Současná imigrace ve stínu starých Germánů

Pokud selže integrace přistěhovalců, bude to znamenat pro stát pozvolný zánik. Ještě rychlejší zánik by ho však čekal, kdyby v době, kdy se potýká s nedostatkem pracovních sil, přistěhovalce odmítal.

Téměř od počátku císařského Říma si císařové zvali do vojska či do osobní stráže germánské žoldáky. Nechávali je usazovat na římském území a jako spojenecké oddíly pomáhali římskému vojsku. Někteří získali důstojnickou hodnost a samotní císařové jim leckdy více důvěřovali než vlastním osobním 

strážcům.

Ve druhé polovině 4. století se římská říše potýkala s neustálými útoky barbarů a Římané byli nuceni hromadně najímat germánské kmeny a usazovat je v příhraničních oblastech. Galořímané museli ze zákona postoupit svým novým „hostům“ své statky a pozemky, což se jistě Římanům nelíbilo.

S přijímáním nových přistěhovalců neměl Řím problém. Řím se oficiálně snažil vytvořit multikulturní společnost. Zvláště křesťanství vedlo Řím k universalismu, kde není „Žid či Řek“, ale římský občan. Věřilo se, nebo spíše chtělo se věřit tomu, že míšení kultur nakonec povede k „věčnému míru“.

I přes tuto krásnou a ctnostnou myšlenku apoštola Pavla o univerzalizaci národů Římané Germány pohrdali. Pro Římana byl Germán bezohledným, špinavým a surovým zvířetem. Zůstává sice pravdou, že nalézáme mnoho písemných dokladů o tom, jak Římané žijící mezi Germány zahrnují své sousedy chválou, ale činili tak pravděpodobně jen ze strachu. Germáni si byli tohoto postoje vědomi a proto necítili k Římanům loajalitu. Nakonec, když jejich počet v říši vzrostl a Římané byli na Germánech závislí, leckdy z nutnosti proti Římanům povstali.

Germánští přistěhovalci ovšem netoužili zničit Řím či ho ovládnout, ale přáli si s Římany koexistovat. Přáli si ukončit nomádský život, obdělávat půdu a využívat civilizační vymoženosti. Athaulf, Alarichův syn, podle historika Orosia, neměl zájem zničit Řím, naopak prohlásil: „Zprvu jsem žhavě toužil vymazat i samo jméno římské říše a vybudovat místo ní říši gótskou, v níž by Athaulf nahradil císaře Augusta. Ale dlouhá zkušenost mě poučila, že neklidné barbarské letoře Gótů zákonný řád nevyhovuje. Avšak bez zákonů nelze vytvořit stát. Proto jsem se rozhodl spíše obnovit zašlou slávu Říma v jeho původní podobě a podepřít jí gótskou silou. Doufám, že nemohl-li jsem římské impérium nahradit gótským, vstoupím do dějin jako jeho obnovitel.

Dorry Majzner

Zabývám se studiem starověku a rád toto období srovnávám se současností. Bez historie, filosofie a víry jen těžko pochopíme, kam se jako lidstvo ubíráme. 

 

Jistě bylo správné získat Germány za své spojence. Špatné ovšem bylo, že je Římané nedokázali asimilovat tak, jak se jim to kdysi podařilo u Galů či jiných z romanizovaných národů. Míšení ras v římské říši nevedlo k destabilizaci, jak to můžeme pozorovat v její historii, ale říši destabilizovala neschopnost asimilovat Germány. Místo toho, aby se císařové snažili snížit napětí mezi etniky, vydávali protigermánské zákony, které jim zakazovaly uzavírat sňatky s Římany a podílet se na veřejném životě.

Rozdíl mezi Germány a Římany tkvěl nejen v rovině etnické, ale i náboženské. Germánští přistěhovalci sice konvertovali z pohanství na křesťanství, ale k ariánskému vyznání, které římští katolíci považovali za herezi. O náboženské jednotě tedy nemohla být ani řeč.

Čím více se germánské kmeny tlačily k římským hranicím, tím větší germanofóbie sílila a dotýkala se zejména germánských přistěhovalců, kteří toho neměli moc společného s pohanskými Germány žijící vně římské říše. I přes snahy některých císařů potlačit na sklonu západořímské říše projevy germanofóbie, byli Germáni vystavení silné perzekuci. Být Germán či něco s Germány mít bylo v době nepokojů značně nebezpečné. Západořímský generál Stilicho (taktéž germánského původu) nechal zavraždit v roce 395 progermánského východořímského státníka Flavia Rufina. V roce 399 byli zas konstantinopolští Gótové místním obyvatelstvem systematicky vyvražděni. Poté, co byl nakonec zavražděn i Stilicho, došlo v celé Itálii k hromadným masakrům celých germánských rodin.

Rostoucí násilí na sebe nenechalo dlouho čekat. Germáni se v římské říši stávali méně tolerantní, chovali se čím dále tím více agresivně a požadovali stále více. Nakonec Geiserich, král Alanů a Vandalů v roce 439 zaútočil na severní římskou Afriku a obsadil ji. Za spáchané příkoří na Germánech v Gálii Římané tvrdě zaplatili. Dennodenně byli vystavování germánskému útlaku a pronásledování.

Ani Řím nakonec neušel díky své neschopnosti integrovat Germány svému konci. V roce 476 padla západořímská říše, když germánský velitel Odoaker sesadil posledního západořímského císaře Romula Augustula.

V posledních letech se v Evropě hovoří o imigrační krizi. Nevím, jestli se zatím jedná o skutečnou krizi. Každopádně Evropa stojí před velkým úkolem. Podobně jako Římané, tak i Evropané se bez přistěhovalců v budoucí době neobejdou. Vyhnat přistěhovalce by znamenalo ztratit přírůstek obyvatel, který je důležitý pro zachování růstu ekonomiky a populace. Neschopnost integrovat tyto menšiny bude znamenat konflikt. Evropa musí podniknout ráznější kroky k jejich integraci a psychologickému sblížení. Na přistěhovalcích pak také spočívá odpovědnost za vlastní úspěšnou integraci. Nejen na Evropanech, ale i na přistěhovalcích bude záležet, zda se naplní ideál Claudiana, římského básníka z konce druhé poloviny 4. století:

„A tak Řím je jediný, kdo ve svém objetí
jak poražené, tak vítěze nakonec konejší.
Všichni jsme jeho lid,
jeho děti, a ne jeho otroci.
Své poddané zve římskými občany,
vzdálené světy spájí svorníkem oddanosti.“

Váš hlas: Žádná Průměr: 3.8 (6 votes)