Náhodný obrázek
Google Translate
Antická přísloví
Nesmrtelní bohové prý popřávají někdy většího štěstí a delší beztrestnosti těm, jež chtějí za jejich zločiny ztrestat, aby pak tím bolestněji pocítili zvrat osudu.
Nejnovější příspěvky blogu
Poslední komentáře
- blafy jíme spíše mi.jedli
5 týdny 1 den zpět - jak by se choval dneštní lid,
8 týdny 1 den zpět - oni jedli tu polévku z krve,
8 týdny 3 dny zpět - Kvalitná strava je tá ktorú
14 týdny 1 den zpět - Mě zajímá jak potom rostli
28 týdny 2 dny zpět - Stoicismus
43 týdny 4 dny zpět - Děkuji!
49 týdny 5 dny zpět - Legionářské suchary
1 rok 1 týden zpět - oprava
1 rok 14 týdny zpět - Také jsem tam byl při svém
1 rok 20 týdny zpět
Zápisky
Smrt, my a antika
Existuje mnoho věcí, které mne na stavu naší dnešní společnosti trápí. Za nejvážnější z nich však považuji odtržení člověka přírody a od základních principů života a smrti. Žijeme uzavřeni v betonové džungli měst a o tom, co je za jejich zdmi, víme čím dál tím méně. Žijeme a pracujeme – abych tak parafrázovala Empedoklova slova – jako bychom měli žít věčně. Avšak život člověka není nekonečný, všichni jednou zemřeme.
Jak se ale se smrtí vyrovnat? Jak ji pochopit, když vaši blízcí umírají v anonymitě nemocnice a nikoli doma, jak tomu bylo dříve. Čím dál tím víc lidí se rozhodne neudělat svým zemřelým ani pohřeb a se smrtí tak většinou vůbec nepřicházíme do styku. Možná je to i proto, že dnešní společnosti vládne kult mládí. Mladí lidé mají pocit, že stáří je odporné, a že se jich netýká. Internet je plný útoků na důchodce, na jejich pomalost a zbytečnost. Mladí lidé by si však měli uvědomit, že smrt je ve skutečnosti jedinou jistotou, kterou ve svém životě mají.
Protože na otázky, které se týkají smrti, jsem ve svém okolí nemohla najít odpovědi, rozhodla jsem se prozkoumat názory, které měl na různé problémy života a smrti slavný římský stoický filosof a spisovatel Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.).
Čas: jediné skutečné bohatství člověka
Seneca si všiml zajímavého faktu: lidem, kteří žili plnohodnotný život, se umírá mnohem lépe, než těm, kteří svůj život takzvaně promarnili. Z toho usoudil, že není podstatné, jak dlouho kdo žije, ale jak žije. Jeden z jeho nejslavnějších citátů říká: „Život je jako divadelní hra. Nezáleží na tom, jak je dlouhá, ale jak dobře je zahrána.“
Seneca proto káral ty lidi, o nichž si myslel, že s časem neumí hospodařit. V jednom z listů, které psal svému příteli Luciliovi, prohlásil: „Někdy nás o čas oberou, někdy nám jej uzmou, někdy se nám sám vytratí. Nejhanebnější je však ztráta, která vzniká z netečnosti. A zamýšlíš-li se, shledáš, že největší část života uniká těm, kdo dělají špatně, veliká část těm, kdo nedělají nic, celý život těm, kdo dělají, co dělat nemají.“
Zvláště se obracel proti lidem, kteří žijí jen proto, aby shromažďovali bohatství. „Lidé se celý život věnují opatřování prostředků k životu a dělají plány do daleké budoucnosti zapomínajíce, že největší ztrátou života jest odklad. Ten nás připraví o nejbližší den a pod slibem budoucnosti nás oloupí o přítomnost,“ myslel si. Říkal také, že s časem je potřeba šetřit: „Lidé velmi rádi přijímají peněžité i věcné dary a na jejich získání nelitují práce, úsilí ani píle, naproti tomu si času nikdo necení, každý ho užívá s příliš velkou nedbalostí, jako by byl zadarmo.“
Seneca byl v podstatě toho názoru, že lidé, kteří tráví většinu času v práci, jen proto, aby shromáždili majetek, vlastně nežijí. To nejcennější, co mají - čas - jim uniká mezi prsty. Vyměňují ho za to, od čehož je smrt stejně tak jako tak oddělí, za majetek. Jako by Seneca žil dnes, v době tolik kritizované konzumní společnosti, kdy lidé většinu dne stráví v práci, která je nebaví, a to povětšinou jen proto, aby si mohli kupovat stále nové a nové modely televizí, aut, kabelek a jiných „cetek“.
Ze Senekových spisů je také zřetelně poznat, že lidé ve starověku nejen, že řešili podobné problémy jako my v současnosti, ale podobně se také chovali. Z dnešního pohledu by se dalo říci, že Seneca kritizoval ty, kteří se rozhodli odložit začátek svého života na důchod: „Můžeš slyšet, jak mnozí řeknou: od padesáti let si dopřeji klidu… Ale jak jakou záruku tak dlouhého života máš?“
Seneca hluboce věřil tomu, že život je o dnešku, nikoli o zítřku. Podle něj bychom se měli snažit skutečně prožít každou naši hodinu. Každý den bychom měli žít tak, jako by byl naším dnem posledním. „Jen tím, že uchopíme do rukou dnešek, budeme méně závislí na zítřku“ a začneme skutečně žít.
Strach ze smrti
Smrt. „Něco,“ čemu podléhá vše živé. „Něco,“ čemu nikdo z nás nemůže uniknout. Ale jak se s ní vyrovnat, jak ji přemoci? Novořecký spisovatel a filosof Nikos Kazantzakis napsal, že se celý život snažil hledat způsob, jak by přemohl smrt. Zkoušel to přes náboženství, filosofii i politiku, ale uniknout jí nemohl. Ve stáří konečně došel k názoru, že jediným řešením je nebát se jí. Stejně uvažoval skoro dva tisíce let před ním i Seneca.
Filosof říkal, že „kdo nechce zemřít, vlastně nechce žít. Vždyť život nám byl dán s podmínkou, že zemřeme; k tomuto cíli se ubíráme životem.“ Bát se smrti pro něj bylo známkou hlouposti, protože jisté věci by měly být očekávány a jen nejisté můžou být předmětem obav.
Seneca také upozorňoval na fakt, že v podstatě umíráme každý den. „V tom se totiž mýlíme, že vidíme smrt jen před sebou; veliká její část je již za námi,“ myslel si. Podle Seneky sami můžeme za to, že máme strach ze smrti, kdykoli si myslíme, že je na blízku. Nicméně smrt je na blízku stále a čeká na nás na všech místech a v každém okamžiku. „Ve chvíli, kdy se nám zdá, že k nám přistupuje nějaká příčina smrti, uvědomme si, oč bližší jsou jiné, kterých se neobáváme,“ prohlásil. Tedy nebojíme se smrti, ale pouze pomyšlení na smrt. Od ní samotné nás dělí vždycky stejně malá vzdálenost. Kdyby tedy byla předmětem našeho strachu smrt, museli bychom se jí bát neustále.
Čestná smrt
Zemřít – ať už dříve nebo později – musíme všichni. Jde jen o to, jak zemřeme. Seneca vypráví příběh o jistém Rhoďanovi, kterého uvrhl samovládce do klece a dal ho krmit jako nějakou šelmu. Když mu kdosi doporučoval, aby za takových okolností odmítal stravu, oponoval: „Pokud člověk žije, může doufat ve vše.“ Nikdo ovšem nemůže doufat, že by jednou unikl i smrti. Proto je podle něj třeba být neustále připraven odejít a nelpět příliš na tom, jak dlouho budeme žít. Senekovými slovy: „Nikomu se nemůže dostat klidného života, kdo příliš pomýšlí na jeho prodloužení, kdo pokládá, co nejdelší řadu let za zvláštní dobro.“ Bláhový je podle něj ten, kdo naříká, že tu nebyl před tisíci lety. A stejně bláhový je ten, kdo naříká, že tu za tisíc let již nebude. Obojí je stejné. Nenáleží nám minulost ani budoucnost, ale jen nepatrný zlomek času. A i kdybychom tento okamžik věčnosti, který nám jediný patří, nepatrně prodloužili, co získáme?
Pro ty, kteří se bojí smrti, měl Seneca jeden důležitý úkol, zamyslet se nad tím, jestli žijí. Svůj přístup ilustroval na tomto příběhu: Když kráčel Caligula po latinské silnici a míjel zástup zajatců, tu jeden z nich, muž s bílým vousem splývajícím až na prsa, vystoupil z řady a prosil, aby ho císař zabil. Caligula ho odmítl a odpověděl: „Cožpak teď žiješ?“
Seneca zastával názor, že dobře umřít, znamená umřít bez odporu. Co je nutnost pro toho, kdo se smrti vzpírá, není nutností pro toho, kdo tomu se zemřít chce. Není tedy dobré lpět na životě, protože dobrem není pouze žít, nýbrž dobře žít. Uvedu příklad toho, jak lehké bylo zemřít malému lakonskému chlapci, který když se dostal do zajetí a byl mu uložen potupný a otrocký úkol, zvolal „Otročit nebudu!“ a svá slova dotvrdil skutkem. Rozrazil si hlavu o stěnu a zemřel. Proč jsme tak zmateni, jestliže statečně dokáže zemřít i chlapec? „Život je otroctví, chybí-li ti odhodlání zemřít,“ napsal Seneca.
Máme dojem a vždy jej budeme mít, že nám pořád něco schází, ale „abychom mohli říci, že jsme žili dost, o tom nerozhodují ani roky, ani dny, nýbrž náš duch,“ napsal Seneca. Podle tohoto muže byla smrt dokonce i cestou ke svobodě, protože „dobře zemřít znamená uniknout nebezpečí špatného života.“
Co je smrt?
Seneca smrt nevnímal jako zlo, ale prostou nutnost a nevyhnutelnost našeho života. Považoval ji za pouhý okamžik: „Museli bychom se bát smrti, kdyby mohla s námi setrvat. Ona však ve skutečnosti buď ještě nedojde, anebo již přejde.“ Okamžik, který nebolí: „Či si někdo myslí, že táž smrt, která zbavuje vnímání, bude sama vnímána?“ Navíc „nemůže být velké zlo, které je poslední.“
Závěr
Stoická filosofie nenabízela útěchu před smrtí ve formě, jak ji můžeme znát z náboženství. Jejím úkolem nebylo utěšit či uchlácholit, ale pohlédnout smrti tváří v tvář a vyrovnat se s ní. Seneca se snažil vysvětlit, že smrt patří do řádu celosvětového kosmu, že je přirozenou součástí přírody a že bez ní by nebyl ani život.
_____________________________________________________________________
Literatura
Empedokles: Očistná píseň - O podstatě světa. Orbis. Praha 1944.
Kazantzakis, N.: Hlášení El Grecovi. Odeon. Praha 1982.
Seneca: Další listy Luciliovi. Svoboda. Praha 1984.
Seneca: O duševním klidu. Arista - Baset. Praha 1998.
Seneca: Výbor z listů Luciliovi. Sboboda. Praha 1969.
Doporučujeme:
Komentáře
Stoicismus
Seneca byl stoik, stejně jako Marcus Aurelius, který, podle mého názoru toto téma rozvíjí více. ,,Moudrý muž se dokáže radovat ze života, ale nezdráhá se ho opustit, protože sám chce to, co by mu nutnost stejně vnutila". Neříkám, že toto tvrzení je špatné, ostatně sám jsem zastával stoický pohled na svět, ale není možné poznat, kdy nám to nutnost opravdu vnucuje, a kdy ne, myslím, že plno stoiků spáchala sebevraždu kvůli domnění, že k nim přichází poravčí četa a přitom šlo například o kontrolu účetnictví. Ona nutnost se nedá nikdy se stoprocentní jistotou určit, proto jsem se rozhodl zastávat Novoplatonismus místo Stoicismu, který tvrdí, že je důležité jak zemřeme, ale pokud budu celý život bojovat proti násilí, rasismu, ... a nakonec se udusím na krajíci chleba, je sice zřejmé, že to bude v Blesku na titulní stránce, ale nejdůležitější je jak jsem žil a komu jsem prospěl. Pokud Seneca zastává názor, že život je jako divadelní hra, tak sebevražda je ,,... jako když herec opustí scénu v té nejnapínavější chvíli." (Josephus Flavius, Válka židovská) Já si myslím, že diváci jsou zvědaví na konec představení, a pokud chceme slyšet aplaus, tak je nutné hru dohrát až do úplného konce. Jeden byzantský filozof řekl, že se mnohé filozofické směry podobají šípku a my bychom si měli vzít pouze plody a dávat pozor na trny, protože ty nám mohou pouze uškodit. Toto téma je opravdu veliké, takže se sotva vejde do jednoho příspěvku, ale myslím, že téma smrti je ve Stoicismu trnem. Nejdůležitější je myslet. Bylo by opravdu bláhové naučit se zpaměti stoické myšlenky, papouškovat je a označovat se za velkého filozofa, protože pravý filozof používá rozum.
Budiwoic
PS: Omlouvám se za "krátký" příspěvek, doporučuji dát si kávičku. ;-D
Děkuji!
Skvělý článek, děkuji za něj. Stejně jako Vy nenacházím ve svém okolí odpovědi a proto jsem "googlil" určitá hesla :) Výsledkem byl Váš článek. Senecův pohled na smrt mi sice "nejde přes srdce", ale i tak je velmi přínosný a k zamyšlení.
Proč má Seneca i po dnešek
Proč má Seneca i po dnešek pravdu ve svých úvahách? Jednoduše proto, že lidé po věky zůstali stejní. Dnešní mladí jsou stejní, jako byli jeho mladí, dnešní staří jakbysmet. Vůbec nic se nezměnilo v lidské povaze, lidský mozek se nezvětšil ani o chlup, lidská příslušnost k živočišnému rodu se nezměnila.
Kdyby bylo možné, aby se z časů Senecy přenesl do naší doby některý z lidí, zjistili bychom, že je stejný ve všem všudy, jako naší současníci. Jistěže, rozdíl by spočíval v přítomnosti techniky a odborných informacích, které se dají naučit, či získat. To by ale byl jediný a poslední rozdíl mezi námi a lidmi z časů Sency.
Takže proto staří myslitelé jednou provždy mohou mít pravdu a nic to nezmění. Ale jen jednoduše proto, že byli na tomto světě dříve. Také proto je nutné, aby si každý sám a pro sebe ony prastaré pravdy našel a pochopil. Nic nám nepomůže, že už sám Seneca znal mnoho pravd, když sami si je nepoznáme a nepochopíme. Schopnost chápat a poznávat je ale natolik vzácná, že není mnoho těch, co by Senecovi mohli souhlasně přitakávat ve svém přesvědčení. A mládí je v nevýhodě, že teprv musí projít zkušeností, aby poznalo. Jenže stáří může být i sebemoudřejší, žel jen stěží zhodnotní svou získanou pravdu.
Strach ze své smrti má jistě každý. Jen moudrý dokáže svůj strach eliminovat, ale že by se na smrt těšil...?
No jistě. Lidé jsou stále
No jistě. Lidé jsou stále stejní, o tom není pochyb. Mezi mládím a stářím neustále existuje rozdíl ve způsobu myšlení, který z velké části určují zkušenosti, případně jejich nedostatek. Mládí je tradičně velmi akční, kdežto stáří nabádá k opatrnosti. Tento stav však určitě nemá univerzální platnost.
Není ovšem předmětem tohoto článku zabývat se rozdílem v myšlení mladších a starších ročníků, to by bylo bezpředmětné. Hlavním tématem článku je Senekův pohled na smrt, který rozhodně nepropaguji jako ten nejlepší či jediný možný. Myslím si však o něm, že je velmi zajímavý a že nabádá člověka k zamyšlení.
Rozhodně by nebylo možné přenést dospělého člověka z minulosti do budoucnosti, protože by ho to pravděpodobně stálo rozum. Umíte si představit ten šok? Umíte si představit jak by běžný vesničan Senekovy doby reagoval na Pendolino, 3D televizi nebo na ženy v bikinách a minisukních? Podívejte se kupříkladu jaké dělá moderní technika problémy naším současníkům. Kolik asi procent lidí nad šedesát let umí pracovat s počítačem? Informace se dnes musí získávat celý život, kdo zaspí, toho současná „civilizace“ může lehce zdolat.
Před námi byly celé generace lidí, miliardy jedinců, a kolik myslitelů z nich můžete vyjmenovat? Deset, dvacet, sto? A nebylo by to i tak málo? Neměli pravdu, protože tu byli dřív, ale proto, že šlo o skutečně výjimečné lidi.
Co se týče těšení se na smrt, myslím, že o tom, nikde ve článku nebyla řeč. Seneca psal jen o očekávání smrti. O tom, že je jisté, že přijde a proto není třeba se jí bát. To je Senekovo poselství: užívej svého života, jak nejlíp můžeš, protože ti byl dán jen s podmínkou, že jednou zemřeš.
Cením si vysoko Portál Antika
Cením si vysoko Portál Antika a rád do něj čas od času nahlédnu. Nechtěl jsem nijak polemizovat s článkem, jen jsem poněkud neobratně zkusil zafilosofovat. Nemám ani potřebné vzdělání, abych vůbec mohl doufat v prosazení svého osobního náhledu na dnešní i pradávný svět. Snad se vás má troufalost až tak nedotkla. Napříště slibuji, budu opatrnější a pečlivější ve formulacích. S vámi pochopitelně nelze než jen souhlasit.
Svým neodborným, laickým způsobem, pohlížím na minulost lidstva a velmi rád sním ve srovnávání dneška s minulostí. Jsem fascinovaný moudrostí předků i jejich praktickými schopnostmi, kdy za jejich časů nebyla dnešní technika a přesto dokázali kolosální stavby, zvládali vysoce organizaci společnosti. V podstatě si považuji onu schopnost člověka držet své poslání přes věky. Vidím v tom jistotu do budoucnosti, že lidé se dokáží vyrovnat i sami se sebou.
Vaše články dělají velmi dobrou službu. Tedy mě určitě. :-))
Neberte mou odpověď nijak
Neberte mou odpověď nijak útočně :-) Jen přináším protiargumenty, okolo kterých je možné rozvést další diskusi, pokud by měl někdo zájem. Jsem ráda, že článek vyvolává reakce, jen mne trochu zarazilo, že jste už několikátý člověk, který reaguje na mladé vs. staré (o nichž je tem jediná poznámka) a nikoli přímo na hlavní téma.
Podle mého osobního názoru na papírovém vzdělání nezáleží. Smutnou skutečností je, že dnes můžete vystudovat aniž byste cokoli věděl. Znám naopak mnoho lidí, kteří se samostudiem dokázali vypracovat na nebývalou úroveň. Například i klasik Platón si myslel, že člověk má všechny potřebné informace už v sobě, to jediné, co musí udělat, je objevit je.
S nikým nemusíte souhlasit :-) Pokud ale máte rozdílný názor, je zajímavé (a především vzájemně prospěšné) ho konfrontovat s cizími. Nikdo není neomylný. Děkuji za vaše komentáře a budu se těšit na další :-)
Velmi zajímavý komentář.
Velmi zajímavý komentář. Dovolil bych si napsat svůj názor. Dnešní generace MTV a FB si asi naopak uvědomuje staří a smrt víc než jiné generace. Právě proto že žijí v umělém světě mladých a krásných a vše kolem systematicky vytěsňují - nejspíš proto že mají hrůzu z toho, že je to čeká taky a snaží se kolem sebe vystrnadit vše co by jim tu nevyhnutelnost připomínalo. U těch mladých se to snad i dá ( pod vlivem marketingu celého průmyslového freecoolin odvětví ) pochopit, ale u starší generace která se snaží zastavit čas a těm mladým se přizpůsobit to působí spíš trapně. Ale je to jen můj názor. Jinak díky za tip na film Agora.
Dobrý den! Moje osobní
Dobrý den! Moje osobní zkušenosti bohužel vypovídají o opaku, o tom, že mladí lidé o věcech, které jsou daleko, nebo o nichž si myslí, že jsou daleko, příliš nepřemýšlí. Žijí teď a tady (to ovšem nutně neznamená, že žijí tak, jak by měli - tak, jak si představoval Seneca). Dva měsíce jsou pro mladé lidi strašlivě dlouhá doba. Věčnost, kvůli níž jsou třeba ochotni rozejít se se svým dlouholetým partnerem. Když se jich zeptáte na smrt, často odpoví, buď že o ní nikdy nepřemýšleli, protože jsou ještě mladí a nebo vás odbudou s tím, že o takových věcech se zkrátka nemluví. Pokud máte jiné zkušenosti, můžeme je prodiskutovat, tomu se rozhodně nebráním.
Dobrý den. Asi bude pravda
Dobrý den. Asi bude pravda někde uprostřed. Každopádně současná civilizace evidentně staví stáří někam na periferii lidského vnímaní. Skoro bych se odvážil si myslet, že to začíná nahrazovat náboženství, které nabízí útěchu ve vidině různé formy posmrtného života - jednoduše se stáří a smrt ignoruje. Samozřejmě je to nesmysl - život nemusí vzniknout, ale smrt prostě přijde a vezme si to co chce. Seneca měl určitě pravdu - život by se měl prožít plnohodnotně a smysluplně. Jenže v tom bude asi trochu problém - každý vnímá tu plnohodnotnost a smysluplnost jinak. Navíc v každém období je to vnímané asi trochu jinak. Může být období, kde je plnohodnotnost přisuzovaná dobitým územím ( ale zároveň zotročení místní populace ), v jiném může být přisuzovaná filozofii ( ale zároveň přehlížení potlačování lidské důstojnosti ), v dalším může být plnohodnotnost života v tvorbě lidských morálních hodnot ( a přitom ničení jiných ). Stáří a smrt je nevyhnutelnost - minimálně do té doby než se vyvine genetika a bioinženýrství na úrovni lidských"náhradních dílů", pak by se lidé dostali do úplně nové situace a kladli by si úplně jiné otázky.
Nejde jen o období, ale i
Nejde jen o období, ale i každý jednotlivý člověk pochopitelně může mít jinou představu o smysluplném trávení času. Seneca ovšem měl zajímavý návod k tomu, jak si ujasnit, jestli tato vize je skutečně „tím pravým ořechovým“: zkusit si představit, jak bychom trávili den, kdybychom věděli, že je naším posledním. Začal by někdo ve svůj poslední den válku, zotročoval by někoho? Já myslím, že ne. K čemu by mu to také bylo?