Špatní politici včera a dnes

„Dobrý den! Vítám vás na palubě letadla. Usaďte se pohodlně ve svých sedadlech, personál vám za okamžik rozdá hlasovací lístky,“ seznamuje jedna z letušek pasažéry s politikou své společnosti. „Pilota si dnes můžete vybrat z pětice kandidátů,“ doplňuje. Cestující přemýšlejí, jestli by měl letadlo pilotovat spíše František Novák, učitel, nebo Eliška Černá, lékařka. V palubních volbách nakonec vítězí právník Jan Šimek a jde zaujmout své místo v kokpitu. Co na tom, že s letadlem ještě nikdy neletěl. Cestující neprotestují.

Zdá se vám tento příběh jako scénář nějaké komedie nebo špatné sci-fi? Omyl. To je naše každodenní realita. Přesně takto totiž vybíráme piloty něčeho ještě mnohem většího a složitějšího než je letadlo, představitele našeho státu. Jde o jeden z problémů demokracie, který se nám dosud nepovedlo odstranit. A přitom na něj nejrůznější myslitelé upozorňují už od starověku.

„[K]do nemá potřebné vědomosti, není ani stratég, ani lékař, ani kdyby ho všichni lidé zvolili,“ říkal řecký filosof Sókrates. „Je... třeba nazývat královským mužem toho, kdo má královské vědění, ať vládne nebo nevládne,“ souhlasil Sókratův žák Platón. [V]ládcové nejsou ti, kteří mají žezlo, ani ti, kteří byli kýmkoli zvoleni nebo získali vládu losem, ani ti, kteří se dostali k moci násilím nebo klamem, ale ti, kteří umějí vládnout,“ napsal Xenofón. Tito filosofové už skoro před dvěma a půl tisíci lety kritizovali jednu demokratickou praxi, která přetrvala až do dnešních dnů: o tom, že se člověk stane politikem, nerozhodují jeho schopnosti, ale volba lidu.

Tato skutečnost má ovšem přinejmenším dvě úskalí. Tím prvním je, že se lidé nemusí vždy rozhodovat správně. Vždyť už otec dějepisu Hérodotos napsal, že je snadnější přemluvit třicet tisíc Athéňanů, než jednoho zkušeného Sparťana. Státník Solón zase těmito slovy: „hledíte na jazyk jen a slova, jež úlisník mluví, jaký bude však čin, toho vy nedbáte nic!“ vyčítal Athéňanům, že vlastní vinnou vynesli k moci tyrana Peisistrata.

V této eseji bych se však především chtěla zamyslet nad úskalím druhým, na něž mne během posledních voleb do poslanecké sněmovny neúmyslně upozornil můj soused. Na otázku, koho bude volit, odpověděl: „Není koho! Vždyť je to tam samá shnilá zelenina...“ Sókrates by to neformuloval lépe. Problém totiž není jen v tom, že lidé mohou ve svém výběru chybovat, ale mnohem větší „zádrhel“ představuje to, z jakých kandidátů vlastně mají na výběr.

Sókrates tvrdil, že by si nikdo z nás nevybral lékaře nebo architekta systémem, jakým si vybíráme politiky. Na to, aby se někdo stal lékařem, musí dlouhé roky studovat. Musí dokonale znát lidské tělo, jeho funkce, potřeby i nemoci. Na to, aby se někdo stal politikem, ale nemusí znát vůbec nic. Je snad práce politika méně odpovědná a náročná? Je správa státu něčím, co může zvládnout každý? Proč prosíme o pomoc vyučené zedníky a opraváře, ale nevadí nám, že stát řídí lidé, kteří o politice nic nevědí?

I římský státník Cicero ve svém nedávno do češtiny přeloženém spisu O věcech veřejných upozorňoval na to, že pokud loď řídí náhodně zvolený veslař, může snadno ztroskotat. „Kdyby všichni viděli to nejlepší a shodli se na tom, nikdo by si nepřál zvolené vládce,“ myslel si Cicero. Bohužel všichni to nevidí a už vůbec se na tom neshodnou. Jak tedy zajistit, aby se do politiky dostávali lidé, kteří jí skutečně rozumí?

Platón navrhoval ty nejvhodnější kandidáty nutit do politických funkcí třeba i proti jejich vůli. To ale samozřejmě není možné. Každý má právo si své povolání vybrat sám. Mám ovšem za to, že není nesmyslné tvrdit, že jakmile si někdo určité povolání vybere, je jeho povinností získat si o něm patřičné vědění – a to, ať už se jedná o lékaře, pilota, kuchaře nebo politika. Tak jako lékař musí mít titul a atestace, jako pilot musí mít pilotní licenci a kuchař výuční list, stejně tak by musel mít i politik, který kandiduje do poslanecké sněmovny nějaké potvrzení o tom, že je schopný práci poslance zvládnout, například specializované vzdělání v politických vědách či státní správě.

Ale neomezilo by to právo občanů účastnit se na správě státu? Myslím, že ani v nejmenším. Vždyť by se politikem – stejně jako lékařem – mohl stát každý. Ovšem pod podmínkou, že by vystudoval a na výkon svého povolání se řádně připravil. Učit se o správě státu až v úřadu je podle mého názoru pozdě. Nechali byste se ošetřit lékařem, který začne studovat medicínu, až když si otevře ordinaci?

Existují indicie, že ani lidé by nebyli proti takovému volebnímu systému. Proč si to myslím? Stačí se podívat na seznam našich poslanců. Více než jednu desetinu českých poslanců tvoří lékaři, které početně převyšují snad jen učitelé. Jde o dvě povolání, kterým lidé v naší zemi tradičně přisuzují nejvyšší společenskou prestiž. Důvěřují jim a mezi shnilou politickou zeleninou volí právě je. Jakmile se ale učitel nebo lékař stane poslancem, jeho společenská prestiž prudce klesá - kupříkladu podle průzkumu veřejného mínění pro CVVM - na předposlední místo ze šestadvaceti sledovaných povolání. Hůře už si vedou jen uklízečky. Lékaři důvěřujeme, ale lékaři-poslanci ne. Proč? Necítíme snad, že člověk, ač je výborným odborníkem v oblasti medicíny, v politice selhává proto, že o ní vlastně vůbec nic neví?

Mám pocit, že to, že by člověk, který usiluje o vedoucí politické funkce, měl mít patřičné politické vzdělání, je myšlenka do určité míry heretická. Na první pohled totiž vypadá jako krok zpět v demokratizačním procesu, který měl umožnit politickou participaci všem skupinám obyvatelstva bez rozdílu. Já si ale myslím opak. Myslím, že volební systém, který by umožnil kandidovat do vysokých politických funkcí jen skutečným odborníkům by naopak naši demokratickou praxi výrazně zlepšil. Politikem by se stejně jako dnes mohl stát každý, zůstala by zachována i pluralita systému politických stran, jen v pomyslném kokpitu našeho státu by místo diletantů seděli zkušení piloti. Jak napsal Xenofón: „[N]ejlepší a bohům nejmilejší jsou ti, kteří vykonávají dobře své povolání, ať už jsou zemědělci, nebo lékaři, nebo politikové.“

--------------------------------------------------------------------------------------

Literatura

Knihy
CICERO: O věcech veřejných. 1. vyd. Praha : OIKOYMENH, 2009. 435 s. [přel. J. Janoušek]. ISBN 978-80-7298-133-5.
HÉRODOTOS: Dějiny. 3. vyd. Praha : Academia, 2004. 548 s. [přel. J. Šonka]. ISBN 80-200-1192-7.
Nejstarší řecká lyrika. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1981. 436 s. [přel. F. Stiebitz et al.]. ISBN 25-024-81.
PLATÓN: Politikos in Spisy I. 1. vyd. Praha : OIKOYMENH, 2003, 558 s. [přel. Fr. Novotný]. ISBN 80-7298-062-9.
PLATÓN: Ústava. 4. vyd. Praha : OIKOYMENH, 2005. 427 s. [přel. F. Novotný]. ISBN 80-7298-142-0.
XENOFÓN: Vzpomínky na Sókrata. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1972, 450 s. [přel. V. Bahník]. ISBN 25-094-72

Internetové stránky
Prestiž povolání [online] <www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100704s_eu70628.pdf> [Ověřeno k 1. 8. 2010].
Členové... [online] <http://www.psp.cz/sqw/snem.sqw?P1=0&P2=0&l=cz> [Ověřeno k 1. 8. 2010].
Xenophon, Memorabilia [online] <http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.01.0207%3Abook%3D3%3Achapter%3D9%3Asection%3D10> [Ověřeno k 1. 8. 2010].

 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.3 (12 votes)