Seneca: Nevlastníš nic, krom svého času

Císař Nero chce jeho smrt. Ta zpráva ho zastihla u večeře s přáteli a milovanou manželkou. Jeho blízcí byli zděšeni, ale Seneca svůj osud přijal klidně. Požádal jen, zdali by před smrtí mohl alespoň pořídit závěť. Císař ho však chtěl mrtvého hned. Filosof se tedy obrátil k přátelům a řekl, že když se jim nesmí odvděčit za jejich zásluhy penězi, zanechává jim něco leště lepšího, obraz svého života. Potom si nožem otevřel žíly.

Kdo byl ten statečný muž? Spisovatel, dramatik, filosof ale také fyzik a zeměpisec Lucius Annaeus Seneca se narodil ve španělské Córdobě kolem roku 4 př. n. l. Nebyl to žádný atlet. Od mládí ho trápila rýma, kašel, bolesti hlavy, žaludku a stále horečky. Své tělesné nedostatky ale vyvažoval bohatou literární činností.

Nadání pro literaturu zřejmě zdědil po svém otci Senekovi Starším, který se proslavil skládáním soudních líčení, probíraných jednou z hlediska žalobce a podruhé z hlediska obhájce. Jeho otec také proslul výbornou pamětí. Dokázal údajně opakovat dva tisíce jmen v tom pořádku, jak mu byly přečteny nebo přeříkat dvě stě veršů pozpátku.

Velký vliv na mladého Seneku měly přednášky pythagorovského filosofa Sotiona a stoiků Attala a Papiria Fabiana, které poslouchal jako chlapec v Římě. Kvůli pýthagorejskému přesvědčení o stěhování duší dokonce Seneca přestal jíst masitou stravu a živil se výhradně ovocem, zeleninou a polními plody. To mělo na jeho už tak chatrné zdraví neblahý vliv. Po roce od této životosprávy na naléhání svého otce opustil. Není se co divit, že jeho otec po této zkušenosti neměl filosofii příliš v lásce.

Kvůli svým zdravotním problémům se Seneca v roce 25 n. l. rozhodl odjet na nějaký čas do Egypta. Studoval zdejší zvyky a náboženství a přemýšlel o životě a smrti. Dospěl k přesvědčení, že „nemůže být velké zlo, které je poslední“ nebo „kdo se bojí toho, čím nebude trpět, je stejně pošetilý, jako kdo se bojí toho, co nebude cítit.“ Často přemýšlel i o sebevraždě jako důstojném způsobu odchodu ze života. Později napsal: „Kdo nechce zemřít, vlastně nechce žít. Vždyť život nám byl dán s podmínkou, že zemřeme; k tomuto cíli se ubíráme životem.“

Ačkoli sám byl velmi bohatý, obracel se proti lidem, kteří žijí jen proto, aby shromažďovali bohatství. „Lidé se celý život věnují opatřování prostředků k životu a dělají plány do daleké budoucnosti zapomínajíce, že největší ztrátou života jest odklad. Ten nás připraví o nejbližší den a pod slibem budoucnosti nás oloupí o přítomnost,“ myslel si. Z jeho spisů je také zřetelně poznat, že lidé ve starověku nejen, že řešili podobné problémy jako my v současnosti, ale podobně se také chovali. Z dnešního pohledu by se dalo říci, že Seneca kritizoval ty, kteří se rozhodli odložit začátek svého života na důchod: „Můžeš slyšet, jak mnozí řeknou: od padesáti let si dopřeju klidu. (…) Ale jak jakou záruku tak dlouhého života máš?“

Zastával názor, že člověk nevlastní nic, krom svého času a měl by tedy s ním, jako s tím nejcennějším nakládat co nejlépe. Zvláště proto, že nezáleží na tom, jak dlouho kdo žije, ale jak žije. „Život je jako divadelní hra. Nezáleží na tom, jak je dlouhá, ale jak dobře je zahrána,“ tvrdil. Říkal také, že s časem je potřeba šetřit: „Lidé velmi rádi přijímají peněžité i věcné dary a na jejich získání nelitují práce, úsilí ani píle, naproti tomu si času nikdo necení, každý ho užívá s příliš velkou nedbalostí, jako by byl zadarmo.“
V roce 31 n. l. se Seneca vrátil z Egypta do Říma, kde začal svou politickou kariéru. Stal se kvestorem a svými výroky, literární a filosofickou tvorbou dosáhl rychle významného postavení a obdivu. Senekova popularita se ale nelíbila císaři Caligulovi a málem ho stála život. Ušetřen byl jen proto, že se císař domníval, že Seneca kvůli svému chatrnému zdraví brzy zemře. Filosof však nakonec Caligulu přežil o dobrých dvacet let.

Caligulův nástupce Claudius poslal nepohodlného Seneku na osm let do vyhnanství na Korsiku, za údajné nedovolené styky s Caligulovou sestrou. Vyhnanství byl pro starověké lidi jeden z nejtěžších trestů. Slavný básník Ovidius napsal celé knihy žalozpěvů, ve kterých vzpomínal na domov a prosil císaře Augusta za odpuštění a za návrat domů. Seneca však svůj úděl nesl statečněji. „Nejsem zrozen pro jediný kout, vlastí je mi celý tento svět,“ napsal.

Po osmi letech, v roce 49 n. l., povolala Seneku z vyhnanství zpět do Říma Claudiova nová manželka Agrippina. Neudělala to však z dobromyslnosti, ale kvůli přízni veřejnosti, která měla filozofa stále v oblibě. Ze stejného důvodu mu také svěřila na vychování svého syna Nerona. Seneku zároveň povýšila na praetora, nejvyššího soudního úředníka.

Po Claudiově smrti v roce 54 n. l. se na císařský trůn dostává sedmnáctiletý Nero. Seneca se jako jeho vychovatel a římský konzul stal spolu s prefektem císařské gardy Burrem správcem celé římské říše. Nerovi věnuje několik svých spisů, včetně spisu O laskavosti. Po Burrově smrti v roce 62 n. l. však Seneca ztratil na císaře vliv. Nero, v němž se postupně probouzely nejrůznější temné pudy, začal dřívějšího učitele nenávidět a rád uvěřil falešným obviněním, která na něj spřádali jeho nepřátelé.

Císař slýchával, že Seneca je na obyčejného občana příliš bohatý, že chce pozorností a krásou svého majetku předčít císaře, že skládá lepší básně než císař a že se opovržlivě dívá na věci, které císař miluje. Největší ohlas ale u císaře našel údajný Senekův podíl na takzvaném Pisonově spiknutí, jehož cílem bylo Nerona zavraždit. Ačkoli byla pravdivost obvinění přinejmenším sporná, Nero odsoudil v roce 65 n. l. Seneku k smrti sebevraždou.

Jak již bylo řečeno výše, Seneca přijal tuto zprávu s klidem. Jeho smrt však zdaleka tak jednoduchá nebyla. Protože krev z žil na rukou z jeho starého těla unikala jen velice pomalu a dlouhé umírání mu působilo nesnesitelná muka, přeťal si také žíly holenní a podkolenní. Ani poté však smrt nepřicházela a tak zkusil jed.

Vypil bolehlav, který kdysi připravil o život i athénského Sókrata, avšak ani ten neměl žádný účinek. Vstoupil tedy do nádrže s teplou vodou a svou crčící krev označil za oběť Jovu Osvoboditeli. Svou smrt našel až v parní lázni, kde se podle Tacita udusil. Nad svou smrtí ale nenaříkal. Jak dříve napsal: „Smrti by ses musel bát, kdyby s tebou mohla setrvat. Ona však ve skutečnosti buď ještě nedojde, anebo již přejde.“

Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie 3/2009

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.6 (8 votes)