Strava v římské armádě

Jednou z největších starostí římského velitele na tažení byla nutnost udržovat armádu adekvátně zásobenou. I v době míru vyžadovalo zásobování armády v jejích posádkách značné úsilí. Standardní součástí vojákova platu byly srážky za jeho jídlo, a bylo důležité, jak pro morálku, tak pro zdraví a efektivitu armády, aby byly skutečně vydávány odpovídající příděly. Literární zdroje naznačují, že hlavními složkami armádní stravy bylo: obilí (obvykle pšenice), maso (především slanina), sýr a kyselé víno (ACETUM), ne "skutečné" víno (vinnum), často zelenina a také luštěniny. Bylo spočteno, že každý římský voják spotřeboval ročně cca třetinu tuny obilí a to že potřebovalo cca 0,4 m3 místa v sýpce. Caesar, když hovoří o zásobách jídla, vždy používá slovo FRUMENTUM. Vegetius vyjmenovává jako nezbytnosti "obilí, víno, ocet a také sůl, vždy v dostatečném množství". Obilím je myšlena pšenice a nikoliv ječmen, postoj k němuž ukazuje jeho vydávání jako trestu jednotkám, které ztratily čest. O Hadriánovi je zaznamenáno, že žil životem obyčejného vojáka, neskrývaně a s radostí pojídajícího takovou táborovou stravu, jako je: špek, sýr a kyselé víno. Císař sám sebe spojoval s vojáky a také vyjadřoval své znechucení nad luxusním životem důstojníků, který se snažil omezovat.

Většina přídělů byla vydávána neupravená, v surové podobě, protože neexistovaly společné kuchyně a jídelny podobné těm u současných armád. Vojáci dostávali své osobní příděly, a připravovali je spolu se svým contuberniem buďto v pecích vestavěných do zdí pevnosti nebo postavených v kasárenských blocích. Armáda měla denně dvě hlavní jídla: ráno snídani (prandium) a večer večeři (cena). Příděl obilí se obvykle vydával v nezpracované podobě, a vojáci si ho potom mleli na mouku, na taženích se občas vydával v podobě tvrdých sucharů (bucellatum). Císař Caracalla na taženích rád žil životem obyčejného vojáka a říká se, že používal armádní ruční mlýnek, aby si sám namlel svůj vlastní příděl obilí. Na některých vojenských lokalitách byly také nalezeny mlýnské kameny. Ze získané mouky byl obvykle pečen celozrnný chléb (panis militaris). Chlebové razítko z legionářské pevnosti Caerleon naznačuje, že za pečení chleba pro centurii zodpovídal pekař s dvěma asistenty. Zdá se že také existovalo vojenské pečivo vyšší kvality, které mohli jíst důstojníci. Příděl obilí mohl být alternativně použit na přípravu kaše nebo polévky, která mohla obsahovat také zeleninu a maso, nebo k výrobě některého typu těstovin známých z Pompejí. Přetrvává mýtus, že římští vojáci byli z velké části vegetariáni. Založen je převážně na chybném pochopení několika pasáží, ve kterých historik zmiňuje, že vojáci byli přinuceni neochotně přežívat na téměř čistě masité stravě. Přesto je jasné, že kdykoliv to bylo možné, vojáci vyžadovali vyváženou a rozmanitou stravu. V písemných pramenech je často zmiňována slanina a vepřové, které představovali důležitou složku stravy italského civilního obyvatelstva. Pro zajímavost, prasečí kosti se ve vykopávkách legionářských pevností nacházejí častěji než u pevností auxilií, což naznačuje, že vojáci - občané měli toto maso ve větší oblibě. Zvlášť časté jsou v ranných legionářských pevnostech, jako např. Nijmegen v Holandsku, obsazený za Augusta, kdy legionáři konzumovali vepřové v podobném množství jako Italové. Později, zřejmě v souvislosti s poklesem počtu Italů sloužících v legiích, podíl vepřových kostí z legionářských lokalit klesá, přestože málokdy klesne pod 20 % a v oblasti horního Dunaje bývá podstatně vyšší. Místo vepřového, zdá se, jedli hodně hovězího. Hovězí dobytek neposkytoval jenom maso, ale i kůži, kterou armáda potřebovala pro mnoho různých účelů, především k výrobě a opravám stanů. Nálezy kostí z pevností auxilií také ukazují, že tyto jednotky konzumovaly velké množství hovězího, ale v porovnání s legionářskými základnami je zde mnohem vyšší podíl ovčích a kozích kostí. Je možné, že tyto rozdíly souvisí s dostupností jednotlivých druhů stejně jako se stravovacími preferencemi. V Británii obyvatelé prostých vesnic a farem, které se od předřímské doby železné změnily jen málo, zdá se chovali a jedli více ovcí a koz, zatímco romanizovanější části populace žijící ve městech a vilách jedly daleko více hovězího. Pevnosti auxilií bývaly umístěny v méně vyvinutých oblastech, a masitá složka jejich stravy odrážela maso konzumované místní populací, ačkoliv u armády tvořila větší podíl. Je také pravděpodobné, že obtíže s transportem prasat na dlouhé vzdálenosti, především v porovnání s hovězím dobytkem či ovcemi, znamenaly, že prasata byla dostupnější v centrálně umístěných legionářských základnách. Ví se, že armádní jednotky měly PRATA, což musely být pastviny pro dobytek nebo dojná zvířata, protože existovali vojáci označovaní jako PECUARII, kteří se zřejmě starali o zvířata. Jídlo je běžné téma v dochované korespondenci římských vojáků. Příděly vydávané armádou byly obecně, zdá se, dostatečné, i když měly tendenci být monotónní, a evidentně byly často doplňovány soukromými nákupy. Jeden dokument z Vindolandy je, zdá se, účet od firmy civilních obchodníků, kteří dodávali obilí i pečivo jednotkám i jednotlivcům, vojákům i civilistům. Dopisy z Egypta odhalují vojáky píšící svým rodinám, aby jim poslaly jídlo navíc. Jídlo je hlavní téma mnoha ostraka napsaných v prvním století vojáky, umístěnými do zapadlé posádky u Vádí Fawakhir na cestě z Coptosu k Rudému moři. Zmiňují chléb, ječmen, různou zeleninu jako např. cibuli, ředkvičky nebo zelí, solené ryby, víno a maso. Pochopitelně důstojníci, s jejich vyššími platy, si mohli koupit mnoho luxusního zboží, od ústřic po omáčky a kvalitní vína. Některé z tabulek z Vindolandy poskytují náhled na požadavky domácnosti vyššího důstojníka, přestože vlastní nákupy byly obvykle prací otroků. Jeden otrok, Severus, píše jinému, Candidovi, vlastněnému prefektem Genialisem, ohledně nákupu ředkviček. Další dopis, také zřejmě otrokovi od otroka obsahuje instrukce pro nákup různého zboží potřebného pro velkou domácnost, vč. "fazole, 2 modii (17,5 l), kuřata 20, 100 jablek, pokud najdeš pěkná, 100 nebo 200 vajíček, pokud se prodávají za rozumnou cenu.., 8 sextarii (4,4 l) rybí omáčky..., modius oliv..."

Další jídlo, kromě nákupů, šlo získat lovem a je mnoho důkazů, že se mu vojáci věnovali. Jelenovití, především jeleni, srnci a losi byli v severních provinciích běžně loveni pro jídlo i ze sportu. Germánské provincie nabízely, zdá se, lepší loviště než Británie, protože kosti z vojenských lokalit této oblasti dosvědčují lov mnoha různých druhů zvěře, z nichž mnohé, např. medvědi, vlci a zubři, jsou v této oblasti nyní vyhynulé. Dalším zdrojem jídla bylo rybaření, a na mnoha místech byly nalezeny rybí kosti i rybářské háčky. Z pevnosti na Waddon Hill v Dorsetu pochází neobvyklé množství zbytků korýšů a rybích kostí, včetně druhů dnes považovaných za nejedlé. Jeden z charakteristických rysů většiny římských vykopávek jsou stopy velkého množství ústřic a dalších měkkýšů a to se týká i vojenských lokalit, především těch blízko moře.

Pivo (cervesa) je ve Vindolandě několikrát zmiňováno, a mohlo tvořit součást základních přídělů. Existují určité důkazy, naznačující, že vojáci v Carleonu vařili pivo, a tento nápoj byl pravděpodobně běžný, především v severních a západních provinciích. Je pravděpodobné, že existovaly další odchylky ve vojenské stravě v závislosti na místu a historickém období, ale tyto trendy je těžké rozpoznat. Některá jídla mohla být z náboženských důvodů tabu pro muže rekrutované z určitých etnických skupin. Posádka v Bearsdenu na Antoninově valu, zdá se, jedla jen málo masa, ale nevíme, kdo tam byl a proč tomu tak bylo.

Kromě vojáků musela armáda uspokojovat také potřeby mnoha používaných zvířat, jízdních i nákladních. Dokument z Carlisle, z konce prvního století, uvádí příděly pšenice a ječmene šestnácti turmae v jízdní Alae. Pšenice byla určena pro vojáky a ječmen pro jejich koně. Obrovská množství obilí a masa, která armáda potřebovala, byla získávána z mnoha zdrojů, včetně daní. Místní zásobování nebylo vždy možné a opravdu jen vzácně dokázalo zajistit všechny potřeby jednotky, takže velká množství obilí i jiného materiálu byla často transportována na velké vzdálenosti. Sklady, představované především velkým počtem sýpek, byly často zakládány v námořních přístavech nebo na splavných řekách, jako např. základna v Arbeia (South Shields) u ústí Tyne ve druhém a třetím století. Z takových míst mohlo být obilí distribuováno, dle potřeby, k jednotlivým jednotkám. Převzato především z knih The Complete Roman Army, autor Adrian Goldsworthy, a The Roman Imperial Army of the First and Second Centuries A.D., autor Graham Webster

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.7 (18 votes)