarcha přes šest tisíc. Pronikavý nářek vražděných pronikal až do chrámu. Když se senátoři vylekali, přikázal jim Sulla s klidem a nepohnutou tváří, aby dávali pozor na jeho řeč a nestarali se o to, co se děje venku.

Tyranie střídá tyranii

Sulla pak sestavil seznam odsouzených k smrti, stanovil odměny pro jejich vrahy, peníze pro udavače a tresty za přechovávání pronásledovaných. Stačilo být velitelem nebo jen sloužit v Mariově vojsku, poskytnout peněžitou pomoc nebo jinou službu či radu namířenou proti Sullovi a jméno provinilce bylo zaneseno na seznam.

Proskribovaní (viz slovníček) byli zabíjeni právě tam, kde se nacházeli. Někteří doma, jiní na ulici nebo v chrámech. Po celé Itálii se pořádaly štvanice na proskribované. Nejvíce byli postiženi zámožní, kterým byl brán majetek a odevzdáván sullovcům nebo vojenským vysloužilcům.  

Ačkoli měl Sulla neomezenou moc jako samovládce, usiloval o to, aby se stal oficiálně diktátorem. Protože nebyl na živu ani jeden z konzulů, byl zvolen za takzvaného mezikrále Valerius Flakkus, který měl zorganizovat nové volby. Sulla mu však přikázal, aby za dané situace obnovil v Římě hodnost diktátora, která se v Římě již delší čas neužívala. Tento diktátor měl vládnout neomezeně do doby, dokud se neuklidní situace ve státě. Samozřejmě, že se diktátorem neměl stát nikdo jiný než Sulla. Nespokojeným Římanům nezbývalo nic jiného, než Sullu ustanovit diktátorem.

Sulla následně zrušil mnoho zákonů a vydal nové. Omezil moc tribunů lidu, která se často stávala příčinou nepokojů. Zachoval sice naoko ústavu, dovolil lidem zvolit nové konzuly, ale bez jeho souhlasu nemohl nikdo nic učinit. Lucretius Ofellus, Sullův stoupenec, který se velmi vyznamenal v občanské válce, usiloval o konzulát. Sulla mu však zakázal účastnit se voleb a když přesto neposlechl, nechal ho Sulla před lidmi přímo na fóru zavraždit svým centurionem. Sulla sám se na tuto vraždu díval z chrámu Dioskúrů. Když lidé centuriona chytli a předvedli ho před Sullu, prohlásil, že sám vydal tento rozkaz, a nařídil centuriona propustit na svobodu. Těmito slovy Římany vyděsil a upevnil ještě více svou vládu.

V roce 81 př. n. l. slavil Sulla svůj triumf nad Mithridatem a vítězství v občanské válce. V průvodu mohli Římané spatřit vzácné královské poklady ukořistěné na Východě. Nejdojemněji však na přítomné zapůsobil průvod vyhnanců, kteří se mohli Sullovým přičiněním vrátit zpět do Říma a provolávali Sullu svým otcem a zachráncem.

Náhlý odchod z politiky

V následujícím roce se Sulla nečekaně vzdal diktatury a předal moc lidu. Sulla pak odešel na své soukromé statky do Kampánie, kde ovíněn trávil čas s tanečníky a komedianty. Následkem špatného životního stylu brzy zemřel pravděpodobně na selhání jater. Podle římského historika Appiana měl v den své smrti sen, ve kterém ho jeho mrtvý syn prosil, aby všeho zanechal a připojil se k němu. Ihned prý sepsal svou závěť a v noci v roce 78 př. n. l. ve věku šedesáti let zemřel.

Sullovo násilné uchopení moci povzbudilo o něco později další politiky, kteří v zájmu svých osobních ambicí neváhali pozvednout zbraň proti republice a odsoudit ji k zániku. Podle Appiana prý Sulla při skládání moci řekl, že vydá počet ze všeho, co učinil, bude-li si toho někdo přát. Pak propustil svou tělesnou stráž a procházel se sám s přáteli ještě dlouhý čas po fóru. Našel se pouze jediný mladík, který ho cestou domů urážel. Sulla snesl mladíkovu drzost klidně a pouze poznamenal, že tento mladík zabrání dalšímu politikovi, aby se dobrovolně vzdal moci. Sullova předpověď se zanedlouho splnila, když se Gaius Iulius Caeasar moci nikdy nevzdal.

Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie, září 2013

Literatura:

Appiános: Krize římské republiky, Svoboda: Praha 1989

Grant, Michael: Dějiny antického Říma, BB/art: Praha 2006

Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů II., Odeon: Praha 1967

Zamarovský, Vojtěch: Dějiny psané Římem, Naše vojsko: Praha 1967

Kol. autorů: Slovník antické kultury, Svoboda: Praha, 1974

Váš hlas: Žádná Průměr: 3.4 (5 votes)