Strašlivá bitva bohů

Už tři sta let v Řecku zuří strašlivý boj. Vzduchem létají blesky, gigantická kopí a obrovské kusy skal. Země duní a moře vře, strašlivý žár spaluje údolí i hory. Titáni bojují statečně, ale Olympané jsou v přesile. Kronos už brzy bude muset uznat svou porážku. Novým pánem světa se stává Zeus.

Staří Řekové viděli své bohy podobně jako sami sebe. Představovali si je jako bytosti s lidskou podobou, kteří se rodí a plodí, bojují a vynalézají, žárlí a milují, trestají i odpouštějí. Největší rozdíl mezi nimi byl v tom, že jedni byli smrtelní a druzí ne.

V době, kdy vznikala řecká mytologie, tak jak ji známe dnes (tedy zhruba mezi 12. a 7. stol. př. n. l.), Řekům vládli králové a řeckým rodinám otci. Stejně tak nad bohy panoval král a otec Zeus, bůh nebes a blesku. Zeus však nebyl prvním bohem, ani stvořitelem světa, byl králem, který si svou pozici musel vydobýt v boji.

Protože bohové byli nesmrtelní, nemohla moc přecházet přirozeně z generace na generaci. Jakmile se nějaký bůh stal vládcem, byl jím teoreticky na celou věčnost, leda že by ho někdo o moc připravil silou. Když se narodil Zeus, nad světem vládl jeho otec Kronos, který se stal pánem světa jen díky tomu, že sám přemohl svého otce Úrana.

Ve strachu, že by někdy v budoucnu mohl o moc přijít i on, se Kronos neváhal se všemi svými potencionálními protivníky krutě vypořádat. V Tartaru nechal uvěznit své bratry Kyklópy a Hekatoncheiry; a nešetřil ani své vlastní děti. Když mu totiž jeho manželka a zároveň sestra Rheia porodila první dítě, Kronos přemýšlel, jak by své čerstvě narozené děti nejlépe pacifikoval. Zabít je nemohl, protože byly stejně jako on nesmrtelné. Začal je tedy polykat. Nejdříve spolkl Hestii (bohyni rodinného krbu), potom Démétru (bohyni úrody), Héru (bohyni manželství) a po nich Poseidóna a Háda.

Rheia se pro své děti velice trápila, a proto se rozhodla, že svého krutého manžela přelstí. Když byla těhotná s Kronovým posledním potomkem, Diem, odešla potají na Krétu. Zde tajně porodila, dítě ukryla v hluboké jeskyni a svěřila jej do péče své matky Gaie (Země). Kronovi potom k polknutí místo Dia podstrčila obyčejný kámen zabalený v plenkách. Kronos si ničeho nevšiml, kámen polkl a dál žil v přesvědčení, že je vše v pořádku.

Mezitím mladý Zeus rychle rostl a sílil. Když dospěl v mladého muže, jeho babička mu zařídila pracovní místo na Kronově božském dvoře – měl se stát vládcovým číšníkem. Ale hned na prvním nápoji, který svému macešskému otci naservíroval, si Kronos příliš nepochutnal. Podle rady Gaie dal Zeus Kronovi místo sladkého nektaru dávidlo, takže bůh hned v obráceném pořadí vyvrhl své dříve spolykané děti.

Kronos najednou stál tváří v tvář všem svým mocným potomkům. Vyděsil se a prchl z Olympu. Přesto se však nemínil své vlády vzdát snadno. Na pomoc proti Diovi a jeho sourozencům si přizval Titány a spolu s nimi zaujal bojové postavení na hoře Othryi v blízkosti Olympu. Zeus se svými bratry mezitím osvobodil z podsvětí Kronovi sourozence Kyklópy, kteří Dia z vděčnosti vyzbrojili blesky a hromy, Hádovi dali čapku neviditelnosti, a Poseidonovi věnovali zlatý trojzubec. Obě strany tak byly vyzbrojeny a připraveny k bitvě.

Strašlivá bitva mezi Olympany a Titány trvala deset let, ale ani po takto dlouhé době neměla vítěze. Zeus se proto rozhodl vysvobodit z vězení a zapojit do války i strašlivé storuké obry Hekatoncheiry. Obři rádi poslechli Diovu výzvu přidat se do boje proti bratrovi, který s nimi tak špatně zacházel a pomalu se vypravili na Olymp. Když šli „země rachotila, s ní sténalo široké moře, jak se chvělo, až k patě se kymácel vysoký Olymp.“

Začala hrozivá válka, při níž vzduchem létaly blesky a hromy a celé kusy skal. Země hořela, moře vřelo, silný vítr sotva stačil roznášet oslepující prach, který uvolňovaly božské zbraně. Po celém světě se ozýval strašlivý řev bohů. Válka trvala bez jediného dne oddechu celých tři sta let. Teprve potom byl Kronos přemožen a novým vládcem bohů se stal Zeus.

Vítězný Zeus se rozhodl svého otce a některé jeho nejurputnější spolubojovníky uvěznit na stejném místě, kde Kronos v minulosti věznil Hekatonheiry – ve strašlivé propasti, Tartatu, kam „devět dní a nocí by padalo kovadlo z bronzu z povrchu země.“ Úlohy věznitelů a vězněných se ale tentokrát obrátily.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Literatura:

Hésiodos: Zpěvy železného věku. Svoboda, Praha 1990.

Homér: Ílias. Jan Laichter. Praha 1934.

Kol. autorů: Slovník antické kultury. Svoboda, Praha 1974.

Lúkiános: O bozích a lidech. Svoboda. Praha 1981.

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.8 (8 votes)