Smrt, my a antika

Tagged:

Existuje mnoho věcí, které mne na stavu naší dnešní společnosti trápí. Za nejvážnější z nich však považuji odtržení člověka přírody a od základních principů života a smrti. Žijeme uzavřeni v betonové džungli měst a o tom, co je za jejich zdmi, víme čím dál tím méně. Žijeme a pracujeme – abych tak parafrázovala Empedoklova slova – jako bychom měli žít věčně. Avšak život člověka není nekonečný, všichni jednou zemřeme.

Jak se ale se smrtí vyrovnat? Jak ji pochopit, když vaši blízcí umírají v anonymitě nemocnice a nikoli doma, jak tomu bylo dříve. Čím dál tím víc lidí se rozhodne neudělat svým zemřelým ani pohřeb a se smrtí tak většinou vůbec nepřicházíme do styku. Možná je to i proto, že dnešní společnosti vládne kult mládí. Mladí lidé mají pocit, že stáří je odporné, a že se jich netýká. Internet je plný útoků na důchodce, na jejich pomalost a zbytečnost. Mladí lidé by si však měli uvědomit, že smrt je ve skutečnosti jedinou jistotou, kterou ve svém životě mají.
Protože na otázky, které se týkají smrti, jsem ve svém okolí nemohla najít odpovědi, rozhodla jsem se prozkoumat názory, které měl na různé problémy života a smrti slavný římský stoický filosof a spisovatel Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.).
 
Čas: jediné skutečné bohatství člověka
Seneca si všiml zajímavého faktu: lidem, kteří žili plnohodnotný život, se umírá mnohem lépe, než těm, kteří svůj život takzvaně promarnili. Z toho usoudil, že není podstatné, jak dlouho kdo žije, ale jak žije. Jeden z jeho nejslavnějších citátů říká: „Život je jako divadelní hra. Nezáleží na tom, jak je dlouhá, ale jak dobře je zahrána.“
Seneca proto káral ty lidi, o nichž si myslel, že s časem neumí hospodařit. V jednom z listů, které psal svému příteli Luciliovi, prohlásil: „Někdy nás o čas oberou, někdy nám jej uzmou, někdy se nám sám vytratí. Nejhanebnější je však ztráta, která vzniká z netečnosti. A zamýšlíš-li se, shledáš, že největší část života uniká těm, kdo dělají špatně, veliká část těm, kdo nedělají nic, celý život těm, kdo dělají, co dělat nemají.“
Zvláště se obracel proti lidem, kteří žijí jen proto, aby shromažďovali bohatství. „Lidé se celý život věnují opatřování prostředků k životu a dělají plány do daleké budoucnosti zapomínajíce, že největší ztrátou života jest odklad. Ten nás připraví o nejbližší den a pod slibem budoucnosti nás oloupí o přítomnost,“ myslel si. Říkal také, že s časem je potřeba šetřit: „Lidé velmi rádi přijímají peněžité i věcné dary a na jejich získání nelitují práce, úsilí ani píle, naproti tomu si času nikdo necení, každý ho užívá s příliš velkou nedbalostí, jako by byl zadarmo.“
Seneca byl v podstatě toho názoru, že lidé, kteří tráví většinu času v práci, jen proto, aby shromáždili majetek, vlastně nežijí. To nejcennější, co mají - čas - jim uniká mezi prsty. Vyměňují ho za to, od čehož je smrt stejně tak jako tak oddělí, za majetek. Jako by Seneca žil dnes, v době tolik kritizované konzumní společnosti, kdy lidé většinu dne stráví v práci, která je nebaví, a to povětšinou jen proto, aby si mohli kupovat stále nové a nové modely televizí, aut, kabelek a jiných „cetek“.
Ze Senekových spisů je také zřetelně poznat, že lidé ve starověku nejen, že řešili podobné problémy jako my v současnosti, ale podobně se také chovali. Z dnešního pohledu by se dalo říci, že Seneca kritizoval ty, kteří se rozhodli odložit začátek svého života na důchod: „Můžeš slyšet, jak mnozí řeknou: od padesáti let si dopřeji klidu… Ale jak jakou záruku tak dlouhého života máš?“
Seneca hluboce věřil tomu, že život je o dnešku, nikoli o zítřku. Podle něj bychom se měli snažit skutečně prožít každou naši hodinu. Každý den bychom měli žít tak, jako by byl naším dnem posledním. „Jen tím, že uchopíme do rukou dnešek, budeme méně závislí na zítřku“ a začneme skutečně žít.
 
Strach ze smrti
Smrt. „Něco,“ čemu podléhá vše živé. „Něco,“ čemu nikdo z nás nemůže uniknout. Ale jak se s ní vyrovnat, jak ji přemoci? Novořecký spisovatel a filosof Nikos Kazantzakis napsal, že se celý život snažil hledat způsob, jak by přemohl smrt. Zkoušel to přes náboženství, filosofii i politiku, ale uniknout jí nemohl. Ve stáří konečně došel k názoru, že jediným řešením je nebát se jí. Stejně uvažoval skoro dva tisíce let před ním i Seneca.
Filosof říkal, že „kdo nechce zemřít, vlastně nechce žít. Vždyť život nám byl dán s podmínkou, že zemřeme; k tomuto cíli se ubíráme životem.“ Bát se smrti pro něj bylo známkou hlouposti, protože jisté věci by měly být očekávány a jen nejisté můžou být předmětem obav.
Seneca také upozorňoval na fakt, že v podstatě umíráme každý den. „V tom se totiž mýlíme, že vidíme smrt jen před sebou; veliká její část je již za námi,“ myslel si. Podle Seneky sami můžeme za to, že máme strach ze smrti, kdykoli si myslíme, že je na blízku. Nicméně smrt je na blízku stále a čeká na nás na všech místech a v každém okamžiku. „Ve chvíli, kdy se nám zdá, že k nám přistupuje nějaká příčina smrti, uvědomme si, oč bližší jsou jiné, kterých se neobáváme,“ prohlásil. Tedy nebojíme se smrti, ale pouze pomyšlení na smrt. Od ní samotné nás dělí vždycky stejně malá vzdálenost. Kdyby tedy byla předmětem našeho strachu smrt, museli bychom se jí bát neustále.
 
Čestná smrt
Zemřít – ať už dříve nebo později – musíme všichni. Jde jen o to, jak zemřeme. Seneca vypráví příběh o jistém Rhoďanovi, kterého uvrhl samovládce do klece a dal ho krmit jako nějakou šelmu. Když mu kdosi doporučoval, aby za takových okolností odmítal stravu, oponoval: „Pokud člověk žije, může doufat ve vše.“ Nikdo ovšem nemůže doufat, že by jednou unikl i smrti. Proto je podle něj třeba být neustále připraven odejít a nelpět příliš na tom, jak dlouho budeme žít. Senekovými slovy: „Nikomu se nemůže dostat klidného života, kdo příliš pomýšlí na jeho prodloužení, kdo pokládá, co nejdelší řadu let za zvláštní dobro.“ Bláhový je podle něj ten, kdo naříká, že tu nebyl před tisíci lety. A stejně bláhový je ten, kdo naříká, že tu za tisíc let již nebude. Obojí je stejné. Nenáleží nám minulost ani budoucnost, ale jen nepatrný zlomek času. A i kdybychom tento okamžik věčnosti, který nám jediný patří, nepatrně prodloužili, co získáme?
Pro ty, kteří se bojí smrti, měl Seneca jeden důležitý úkol, zamyslet se nad tím, jestli žijí. Svůj přístup ilustroval na tomto příběhu: Když kráčel Caligula po latinské silnici a míjel zástup zajatců, tu jeden z nich, muž s bílým vousem splývajícím až na prsa, vystoupil z řady a prosil, aby ho císař zabil. Caligula ho odmítl a odpověděl: „Cožpak teď žiješ?“
Seneca zastával názor, že dobře umřít, znamená umřít bez odporu. Co je nutnost pro toho, kdo se smrti vzpírá, není nutností pro toho, kdo tomu se zemřít chce. Není tedy dobré lpět na životě, protože dobrem není pouze žít, nýbrž dobře žít. Uvedu příklad toho, jak lehké bylo zemřít malému lakonskému chlapci, který když se dostal do zajetí a byl mu uložen potupný a otrocký úkol, zvolal „Otročit nebudu!“ a svá slova dotvrdil skutkem. Rozrazil si hlavu o stěnu a zemřel. Proč jsme tak zmateni, jestliže statečně dokáže zemřít i chlapec? „Život je otroctví, chybí-li ti odhodlání zemřít,“ napsal Seneca.
Máme dojem a vždy jej budeme mít, že nám pořád něco schází, ale „abychom mohli říci, že jsme žili dost, o tom nerozhodují ani roky, ani dny, nýbrž náš duch,“ napsal Seneca. Podle tohoto muže byla smrt dokonce i cestou ke svobodě, protože „dobře zemřít znamená uniknout nebezpečí špatného života.“
 
Co je smrt?
Seneca smrt nevnímal jako zlo, ale prostou nutnost a nevyhnutelnost našeho života. Považoval ji za pouhý okamžik: „Museli bychom se bát smrti, kdyby mohla s námi setrvat. Ona však ve skutečnosti buď ještě nedojde, anebo již přejde.“ Okamžik, který nebolí: „Či si někdo myslí, že táž smrt, která zbavuje vnímání, bude sama vnímána?“ Navíc „nemůže být velké zlo, které je poslední.“
 
Závěr
Stoická filosofie nenabízela útěchu před smrtí ve formě, jak ji můžeme znát z náboženství. Jejím úkolem nebylo utěšit či uchlácholit, ale pohlédnout smrti tváří v tvář a vyrovnat se s ní. Seneca se snažil vysvětlit, že smrt patří do řádu celosvětového kosmu, že je přirozenou součástí přírody a že bez ní by nebyl ani život.
_____________________________________________________________________
Literatura
Empedokles: Očistná píseň - O podstatě světa. Orbis. Praha 1944.
Kazantzakis, N.: Hlášení El Grecovi. Odeon. Praha 1982.
Seneca: Další listy Luciliovi. Svoboda. Praha 1984.
Seneca: O duševním klidu. Arista - Baset. Praha 1998.
Seneca: Výbor z listů Luciliovi. Sboboda. Praha 1969.
 

 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.3 (6 votes)