Sofoklés – (nejen) velký antický dramatik

Sofoklés je nám znám hlavně jako autor tragédií. Málokdo však ví, že byl kromě toho i knězem léčivého boha Halóna a athénským politikem. Možná proto se v jeho tragédiích objevuje mnoho náboženských a společenských témat.

Sofoklés se pravděpodobně narodil v roce 487/6 př. n. l. v dému Kolónos u Athén. Talent mladého Sofokla mohli Athéňané obdivovat již v jeho sedmadvaceti letech, kdy vedl chlapecký sbor, zpívající paian (děkovnou píseň) na oslavu vítězství u Salamíny. O dva roky později se Sofoklés představil svými prvními dramaty v soutěži pod Akropolí. Zvítězil nad zkušeným koryfejem (náčelník sboru při divadelním představením) Dionýsovy svatyně Aischylem. Když pak ale v soutěži o několik let později uvedl své nejslavnější a nejpůsobivější drama Král Oidipús, zvítězil málo známý Aischylův synovec Filoklés. Ačkoli je přízeň publika nestálá, přisoudili Sofoklovi, který zůstal autoritou athénské scény až do své smrti, celkem 24 vítězství.

 

Sofoklés napsal 123 dramat, ale zachovalo se nám pouze sedm (Aiás, Tráchíňanky, Antigoné, Oidipús Král, Élektra, Filoktétes a Oidipús na Kolónu) a tři čtvrtiny satyrského dramatu Slídiči.

Vedle divadelních úspěchů, také zastával úspěšně i občanské povinnosti. V roce 443 př. n. l. byl Sofoklés jedním ze správců pokladny athénského spolku. V roce 443 př. n. l., za samské války, byl spolu s Periklem jedním ze stratégů. Tuto funkci pak pravděpodobně zastával ještě v roce 428 př. n.l. Miloval Athény a tak rád v nich setrvával, že nemohl dost dobře plnit funkci vyslance. Později několikrát odmítl pozvání z jiných obcí, protože byla pro něho cennější literární činnost než cestování po obcích.

V roce 411 př. n. l., kdy Athéňané ztratili téměř celou vojenskou sílu při výpravě na Sicílii, byl Sofoklés zvolen jedním z probulů (městská rada deseti občanů), jimž byli svěřeny mimořádné moci k záchraně státu.

Ze Sofoklových tragédií můžeme vycítit jeho úctu k bohům. Byl knězem léčivého boha Halóna a v roce 420 př. n.l. měl (nejspíše z této funkce vyplývající) zvláštní úkol při zavádění kultu boha Asklépia do Athén.

Všestranně nadaného muže jakým byl Sofoklés chtěli mít za přítele athénský velitel a politik Kimón i jeho odpůrce Periklés, athénský státník a filozof Archiláos i historik Hérodotos. Mezi Hérodotovým a Sofoklovým dílem mimochodem existují zřetelné vztyčné body.

V Sofoklovém životě se přes jeho velké úspěchy dvakrát projevila nepřízeň osudu. Když v roce 411 př. n.l. probulové po nedlouhém působení dopomohli oligarchii v Athénách k moci, povolala je brzy na to obnovená demokracie k zodpovědnosti. Sofoklés byl po krátké obhajobě osvobozen. Prohlásil, že neschvaloval, co se stalo, ale že nebyla lepší cesta. Stejně bez následků skončila i druhá, pravděpodobně smýšlená historka. Syn Iofón obvinil prý starého básníka, že dává příliš přednost svému vnuku od nemanželského syna, který byl Sofoklovým miláčkem ve stáří. Iofón prý žádal, aby byl Sofoklés zbaven svéprávnosti. Sofoklés prý přednesl před shromážděním píseň ze své poslední tragédie Oidipús na Kolónu, kterou právě napsal, a dokázal tak, že jeho duševní síly jsou neporušené. Oidipús na Kolónu byl však uveden na scénu až po Sofoklově smrti.

Sofoklés zemřel v roce 406/5 př. n.l. a básník komedií Frynichos, napsal na Sofokla oslavný verš: „Šťastný Sofokle, který jsi napsal tolik podivuhodných dramat, zemřel jsi jako opravdu nadaný básník a požehnaný člověk, aniž bys poznal v životě něco zlého.“


Obsah a zajímavé myšlenky ze Sofoklových tragédií

Tragédie Aiás


Aiás Telamónovec je po Achilleovi nestatečnějším bojovníkem před Trójou. Když však má Athéna přisoudit Achilleovy zbraně Odysseovi, cítí se Aiás dotčen a naplněn hněvem chce pobít achajské vůdce. Athéna ale způsobí, že v pomatenosti zabije místo vůdců ovce. Když se Aiás probere ze svého šílenství, cítí, jak se tím zesměšnil, a probodne se mečem. V tragédií jde o vnitřní drama hrdiny, který nechce žít zesměšněn, beze cti a slávy, které byly základem jeho života. Agamemnón a jeho bratr Meneláos chtějí Aiátovu mrtvolu nechat na pospas dravým ptákům. Avšak Odysseus, dosavadní Aiásův odpůrce, pomáhá jeho nevlastnímu bratru Teukrovi zajistit mrtvému důstojný pohřeb, který si po ostré debatě vymohou.
Morální poselství tragédie Aiás zní, že smrt by měla zahladit starou nenávist a nepříteli by měl člověk odpustit.

Verš k zamyšlení:

„I to, co mocné je a silné nesmírně,
se vládě podřídí; tak zima sněživá
vždy ustupuje létu s plodů bohatstvím;
tak chmurné nebe noční mizí, aby zas
den světlem zaskvěl se, dar ořů bělostných;
i váním mořských větrů jekot mořských vln
zas uklidní – též spánek pouta uvolní,
bůh všemocný, a nemá nás vždy moci své.
Jak nemáme se přiznat k mírnosti i my?
Tak právě já se učím poznávat, že má
být nenáviděn nepřítel – jen ale tak
jak měl by zas nás v lásce mít,
a příteli chci jen tak prospívat, jak kdybych navždycky
jim neměl zůstat, neboť přístav přátelství, je u většiny lidí pochybný.“

Tragédie Tráchíňanky

Déianera se dovídá, že se její manžel Herákles vrací a že Iolé, kterou posílá napřed, je jeho milenka. Aby si znova získala jeho lásku, posílá mu šat napuštěný krví Kentaura Nessa. Podle Nessových slov má jeho krev kouzelnou moc. Hned po odeslání Déianera zjišťuje, že byla oklamána, a spáchá sebevraždu. Herákles v krutých bolestech vyvolaných jedovatou krví umírá s vědomím, že je to vůle osudu. Myšlenka tragédie je vyjádřena závěrečnými slovy sboru, která by mohla být chápána jako myšlenka celého Sofoklova dramatického díla: „Toť mnoho pohrom s útrapami, jaké tu nebyly, a žádná není bez Diovy účasti.“ Ať dělá člověk co dělá, neujde tomu, co mu boží vůle uchystala.

Sofoklés se v tragédii snaží přesvědčit posluchače, že smrt je šťastný odpočinek. Déianera nadšeně seznamuje svého syna Hyllona s věštbou, podle které by se neměl Herákles již nikdy plahočit po zemi. „Že souzeno mu (Heráklovi) je buď život skončit tam, neb dobýt vítězství v tom zápase, a pak už v stálém štěstí trávit zbytek života.“ Herákles zvítězil nad oichalským králem Eurytem, naplnil druhé proroctví a ve štěstí měl trávit zbytek života. Herákles sám tuto věštbu rozkryl, když umírá otráven: „Ta (věštba) hlásala, že v čase, jejž teď prožívám, se vyplní mi únik z daných svízelů, a v tom jsem viděl svoje blaho – nebylo v tom však nic jiného, než tato moje smrt (vždyť nemůže se dostat trampot zemřelým).“

Tragédie Antigoné

Oidipova dcera Antigoné pohřbila svého bratra Polyneika, který zemřel při útoku na své město Théby, přestože nový vládce Kreón pohřeb zakázal. Kreón dal Antigonu uvěznit a ta se pak oběsila. Haimón, její snoubenec, Kreontův syn, se probodl a Kreontova manželka spáchala sebevraždu. V tragédií je proti sobě postaven zákon lidský a nepsaný zákon božský, přikazující příbuzným pohřbít mrtvého člena rodiny. V Sofoklově podání samozřejmě vítězí zákon božský, který je nad všechny lidské zákony.

Verš k zamyšlení:

„Delší čas se musím líbit mrtvým pod zemí, než těmto zde; tam budu spočívat přec věčně.“

Tragédie Král Oidipús

Král Oidipús je osudová tragédie člověka, který se stále snaží dělat dobro, ale to, co je v jeho očích dobro, mění osud ve zločin. V Thébách vypukne mor a král Oidipús ve snaze napravit provinění, které bylo příčinou božího hněvu, zjistí, že se splnilo to, co bylo předpověděno jeho otci a později i jemu. Jako novorozence ho jeho otec, thébský král Láios, dal odložit v horách, protože měl podle věštby až doroste otce zabít a s matkou se oženit. Dospělý Oidipús (po odložení se ho ujal král sousedního Korintu a vychoval jej jako vlastního) dostal stejnou věštbu, proto odešel od svých domnělých rodičů, cestou v hádce zabil nepoznaného Láia, pak zbavil Théby Sfingy a vděční Thébané mu jako odměnu nabídli sňatek s ovdovělou královnou. Když se teď po mnohaletém, zdánlivě šťastném životě tajemství odhalí, Iokasté se oběsí a Oidipús se oslepí její sponou. Při jeho odchodu do vyhnanství sbor konstatuje, že nelze nikoho považovat za blaženého, dokud nedosáhl konce života, neutrpěv nic nešťastného.

Verš k zamyšlení:

„Ó sudbo, dopřej mi žíti v čisté zbožnosti,
bych ve slovech i činech svých
vždy plnil svaté nadpozemské řády,
oblačných výšin poutníky věčné,
jež odvěký nebes klín,
jen zroditi mohl!
Jich nezplodil z krve své,
syn mateře smrtelné,
a zapomnění lahodný sen
nezkalí jejich zrak:
to veliký bůh bytuje v nich, jenž nestárne!“

Pokud bychom měli odhalit tajemství těchto nadpozemských řádů, pak Sofoklés hovoří o Osudu. Osud je věčný kruh, který neúplatně řídí celý vesmír. Je to sám bůh, který v něm přebývá.

Tragédie Élektra

Obsahově odpovídá Aischylovým Choéforám: návrat Orestův do rodného domu, setkání se sestrou Élektrou, zabití matky Klytaiméstry a jejích milence Aigistha jako pomsta za smrt Agamemnonovu. Tím pro Sofokla řada zločinů končí: jde o spravedlivé potrestání dvou zločinců, bez hrůzných následků pro Oresta, jakými jsou u Aischyla Erínye. Tím je také usmířena dlouhá léta živená a vzrůstající nenávist Élektry, která musela žít s vrahy svého otce.

Verš k zamyšlení:

„Smrt přec není nejhorší;
je horší, touží-li kdo zemříti,
a nemůže ni toho dosíci.“

Tragédie Filoktétes

Cestou do Tróje byl Filoktétes na ostrově Lémnu uštknut hadem a opuštěn svými druhy. Protože bez něho nemohla být Trója dobyta, vypraví se pro něho Odysseus a Neoptolemos. Filoktétes, který Řeky nenávidí za to, že ho opustili, s nimi jede, teprve když mu to přikáže jeho přítel, teď už zbožněný Herákles. Poprvé řeší situaci jinak neřešitelnou deus ex machina.

Verš k zamyšlení:

„Nic z toho se mi nezdá podivným,
neboť rozumím-li něčemu i já,
to od boha naň přišly
tyto útrapy,
nastrojené Chrýsou ukrutnou.
Také teď, co trpí nedostatkem péče,
bez vědomí bohů není, aby snad
proti Tróji dříve nenapjal svůj luk,
božský, nezdolný, než přijde chvíle, kdy
podle věštby město má být zničeno.“

Podle Sofoklovy představy má vše určený čas, který nikdo nemůže uspíšit ani oddálit. Filoktétes byl uštknut proto, aby Řekové nezničili Tróju předčasně. Občas se nám může i v našem životě zdát, jakoby dveře do místnosti, do kterých chceme vstoupit, byly zavřené. Měli bychom si vzpomenout na Filoktéta a uvědomit si, že otevření dveří někdy souvisí i s jinými faktory, které dnes zatím nedozrály.

Tragédie Oidipús na Kolónu

Tragédie Oidipús na Kolónu
Oidipus veden Antigonou přichází po dlouhém putování do Attiky na Kolónos, je pohostinsky přijat Théseem, dojde odpuštění a končí svůj život. Jako héros bude ochráncem Athén. Z lyrických oartií je zvlášť působivá píseň oslavující krásu a velikost básníkova rodiště.

Verš k zamyšlení:

„Ó drahý Thésee, jen bohům je dáno,
že nezmírají nikdy, ani nestárnou,
vše ostatní však maří Čas, jenž vládne všem.
I zemská síla hyne, hyne tělesná,
i věrnost zmírá, pučí bujně nevěra;
tak také svorný duch ni mezi přáteli,
vždy nevládne, ni ve dvou městech sousedních,
vždyť jedněm teď a druhý zase později
se přízeň mění v odpor a zas v přátelství.“

Tragédie Slídiči

Papyrový nález publikovaný v roce 1912 obsahuje asi tři čtvrtiny satyrského dramatu Slídiči (chybí konec), jehož děj je vzat z homérského hymnu o mladém Hermovi, který ukradl Apollónovi dobytek.

Bořivoj Borecký napsal ve své předmluvě k Sofoklovým tragédiím slova, jež mohou být nejlepším shrnutím a uzavřením našeho tématu:

„Mluvíme-li o humanismu díla Sofoklova, máme na mysli především dvě jeho stránky: Sofoklovo soucítění s údělem člověka a jeho obdiv k velikosti člověka, odkrytí jeho vysokých hodnot v jeho zápase a utrpení. Odysseus, který odmítá vysmát se svému nepříteli Aiantovi, poznává v jeho údělu nakonec i kus údělu člověka vůbec a tím i svého vlastního. A v závěru dramatu překoná svým lidským činem zaslepenou nenávist Agamemnona a Meneláa. Také Antigoné je hnána láskou a odpuzována nenávistí. Vyjádřila to jasně: „Nezrodila jsem se k tomu, abych druhé nenáviděla, ale abych je milovala.“ Bolest nad Héraklovým utrpením dojímá v Tráchíňankách Hylla k jediné výtce vůči bohům, kterou zaslechneme v celém díle Sofoklově. Pohled na trpícího Filoktéta pohne Neoptolema a probudí v něm všechny urozené stránky jeho povahy a zvrátí tak vývoj děje. Théseův soucit  s osudem pronásledovaným, minulostí těžce postiženým cizincem otevře nakonec Oidipovi cestu do posvátného háje na Kolónu, aby tam došel posledního usmíření.

Soucit s údělem člověka není tedy u Sofokla jen záležitost verbální, ale přímo jednou z hnacích sil dramatického procesu. Stejně tak dynamickou silou Sofoklových tragédií je heroizace člověka v  jeho nerovném zápase s nepřízní osudu. Z krve héroů je Aiás, který dovede do důsledků zásadu, že nelze-li se ctí žít, je nutno se ctí alespoň zemřít. Z téže krve je i Antigoné a Élektrá ve svém osamělém boji za naplnění lidskosti nebo za naplnění tvrdé spravedlnosti proti zvůli samovlády. Všední lidské dimenze překračuje koneckonců i prostá, milující Déianeira ve svém tichém odchodu, když poznává svůj hrozný klam. Velký je i Neoptolemos ve svém přiznání se k omylu. Hérojská je celá Oidipova cesta omylu a jeho poznání.

 Sofoklovi tradiční hrdinové jsou memento, nastavující neuměřenému sebevědomí skromnější dimenze lidských možností. Jsou učebnicí sofrosyné, uměřenosti, rozumného poznání zdraví míry. Věčnou, aktuální hodnotou je pak zejména Sofoklův humanismus, aktivní, hybná síla jeho tragédií, složená ze dvou momentů lásky k člověku: ze soucitu nad jeho údělem a z obdivu k jeho velikosti zároveň.“ 


Literatura
Kol. autorů: Slovník antické kultury, Svoboda: Praha, 1974
Sofoklés: Tragédie, Svoboda: Praha 1975

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.6 (12 votes)