Stvoření světa a bohů

Podle nejobvyklejší verze řecké mytologie, kterou známe především z podání básníka Hésioda (žil v 7. století před naším letopočtem), byl na počátku všech věcí Chaos. Chaos si Řekové představovali jako jakýsi zející prostor naplněný mlhou a temnotou. Z chaosu potom povstala Země (Gáia), Erós (spojující síla), Erebos (temno) a Nyx (noc).

Gáia potom sama ze sebe zplodila Úrana (nebe), hory a moře. Erebos a Nyx se stali rodiči Aithéru (nejčistší světlo) a Hémery (den), více už Hésiodos, Theogonia, 116-132:

Nejdříve ze všeho tedy byl Chaos, ale pak Země,
širokoprsá, to na věky bezpečné pro všecky sídlo,
pro nesmrtelné, jež temeno sněžného Olympu hostí;
v útrobách země širokých drah pak mrákotný Tartar
a pak Erós, jenž z věčných bohů je nejspanilejší,
údy oprošťuje a veškerých bohů i lidí
mysl v prsou si podmaňuje i rozšafný rozum.
Z Chaosu černá Noc a Erebos počátek vzali;
z Noci se zase narodil Aithér a Den, které v lásce
z objetí Erebu počala matka a přivedla na svět.
Země zrodila napřed jí samé podobné nebe,
Úrana plného hvězd, kol dokola aby ji halil,
aby blaženým bohům byl na věky bezpečným sídlem;
mocné pak zrodila hory, ty rozkošné příbytky bohyň,
příbytky nymf, které v roklinatých si libují horách.
Zrodila ona i netknuté moře, vlnami vzduté,
Pontos, bez rozkoše a lásky.

Možná se potom Gáia nechala inspirovat Erebem a Nyx a i ona chtěla poznat rozkoše lásky, o nichž mluví Hésiodos, a za manžela si vyvolila svého syna Úrana. S Úranem potom Země zplodila dvanáct Títánů (Ókeanos, Keios, Krios, Hyperión, Theia, Íapetos, Rheia, Themis, Mnémosyné, Foibé, Téthys, Kronos), Kyklópy (Steropés, Brontés, Argés), kteří v ostatních věcech sic bohům podobni byli, jenomže uprostřed čela jim sedělo jediné oko a storuké a padesátihlavé Hekatoncheiry (Kotto, Briareós, Gygés). Úranos nebyl zrovna ryzím příkladem otcovské lásky a o své děti nejen, že se příliš nestaral, ale některé z nich i uvěznil v útrobách země. Gáia však sténala v hloubi, stvořila ocel, z ní srp a pravila ke svým dětem:

„Synové moji z hříšného otce, kdybyste chtěli
uposlechnout, pak za hanu zlou se na vašem otci
můžeme pomstít; on hanebné skutky si usmyslil první.“
Po těchto slovech dostaly všechny její děti strach, jen Kronos se chopil příležitosti a řekl:
„Matko, já bych ti mohl to dílo slíbit i provést;
na otce našeho zlopověstného přec neberu ohled;
vždyť to byl on, kdo hanebné skutky si usmyslil první.“ (Th.,164-166)

Země se zaradovala a vybavila Krona srpem. Když potom Úranos přišel v noci za svou manželkou, překvapil ho Kronos, srpem mu usekl úd a odhodil ho do dálky. Z krve, která kapala z Úranova přirození, podle pověsti povstaly Erínye (bohyně pomsty), Giganti (po zuby ozbrojení obři) a Jasanové nymfy. Samotné Úranovo přirození dopadlo do moře poblíž Kypru a z šumící vody potom vystoupila nahá bohyně lásky Afrodíté.

Úranos Krona za tento čin pokáral věštbou podle, níž i on od svých dětí dojte zasloužené odplaty… Kronos se ujal vlády, oženil se se svou sestrou Rheiou a spokojeně vládl. Když se mu však narodilo první dítě, vzpomněl si na otcovu věštbu a rozhodl se pro jistotu své děti nějakým způsobem pacifikovat. Zabít je nemohl, protože byly stejně jako on nesmrtelné. Začal je tedy polykat:

Hestiu, Démétru, Héru, jež zlaté opánky nosí,
hřmotného Zemětřasa i velkého siláka Háda,
o srdci nelítostném a bytem v podzemním domě,
potom chytrého Dia — toť otec bohů i lidí,
pod jehož hromobitím se třese i široká země.
Veliký Kronos je polykal všecky, jak některý z lůna
posvátného se na kolena své mateře dostal.
(Th., 454-460)

Rheia se pochopitelně pro své děti trápila a přemýšlela, jak by krutého manžela přelstila. Když byla těhotné s Kronovým posledním potomkem, otcem bohů a lidí Diem, odešla potají na Krétu a čerstvě narozené dítě odevzdala Zemi, že bude ho živit a bude ho pěstit.

Tam ho nesla skrz kvapící noc a černou a přišla
do Lyktu nejdřív; i vzala jej do náručí a skryla
do sluje nedostupné a do hloubi posvátné země,
v Aigajské hoře, zakryté hustě a porostlé lesy.
(Th, 480-484)

Kronovi pak k polknutí místo Dia podstrčila obyčejný kámen:
On jej do rukou vzal a do svého břicha ho složil,
bláhovec, aniž si pomyslil v srdci, že za jeho zády
nikoli kámen, leč syn mu zůstal, nepřemožený,
bezstarostný, jenž brzy ho silou i rukama zdolá,
vezme mu důstojenství a sám bude panovat bohům.
(Th, 487-491)

Ale to už je zase jiný příběh…

Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (12 votes)