Sókratés, obětní beránek athénské demokracie

Stráže odvádějí Sókrata do vězení. Muž, který přežil války a tyranii, nemohl žít v klidu v demokratickém státě. Je odsouzen k trestu smrti, protože ve svobodné obci svobodně myslel.

5. století př. n. l. bylo nejdůležitější období řeckých dějin. Probíhaly řecko-perské války, po kterých se Athény staly jedním z dominantních měst v Řecku. V polovině století vládl v Athénách Periklés, který pozvedl moc Athén a vytvořil tak město, které se mohlo pyšnit svou architekturou i vzdělaností. V druhé polovině 5. století začala peloponéská válka, která ukončila hegemonii Athén v Řecku.

Do tohoto období se v Athénách v květnu roce 470 př. n. l. narodil Sókratés, který sehrál nejdůležitější roli v dějinách filosofie. Římský politik a řečník Cicero ho popsal jako muže, který „byl první, kdo filosofii snesl z nebe, zabydlel jí ve městech a přivedl do lidských domovů ...“.

Sókratés nebyl synem nějakého aristokrata, který by se z přebytku bohatství a času věnoval filosofii. Jeho otec byl kameník a matka, jak o ní Sókratés s hrdostí hovořil v Platónových dialozích, byla porodní bábou. Nikoli tedy náhodou se Sókratés přirovnával k porodní bábě, která pomáhá druhým přivést na svět moudrost, sama však ji není schopna porodit.

Sókratés v mládí navštěvoval gymnasium, kde se mu dostalo vzdělání hodného athénského občana. Traduje se, že se vyučil kamenickému řemeslu svého otce. Řecký cestovatel a zeměpisec z 2. století Pausaniás poznamenal, že za jeho času byly na Akropoli ukazovány sochy Charitek, jejichž tvůrcem měl být Sókratés. Umění bylo proto často předmětem jeho filosofických rozprav. Například prohlásil, „že sochaři dbají o to, aby se kámen podobal co nejvíce člověku, nestarají se však o to, aby se sami nepodobali kameni“.

Sókratovo poslání

Sókratés kamenické řemeslo brzy opustil a od té doby neměl do konce svého života stálé zaměstnání. Podle historika Díogena Laertia začal navštěvovat přednášky tehdejších filosofů. Když však Sókratés poznal, že pozorování přírody lidem nepřináší žádný mravní užitek, začal zkoumat člověka samotného. S nadměrnou horlivostí se věnoval zkoumání s těmi, kdo se s ním dávali do řeči, nikoli však proto, aby změnil jejich názor, nýbrž ze snahy poučit se o pravdě.

Sókratova manželka XantipaSókratův způsob života zřejmě nebyl ideální pro manželský život. Xanthippa, jeho druhá žena, nenašla pochopení pro Sókratovu filosofickou činnost a často ho před lidmi napadala. Když mu Xanthippa nadávala a potom na něho vychrstla vodu, řekl: „Neříkal jsem, že blesky Xanthippiny přinesou i déšť?"

Nedomnívejme se, že byl Sókratés nějaký pouliční diskutér, který se procházel po athénských ulicích a hovořil s každým, kdo se mu namanul do cesty. Sókratés plnil i občanské povinnosti, a to velice horlivě. Sloužil jako těžkooděnec v armádě. O jeho statečnosti hovořil v Platónově dialogu Symposion Alkibiadés, který společně se Sókratem bojoval v roce 429 př. n. l. o přístav Poteidai. Sókratés odrážel nepřátele od zraněného Alkibiada a neopustil ho, dokud se nedostal do bezpečí. Alkibiadés popsal Sókratovo chování v bitvě u Délia v roce 424 př. n. l.: „klidně se díval na přátelé i nepřátelé, dávaje každému již zdaleka najevo, že dotkne-li se ho někdo, bude se velmi rázně bránit.“

Možná že bychom Sókrata znali jako skvělého politika, kdyby k němu nepromluvil vnitřní božský hlas, který ho zrazoval od politické činnosti. Domníval se, že mu Bůh nařídil zabývat se filosofií, zkoumat sebe a jiné. Filosofie se stala jeho posláním a vedl si v ní dobře. Když se Sókratův přítel Chairefón zeptal delfské věštkyně, zda je moudřejšího člověka nad Sókrata, odpověděla mu, že žádný takový není.

Člověk mírou všeho?

Sókrates prožil mnoho let v době, která se projevovala neobvyklým rozkvětem řecké kultury a demokracie. Toto období ztělesňoval již zmíněný athénský politik Periklés (495 – 429 př. n. l.). Athény nabízely uplatnění všem nadaným umělcům a Periklés se obklopil nejtalentovanějšími lidmi té doby. Periklovské období tak spojilo dohromady umělce, jako byl sochař Feidiás nebo autoři tragédií Aischylos, Sofoklés a Eurípidés, o kterém Diogenés Laertios tvrdil, že mu Sókratés pomáhal skládat tragédie. Hlavní Periklův myšlenkový architekt Prótagorás přišel s novátorskou představou. Prohlásil, že „mírou všech věcí je člověk“. Periklés vdechl této myšlence život, když nechal antropocentrismus vtisknout do každého odvětví kulturního života. Sókratés s Prótagorovou myšlenkou nemohl souhlasit. Věřil, že existují hodnoty, které jsou stálé, bez ohledu na to, co si o nich člověk myslí.

Sókratés kulturní rozmach Athén obdivoval. Nutně si však kladl otázku, zda se společně se zvelebováním města stává člověk lepším. Říkal, že je jen jedno dobro, vědění, a jen jedno zlo, nevědomost, bohatství však a urozenost že nepřináší vznešenost, nýbrž naopak samé zlo.

Optimismus periklovské doby netrval dlouho. Nejkrásnější město Řecka zasáhla v roce 430 př. n. l. morová rána. Mor se jevil jako trest za athénskou domýšlivost, podlomil Athéňany a mnoho talentovaných mužů zemřelo. Athénské vojsko velmi prořídlo a moru neušel ani sám Periklés. Spolu s Periklem odešla i sláva Athén a nenašel se nikdo, kdy by nahradil dynamického politika.

Po Periklově smrti na sebe strhl moc demagog Kleón, který následně zahynul v roce 422 př. n. l., během peloponéské války u Amfipole v Makedonii. Pak se moci ujal Alkibiadés, Sókratův přítel. Po politickém dobrodružství, které ho přivedlo i na stranu nepřátelské Sparty, byl ve Frýgii v roce 404 př. n.l. zavražděn. Tento politický dobrodruh se nikdy nezapomněl chlubit Sókratovým přátelstvím a tím, co ho Sókratés naučil. Alkibiadés tímto vystavil Sókrata nebezpečí.

Sókratova veřejná činnost

Sókratés v tomto krušném období athénských dějin nezůstal stranou. V roce 406 př. n. l. athénská flotila zvítězila po dlouhé době v peloponéské válce nad Sparťany u tří ostrůvků zvané Arginúsy. Místo toho, aby Athény odměnily vojevůdce této bitvy, obvinili politici námořní velitele, že zanedbali povinnost a neučinili vše pro záchranu svých mužů. Odsouzení velitelů bylo v rozporu s principy athénského práva. Sókratés se v tomto procesu angažoval. Ačkoli přímo odmítal vstoupit do politiky, zastával povinnosti athénského občana, což sebou občas neslo zasedání v radě pěti set. V tomto případě byl členem výboru prytanů, který svolával radu i sněm, řídil zahraniční politiku a vedl policejní správu. Když se lid domáhal trestu smrti pro velitele, výbor protestoval proti nezákonnosti procesu. Žalující politici společně s pozůstalými však vyhrožovali členům výboru, že je zahrnou do obžaloby, a ti jeden po druhém ustupovali. Jediný Sókrates pokračoval v protestu a odmítal se podílet na nezákonném odsouzení velitelů. I přes Sókratovu snahu byli velitelé nakonec odsouzeni.

O tři roky později se Sókrates opět postavil proti většině, když spartský král Lysandros v roce 404 př. n. l. porazil Athéňany. Lysandros zrušil demokratickou ústavu a dosadil loutkovou vládu třiceti tyranů, v jejichž čele stál bývalý Sókratův žák Kritiás a také Charmidés, který byl tyranem v Pireu. Sókratés veřejně odsuzoval chování tyranů, kteří popravili přibližně 1500 svých protivníků, a vystavil se smrtelnému nebezpečí. Podle historika a Sókratova žáka Xenofonta byl Sókratés předvolán před tyrany a bylo mu nařízeno, aby přestal hovořit s mladými lidmi. I přes Kritiovy hrozby Sókratés neposlechl.

Když tedy Sókrata nemohli zastrašit, chtěli ho zaplést do své špinavé politiky. Sókratovi a čtyřem dalším bylo nařízeno, aby se zmocnili bohatého muže, Leonta ze Salaminy, a pak ho zabili. Sókratés něco takového razantně odmítl a odebral se domů, kde čekal, až ho přijdou zatknout.

Události se začaly obracet proti Kritiovi. V Pireu se shromáždilo mnoho ozbrojených demokratů a při snaze vyřešit situaci byl Kritiás v boji demokraty zabit. V roce 403 př. n. l. byla opět v Athénách obnovena demokracie. Po odstranění třiceti tyranů byla vyhlášena všeobecná amnestie, která měla zklidnit napjatou atmosféru v Athénách. Zůstalo však mnoho těch, kteří volali po potrestání zločinů Třicítky.

Obvinění a filosofova smrt

 

K Sókratovu obvinění možná přispěla komedie „Oblaky“, napsaná Aristofanem, autorem komedií. Byla to satira na filosofii, kde Sókratés jako ředitel „myslírny“ seznamuje Strepsiada a jeho syna se sofistickým překrucováním faktů. Když syn dokazuje, že může rodiče zbít, otec „myslírnu“ zapálí. Komedie se mohla v Athénách hrát docela často a proto nebylo těžké vzbudit u Athéňanů předsudek, že Sókratés, který s každým diskutuje, převrací pravdu v lež.


 

 

Sókratés vyšel z období vlády tyranů morálně neposkvrněn. Nicméně spojení se třemi politiky, jeho někdejšími žáky Alkibiadem, Kritiem a Charmidem, ho stavělo do nepříznivého světla. Všeobecně se vědělo, že Sókratés povzbuzoval Charmida, aby vstoupil do politiky. Alkibiadés se přátelil se Sókratem a Kritiás poslouchal Sókratovy hovory. Všichni tři byli již mrtví, ale Athéňané, zvláště pozůstalí zavražděných tyrany, neustále volali po pomstě. Kdo jiný by mohl být obětním beránkem než právě Sókratés.

Proti Sókratovi chystali obvinění tři muži: Anytos, zámožný demokrat, Melétos, náboženský fanatik, který obviňoval z bezbožnosti kdekoho, a Lykón, profesionální řečník. Podle historika Diogena Laertia byl Sókratés obviněn z toho, že „neuznává bohy, jež uznává obec, a zavádí jiná nová božstva a kazí mládež.“ Žalobci požadovali trest smrti. Sókratés učil mladé lidi, aby jednali a mysleli samostatně. Zpochybňoval zažité pojmy, takže lidé po rozpravě se Sókratem zjistili, že o čem se domnívali, že je správné, je v podstatě špatné. Takovéto zpochybňování mohlo mít podle některých politiků negativní vliv na athénskou demokracii, kde panoval konsenzus. Když ho Melétos obvinil z kažení mládeže, měl také jistě na mysli Alkibiada a Kritia, kteří v mládí naslouchali Sókratovým hovorům a později přivedli Athény na pokraj katastrofy.

Sókrates se v roce 399 př. n. l. před pětisetčlennou porotou hájil, že jednal a vyučoval na základě vnitřního božského hlasu, který mu nařídil zabývat se filosofii. Tímto jakoby nepřímo potvrdil Melétovo nařčení, že zavádí nové bohy. K tomu ještě Sókratés vzpomenul výrok delfské pýthie, která ho prohlásila za nejmoudřejšího ze všech lidí, a vzbudil dojem arogantního starého muže. Na jeho obranu povstal i jeho žák Platón. Když však začal hovořit, porotci ho donutili opustit řečniště.

Sókratés trval na tom, že jeho činnost je pro athénské občany prospěšná, a k překvapení všech požadoval, aby místo trestu smrti či vyhnanství, byl zahrnut poctami jako nějaký olympijský vítěz a hoštěn u slavnostního stolu. Na naléhání svých přátel nakonec předložil návrh, že zaplatí pokutu třiceti min. Taková pokuta nemohla být vzata v úvahu jako alternativa trestu smrti. Sókratés byl po druhém hlasování odsouzen k smrti.

Podle athénského zákona měl být rozsudek vykonán v týž den, kdy byl vynesen. Den před soudním přelíčením však začala náboženská slavnost, kdy se na ostrov Délos vypravovala posvěcená loď do Apollónova chrámu. Dokud se loď nevrátila, nemohl být v Athénách nikdo popraven.

Sókratés byl mezitím odveden do vězení, kde měl čekat na návrat lodě. Byli mu dovoleny návštěvy a za Sókratem chodil každý, kdo si ho chtěl poslechnout. Větry pozdržely loď o měsíc a Sókratés využil tento čas k rozmluvám s přáteli. Sókratés dostal možnost z vězení uprchnout, když jeho přítel Kritón naznačil, že by mohl podplatit stráže. Sókratés něco takového odmítl, protože poslušnost k zákonům obce pro něj byla přednější než vlastní prospěch. Sókratés v posledních hodinách svého života svým nejbližším přátelům vysvětloval, že smrt není nic jiného než přechod do jiného a lepšího života. Při soumraku žalářník přišel oznámit, že Sókratés musí vypít jed z bolehlavu. Když pak měl vypít jed, podával mu jeho žák Apollodóros pěkné roucho, aby v něm zemřel, ale Sókratés odpověděl: „Copak mé roucho, jež bylo vhodné k tomu, abych v něm žil, se nehodí k tomu, abych v něm zemřel?" Když Sókratés požádal, aby ženy odešly z vězení, aby nebyly svědky jeho umírání, jeho žena Xanthippa mu řekla: „Umíráš neprávem." Sókratés ani na chvíli neztratil svůj smysl pro humor a vtipně jí odpověděl: „Ty bys chtěla, abych umíral právem?"

Sókratés se umyl, rozloučil s přítomnými a vypil jed. V tu chvíli jeho přátelé propukli v pláč a Sókratés je napomenul: „Cožpak se takto chovají muži? Ženy jsem poslal pryč, aby k takovým scénám nedošlo. Hodlal jsem zemřít v důstojném tichu, a vaše slzy mne nyní nutí žertovat.“ Pak se chvíli procházel a když mu začaly těžknout nohy, lehl si na záda a očekával svůj konec. Jeho tělo již bylo téměř ztuhlé, když Sókratés náhle odkryl přikrývku, kterou si zakrýval tvář a prohlásil: „Kritóne, měli bychom obětovat kohouta Asklépiovi. Učiň tak, nezapomeň.“ Pak už Sókrata nebylo.

Athéňané brzy litovali svého činu a na důkaz smutku uzavřeli na čas gymnasia. Meléta odsoudili k smrti a další žalobce potrestali vyhnanstvím. Sókrata poctili kovovou sochou, kterou postavili v místnosti pro slavnostní průvody.

Sókratés svým jednáním naplnil Ísokratův výrok, že je lepší morálně prohrát, než nespravedlivě zvítězit.

Dorry Majzner

Literatura:
Aristofanés: Oblaky, Praha: Rezek, 1996.
Diogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Praha: Československá akademie věd, 1964.
Johnson, Paul: Sókratés, Brno: Barrister & Principal: Brno, 2012.
Kol. autorů: Slovník antické kultury, Svoboda: Praha, 1974.
Platón: Faidón. Praha: OIKÚMENÉ, 2003.
Platón: Obrana Sókrata, Praha: OIKÚMENÉ, 2003.
Xenofón: Vzpomínky na Sókrata. Praha: Svoboda, 1972.

Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie, září 2012

Váš hlas: Žádná Průměr: 3.3 (448 votes)