Sertorius: Neporažený Říman

Gnaeus Pompeius překračuje s armádou Pyreneje. Musí se utkat se Sertoriem, v němž přebývají ctnosti starých Římanů. Toho, koho nepřemohla ocel, zničí závist přátel.

Quintus Sertorius se narodil v roce 126 př. n. l. do vážené římské rodiny. V útlém věku ztratil otce a veškerou odpovědnost za jeho výchovu na sebe vzala matka. Za to se jí odměnil hlubokou láskou. Když jeho matka v roce 80 př. n. l. zemřela, Sertorius podle historika Plútarcha samým zármutkem sedm dní nepřijímal potravu a málem by zemřel, kdyby ho jeho důstojníci nepřesvědčili o důležitosti úkolu, který na něho jako na jejich velitele čekal.

I když Sertoria v mládí přitahovalo studium práv, dal nakonec přednost službě v armádě. Již ve dvaceti čtyřech letech prokázal svou statečnost, když se v roce 102 př. n. l. pokusil v přestrojení za Gala v nepřátelském táboře získat důležité informace, které vedly k porážce Kimbrů a Teutonů. O pět let později pomstil v Hispánii smrt římských vojáků, kteří byli v opilosti pozabíjeni početnějšími Keltibery.

Sláva získaná na bitevním poli mu pomohla k politické kariéře. Když v roce 91 př. n. l. vypukla v Itálii Spojenecká válka, stal se Sertorius shodou okolností kvestorem Předalpské Galie. V úředních povinnostech i na bitevním poli předčil všechny své kolegy. Podobně jako Hannibal nebo makedonský král Filippos ztratil v boji oko. Historik Plútarchos o tom napsal: „Na tomto zranění si stále zakládal a říkával, že ostatní nemohou vyznamenání za statečnost jako řetězy, kopí a věnce nosit stále s sebou, nýbrž někdy je musí odložit; u něho prý památky na hrdinské činy trvale zůstávají.“

V roce 88 př. n. l. propukl v Římě konflikt mezi optimáty a populáry. Představitel optimátů Sulla donutil vůdce populárů Gaia Maria prchnout do Afriky. Po uspořádání poměrů v Římě odplul Sulla z Itálie bojovat proti Mithridatovi. Sertorius, který kvůli Sullovi nebyl zvolen  tribunem lidu, stranil Mariovým přátelům a jakmile se v Římě chopil moci Cinna, připojil se k němu. Nebyl však potěšen, když se z Afriky vrátil Marius. Domníval se, že Mariova zahořklost rozpoutá v Římě masakr. Měl pravdu. Poté, co si Marius, Cinna a Sertorius rozdělili armádu na tři části, zaplnili Marius a Cinna ulice mrtvolami Sullových stoupenců. Jediný Sertorius se nedopustil žádného bezpráví. Podle Plútarcha dokonce musel zakročit proti otrokům osvobozeným Mariem: „Když se nakonec otroci, které měl Marius ve válce jako spojence a později jako tělesnou stráž své tyranie a které vybavil mocí a bohatstvím, částečně s jeho svolením a na jeho rozkaz, částečně ze své zvůle dopouštěli nejsurovějších zločinů na svých bývalých pánech, vraždili je, hanobili jejich manželky a znásilňovali jejich děti, nemohl Sertorius toto bezpráví dále snášet a dal je všechny kolem 4000 v jejich táboře pobít.“

Když Marius v roce 86 př. n. l. zemřel a Cinna byl o dva roky později zabit svými vojáky, snažil se Sertorius uklidnit situaci v Římě. Narážel však na Mariova syna Maria Mladšího, který napjatou situaci ještě více zhoršoval. Nakonec se Sulla v roce 82 př. n. l. zmocnil Říma a Sertorius prchl do Hispánie.

Sertorius tušil, že Sulla po potlačení Mariovců v Římě pošle proti němu armádu. Nechal tedy obsadit Pyreneje šesti tisíci těžkooděnci pod velením Iulia Salinatora. Sertoriova předpověď se vyplnila. Sulla poslal proti Sertoriovi Gaia Annia Lusca, který zůstal před Pyrenejemi bezradně stát, dokud nebyl Salinator úkladně zavražděn a vojáci neupustili vrcholy Pyrenejí. Sertorius byl nucen stáhnout se do Afriky, kde zasáhl ve prospěch mauretánského království, ve kterém hrozil převrat podporovaný Sullou.

Zpráva o jeho vítězství se dostala až do Hispánie, odkud ho keltiberský kmeny požádali o pomoc proti Římanům. Sertorius se v roce 80 př. n. l. přeplavil do Hispánie, kde úspěšně bojoval proti významným římským vojevůdcům jako byli již zmínění Metellus Pius a Gnaeus Pompeius.  Sertorius si získal i další hispánské kmeny. Nechal vyučovat jejich děti řecké a římské vzdělanosti a barbarskou vojenskou výzbroj vyměnil za římskou. Založil v Hispánii své samostatné panství. To přitahovalo pronásledované Mariovy stoupence, ze kterých Sertorius vytvořil senát.

Žádná moc ani vítězství však nemohla překonat jeho touhu po návratu do Itálie. Kdykoli porazil římské vojsko, vzkazoval velitelům, že je ochoten složit zbraně, pokud mu bude zaručen klidný život v soukromí. Žádný velitel mu však nevyhověl.

Zatímco Sertorius v Hispánii vítězil, na Východě pokračovala válka s Mithridatem. Mithridates se od kupců dozvěděl o Sertoriových úspěších a nabídl Sertoriovi, že mu pošle peníze a lodě. Za to od něho žádal uznání nároků na všechny části Asie, které podle ujednání se Sullou podstoupil Římanům. Sertorius neměl námitek, aby si Mithridates podržel Bythínii a Kapadokii, ale nároky na provincii Asia mu jako Říman a velitel uznat nemohl. Když se o tom Mithridates dozvěděl, prohlásil: „Jakápak asi nařízení bude Sertorius vydávat, až bude zasedat na Palatiu, jestliže už nyní, kdy je vyhnán až k Atlantickému oceánu, určuje hranice našemu království a vyhrožuje válkou v případě, že se budeme pokoušet zmocnit Asie?“ Mithridates však s podmínkami souhlasil a poslal Sertoriovi i s pěnězi čtyřicet lodí. Sertorius mu zase poslal skvělého vojevůdce Marca Maria, který pro něho získal nejedno město v Malé Asii.
Aischylos, řecký dramatik ze 6. století př. n. l. prohlásil, že jen málo mužů dokáže snést pohled na přítele, kterému se daří. V případě Sertoria to jistě byla pravda. Sertoriovi přátelé již dlouho s nelibostí sledovali růst jeho moci a domluvili se, že ho zabijí. V roce 72 př. n. l. ho pozvali na hostinu. Zpiti vínem začali na Sertoria dorážet. Ten, jako by něco tušil, otočil se k nim u stolu zády a odevzdaně očekával první ránu. Záhy se jí dočkal a po první ráně následovaly další ode všech přítomných.

Vrahům se jejich zrada nevyplatila. Hned po vraždě většina hispánských kmenů odešla a vzdala se Pompeiovi. Pompeius hladce porazil hlavního iniciátora spiknutí proti Sertoriovi Perpennu a nechal ho popravit. Když si chtěl Perpenna vykoupit život vydáním Sertoriova archivu se jmény jeho stoupenců v Římě, Pompeius do něho ani nenahlédl a okamžitě ho spálil. Chtěl tak předejít další občanské válce, která by jistě následovala po zveřejnění archivu.
Sertorius odešel ze světa zradou svých přátel, v bitvě však nebyl nikdy neporažen. Pompeius pak slavil v Římě triumf, ale na rozdíl od Sertoria, který zemřel kvůli svým úspěchům, Pompeius nakonec zemřel, když prchal před Caesarem do Egypta po prohrané bitvě.

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.4 (8 votes)