První punská válka: Jak Římané odrostli své italské kolébce

Žádné impérium se neobjeví přes noc, ale jeho vzestup se skládá z nepatrných krůčků. Římané, národ z apeninského poloostrova, který dlouhá léta bojoval se svými latinskými sousedy o ovládnutí Itálie, určitě neuvažoval o tom, že se díky válce s Kartágem stane světovou mocností. Přesto se po punských válkách z malého národa vedoucího tvrdý život, neznajícího básně či filozofii, stala civilizace, která ovládla mocensky i kulturně na několik století celé Středomoří.

Punské války o Středomoří byly jedny z největších válek, které kdy Římané vedli. V těchto válkách sehrála svou roli statečnost, brutalita i naděje. Ukázaly, na jaké hranice mohou jít lidské schopnosti.

Římané neměřili síly jen tak s ledajakým nepřítelem. Punové byli obyvatelé bohatého obchodního města Kartága, založeného kolem roku 800 př. n. l. fénickými obchodníky na pobřeží severní Afriky, u Tuniského zálivu. Příznivá poloha umožnila městu kulturní a obchodní rozkvět. Punové při svých výpravách pronikli až za Gibraltar, daleko podél západního pobřeží Evropy a pravděpodobně i na její sever.

V 7. stol. př. n. l. vytvořili největší obchodní říši, která kontrolovala obchod v takřka celém Středomoří. Punové však měli také mocenské ambice. Od 6. stol. př. n. l. soupeřili o svůj vliv na moři s italskými Etrusky a sicilskými Řeky. Ačkoliv neměli vlastní, ale žoldnéřskou armádu, v bojích (obzvláště v těch na moři) si vedli dobře. Na nějaký čas se stali pány západního Středomoří a kdyby nebylo punských válek, pravděpodobně by jimi ještě dlouho dobu zůstali.

To, že hrozí střet vzmáhajícího se římského státu s Kartágiňany, předpověděl už o několik let dříve epeirský král Pyrrhos (306-272 př. n. l.). Pyrrhos po vzoru Alexandra Velikého chtěl založit světovou říši, ale tentokrát na západě. V roce 281 př. n. l. se i se svou armádou vylodil v jižní Itálii. Ačkoli zde Pyrrhos žádnou bitvu neprohrál, kvůli velkým ztrátám, které mu už tehdy Římané dokázali „uštědřit“, si však Itálii podrobit nedokázal. Když neuspěl proti Římanům, rozhodl se zkusit své štěstí proti Punům na Sicílii. Mezi lety 278 a 276 př. n. l. dobyl velkou část ostrova, ale finanční problémy a porážka, kterou utrpěl od Římanů v roce 275 př. n. l. u Beneventa ho donutila stáhnout se zpět do Epeiru. Když se na své lodi vzdaloval od Sicílie, ohlédl se k ostrovu a řekl: „Přátelé, jaké to necháváme zápasiště Kartágincům a Římanům!“ Jeho předpověď se za jedenáct let splnila.

Podle řeckého historika Polybia (203-120 př. n. l.) se k první válce Římanů s Kartáginci začalo schylovat takto. V roce 288 obsadila bohatou sicilskou Messánu (Messéné, dnes Messina) skupina italských žoldnéřů (Mamertini). Mamertini podnikali nájezdy po okolí a podařilo se jim ovládnout velkou část ostrova. Působili Punům a Syrákúsanům problémy a vybírali z rozsáhlé oblasti poplatky. Nový syrakuský král Hierón II. (270-215 př. n. l.) si ovšem počínání Mamertinů nechtěl nechat líbit a se svým vojskem Messánu oblehl. Mamertinové požádali o pomoc Kartágince, kteří jim v roce 269 př. n. l. poskytli vojenskou ochranu. Hierón se proto od Messány stáhl.

O pět let později v roce 264 př. n. l. ovšem uzavřel Hierón smlouvu s Puny a zaútočil na Messánu podruhé. Mamertini se tentokrát obrátili s žádostí o pomoc na Římany. Římané dlouhou dobu váhali zda Mamertinům pomoci. Nezdálo se jim totiž oprávněné pomáhat žoldnéřům, jenž se ve městě chopili moci na úkor právoplatných vládců. Na druhou stranu se ale Římané velmi obávali Punů, kteří už tehdy ovládali Afriku, značnou část Ibérie a všechny ostrovy v Sardinském a Tyrrhénském moři. Věděli, že pokud nepomohou Mamertinům, stanou se Punové pány i na Sicílii. Senát se proto rozhodl, že Mamertinům pomůže. V roce 264 př. n. l. se římské legie vedené konzulem Appiem Claudiem vylodily na Sicílii. Šlo o historicky první zásah Římanů mimo Itálii.

Appius se nejprve snažil dojednat dohodu a odvrátit od Mamertinů válku, ale po nezdařilém vyjednávání se v roce 262 př. n. l. střetl nejprve s Hierónem, kterého donutil k ústupu, pak se vrhl na Puny. Porazil je a utábořil se u Syrakús.

Po vítězství Říma velká část Sicílie odpadla od Kartágiňanů a přiklonila se na stranu Římanů. Pozadu nezůstal ani král Hierón. Ze svých zkušeností v boji proti Římanům usoudil, že právě Římané mají mnohem větší naději na úspěch v této válce a proto s nimi uzavřel mír. Ztráta sicilského spojence ovšem Puny nijak neodradila. Najímali další žoldáky a připravovali se na boj o Sicílii. Punové, včele s velitelem Hannibalem (jmenovec slavnějšího velitele Hannibala z druhé punské války) měli svou základnu v Agragantu (dnešní Agrigento) druhém největším městě na Sicílii. V roce 262 př. n. l. Římané Agragás oblehli.

Obléhání Římanům komplikovaly posily, které Punům na Sicílii posílali z Kartága. Novému kartaginskému veliteli Hannónvi se podařilo získat město Herbés, čímž odřízl Římany od zásobování. Protože hladem strádali v Agragantu i Punové, přesunul se Hannón blíže k římskému táboru a svedl s nimi bitvu. Římané i přesto, že trpěli nouzí, Hannóna v roce 261 př. n. l. porazili.

Ačkoli mělo římské vojsko na pevnině úspěch a města ve vnitrozemí se přidávala na stranu Říma, u pobřeží tomu bylo naopak. Punská flotila útočila na břehy Itálie, kdežto Kartágo bylo pro Římany, kteří podle historika Polybia neměli před výpravou na Sicílii „nejen žádnou krytou loď, nýbrž vůbec žádnou válečnou loď a ani jeden člun“, zcela nedotknutelné. Dokonce i lodě k přeplavbě na Sicílii si museli půjčit od spojenců.

Osud tomu však chtěl jinak. Římanům se šťastnou náhodou podařilo zajmout jednu kartáginskou loď. Tu zručně okopírovali a na stejném principu začali budovat vlastní loďstvo. Sotva se římští vojáci naučili veslovat na moři, vydali se s horlivostí do boje. Zakotvili u Messány, kde je v noci obklíčili Kartáginci. Když to po rozednění římští námořníci spatřili, neváhali, vyskákali z lodí a plavali k pevnině. První Římany vyrobené lodě tak bez námahy zajali nepřátelé.

Jakmile se o této potupě dozvěděl velitel římského pozemního vojska Gaius Duilius, rozhodl se okamžitě převzít námořní síly a „naordinovat“ jim do té doby zcela ojedinělou taktiku: změnit boj námořní na pro Římany o mnohem známější boj pozemní. Své lodě rozkázal vybavit tzv. havranem. Šlo o zařízení, které zachytilo nepřátelskou loď a vytvořilo můstek, po kterém vyzbrojení Římané pohodlně přešli na nepřipravenou nepřátelskou loď.

S takto vybaveným loďstvem vyplul Duilius roku 260 př. n. l. vstříc nepříteli. Kartágiňané, kteří pohlíželi s pohrdáním na nezkušené Římany, ani nepovažovali za potřebné zaujmout pro toto střetnutí bitevní postavení a všichni najednou pluli proti nepříteli. Kartáginské lodě, které se přiblížili k Římanům, byly okamžitě novým římským vybavením zachyceny. Muži ihned přešli po havranovi a pustili se do boje na palubě. Část Kartágiňanů byla pobita, část se vzdala. Po ztrátě takřka poloviny svých lodí, včetně velitelské, se Punové dali na útěk.

Římané brzy usoudili, že pokud chtějí válku vyhrát a ukončit, musí jí přenést ze Sicílie na africkou pevninu. Punové se něčeho takového obávali, protože si uvědomovali sílu Římanů v pozemních bojích, a snažili se proto svést rozhodující bitvu na moři. Na obou stranách docházelo k horečnému stavění válečných lodí a k mobilizování pozemních sil. Ke střetu nakonec došlo v roce 256 př. n. l. u mysu Eknom na Sicílii. Bitva, která se zde strhla, patřila k největším námořním bitvám v dějinách. Celkem se jí podle historika Polybia zúčastnilo na 300 tisíc mužů.

Velitelé Kartágiňanů, Hannón a Hamilkar, pronesli k vojsku krátký proslov, ve kterém zdůraznili, že zvítězí-li v této námořní bitvě, budou dál vést válku o Sicílii, jestliže však budou přemoženi, budou bojovat o svou vlast a o své rodiny. Potom jim přikázali vstoupit na lodě. Krutou bitvu, která se strhla, však nakonec vyhráli Římané pod vedením Lucia Manliea Longa a Marka Atiliea Regula. Zničili nebo zajali sto kartaginských plavidel, přičemž sami přišli o čtyřiadvacet lodí.

Po této bitvě Římané doplnili zásoby obilí, opravili ukořistěné lodě a shromážděná flotila vyplula k africkému pobřeží. Punové byli přesvědčeni, že nepřítel, povzbuzený vítězstvím, popluje přímo proti Kartágu. Ve městě se proto těžce opevnili a ostatní africké pobřeží ponechali bez dozoru. Římané se však vylodili na africkém pobřeží u města Aspis (dnešní Kelibia) a nerušeně, bez jakéhokoliv odporu zabrali a vyplenili velkou část zdejšího území.

Mezitím senát odvolal velitele Longa zpět do Říma a druhý konzul Regulus zůstal v Africe sám se třemi legiemi. Regulus si získal za spojence numídské a libyjské kmeny, které tížilo kartáginské jho a celkem snadno dobýval další punská města. Podle římského historika Rufia Festa (4. stol. n. l.) dobyl skoro dvě stovky afrických měst. Nejvýznamnějším z nich byl Tynés (dnešní Tunis), který se ihned stal římskou základnou pro další výpady, protože poloha města umožňovala ohrožovat přímo Kartágo.

Markus Regulus, uspokojen svými vojenskými úspěchy se začal domnívat, že Kartágo brzy padne. Nechtěl vítězství zanechat svému nástupci a snažil se s Puny dojednat mírové podmínky. Regulovy podmínky ale byly pro Kartágince natolik tvrdé, že (ač vyčerpáni) se rozhodli dále pokračovat v boji. Najali si další žoldnéře z Řecka, s nimiž do Afriky přijel i zkušený spartský vojevůdce Xanthippos. Puny přesvědčil, že je neporážejí Římané, ale vlastní nezkušenost a tak v nich vzbudil naději na vítězství. Punové mu potom svěřili velení celého svého vojska. V roce 255 př. n. l. nečekaně Xanthippovo punské vojsko přepadlo Římany u Tynésu a drtivě je porazilo. Přes deset tisíc Římanů padlo na bojišti, další, včetně konzula Regula, byli zajati.

Ze zajetí Regula měli Punové obzvláště velkou radost, protože doufali, že takto cenné rukojmí budou moci využít k osvobození kartáginských zajatců. Rozhodli se proto římského konzula poslat zpět do Říma a přinutili ho přísahat, že se do Afriky nemusí vrátit jen tehdy, pokud se mu povede prosadit výměnu zajatců.

Když vojevůdce přišel do Říma, nejprve sám doporučil senátu, aby žádné zajatce Punům nevydával a potom, ačkoli ho od toho příbuzní a přátelé zdržovali, vrátil se – přesně jak slíbil – k Punům, kde raději podstoupil smrt, než aby porušil přísahu danou nepříteli. Když se Punové dozvěděli, co Regulus udělal, však k navrátivšímu se konzulovi shovívaví nebyli. Podle Festa mu přišili obě víčka tak, že byl znemožněn jejich pohyb, vhodili ho do truhlice zevnitř pobyté hřebíky a tak dlouho ho mučili, dokud nezemřel vyčerpáním.

Punové pak začali obléhat Aspidu, kam se uchýlil poslední zbytek římského vojska. Římané vyslali pod velením konzulů Marka Aemilia a Servia Fulvia k záchraně svých lidí tři sta padesát lodí. V Aspidě nalodili své spolubojovníky a odpluli zpět na Sicílii. Zde je však zastihla natolik silná bouře, že z několika stovek římských lodí zůstalo neporušeno pouhých osmdesát. Římský historik Eutropius (4. stol. n. l.) ve svých Římských dějinách napsal, že „tak silnou bouři na moři neznal nikdo ani z doslechu.“

Stejně nešťastně dopadla i africká výprava nově zvolených konzulů Servilia a Sempronia v roce 253 př. n. l. Při pokusu přistát na africkém pobřeží narazili na mělčinu. Při návratu do Itálie je opět potkala silná bouře, ve které ztratili sto padesát lodí. Po těchto neúspěších se Římané stáhli z moře a postavili pouze šedesát lodí k ochraně Itálie a zásobování Sicílie.

Římských neúspěchů obratem využili Kartáginci a opět přenesli boje na Sicílii. Punové dobyli a vypálili Římu nakloněný Agragás, Římané na oplátku dobyli punskou základnou Panormos (dnešní Palermo). V roce 251 př. n. l. se Kartáginci pokusili dobýt Panormos zpět. Do bitvy nasadili své válečné slony, kterých se obyčejní římští vojáci obávali asi tak, jako vojáci první světové války tanků. Tento strach se ovšem pokusil zlomit konzul Lucius Caecilius, který si na Kartágince a jejich slony připravil lest.

Jeho vojáci dostali za úkol předstírat, že se Punů bojí a ustupovat až k městským hradbám. Punští popoháněči slonů, zvyklí na římský strach Caeciliovu lest neprohlédli a útočili na přední řady ustupujících nepřátel. Jakmile se však přiblížili k hradbám Panorma, dopadl na ně mohutný příval pečlivě připravených vrhacích kopí a oštěpů. Sloni, poranění četnými zásahy, začali zmateně pobíhat a obracet se proti vlastním oddílům. Ušlapávali a pobíjeli punské vojáky a rozháněli jejich řady. Když to Caecilius uviděl, vyrazil s čerstvými a dobře zorganizovanými římskými vojáky z města a donutil Puny k ústupu. Ukořistil deset slonů i s poháněči a Římanům opět vrátil odvahu k pokračování boje proti Punům.

Římané povzbuzení Caeciliovým vítězstvím se v roce 251 př. n. l. rozhodli zaútočit na město Lilybaion, které bylo novou punskou baštou na Sicílii. Po dobytí Lilybaionu by měli volnou cestu do Kartága. Město odolávalo římskému obléhání po dlouhou dobu.

Protože Lilybaion byl v obležení, nevěděli v Kartágu zhola nic o tom, co se v něm děje. Proto se nabídl Hannibal Rhodios, že se svou vlastní lodí zjistí co se ve městě děje. Ačkoli kartáginský senát tomuto dobrodružnému činu nevěřil, Rhodios vyplul. Když se Rhodios blížil k lilybaionskému přístavu, byli Římané natolik zaskočení jeho drzostí, že ho samým překvapení nechali doplout až do města. I přesto, že Římané kontrolovali okolí přístavu, podařilo se Rhodiovi, tento odvážný čin ještě několikrát zopakovat.

Rhodiova odvaha dodávala smělost i jiným, kteří stejně jako on dobře znali nebezpečné pobřeží okolo města, aby si počínali stejným způsobem. Římané se tím dostávali do potíží, a proto se pokusili ústí přístavu zasypat balvany. Jejich snažení však zpomalovaly mořské proudy, které balvany unášeli pryč. Jen s velkým úsilím se jim podařilo postavit jedinou hráz, na níž za nočního výjezdu uvízla rychlá punská tetréra. Velitel římského loďstva ji opatřil vybraným mužstvem a svěřil jí dozor nad připlouvajícími loděmi. S touto ukořistěnou lodí nakonec římští námořníci dopadli i Rhodia.

Během první punské války však Římané neměli velké štěstí na počasí. Již několikrát se jim stalo, že silná bouře téměř zničila celé římské loďstvo. Při obléhá Lilybaionu proti nim zase udeřil silný vichr. Obležení využili síly přírody a zaútočili plameny na obléhací stroje, které zapálili. Vichr vál proti Římanům tak, že jim oheň šlehal přímo do tváře. Ani hasit nemohli, protože obránci je z hradeb odstřelovali mraky šípů. Punům se tak podařilo zničit téměř všechny obléhací stroje a během zmatku v římském vojsku opravit zničené městské hradby. Obléhání tak mohlo začít od začátku.

Po nezdaru u Lilybaionu, se Římané s novými posilami v roce 249 př. n. l. rozhodli dobýt město Drepan, které nebylo na nečekanou invazi připraveno. Římané chtěli zaútočit na Drepan z moře a když se za úsvitu objevily u Drepana lodě, překvapený velitel města Adherbal zaskočen náhlou přítomností římské flotily, vsadil obranu města na námořní bitvu. Velitel římské flotily konzul Publius Claudius očekával pravý opak a vydal rozkaz otočit lodě, seřadit se a vyčkat na ostatní lodě. Při formaci však došlo k chaosu, který Adherbal využil k útoku na římské lodě. Bitva se zdála být dlouho dobu nerozhodná, ale rychlé punské lodě a zkušenost jejich posádek, zahnala římské loďstvo na útěk.

V roce 247 př. n. l. se stal vrchním velitelem Punů na Sicílii Hamilkar Barkas, otec známého velitele Hannibala z druhé punské války. Hamilkar začal pustošit pobřeží Itálie a vylodil se na Sicílii, kde obsadil horu zvanou Heirkté (pravděpodobně dnešní hora Monte Castellacio, ležící 10 km severně od Palerma). Hora Heirkté se stala Hamilkarovou základnou k výpadům proti Římanům a jejich spojencům, kteří měli města v okolí hory. Během tří let působil Hamilkar Římanům nemalé potíže.

Obě strany již byly dlouhými boji unaveny. Římané ztratili víru, že válku vyhrají pozemními boji a proto se opět rozhodli přistoupit k bojům na moři. Pro tento úmysl však nebyly ve státní pokladně prostředky. Přední Římané proto na vlastní náklady nechali postavit dvě stě válečných pentér, které postavili podle vzoru dříve ukořistěné Rhodiovy lodě. Začátkem léta vypluli na Sicílii a překvapivým útokem se zmocnili přístavu u Drepana. Obsadili také kotviště u Lilybaionu, které zanechala punská flotila nestřežené.

To už se v Kartágu doslechli, že Římané vypravili další flotilu a začali pro své vojáky na Sicílii připravovat lodě a zásoby. Velení námořní výpravy svěřili Hannónovi (nikoli tomu, který utrpěl porážku u Akragantu), který se chtěl na Sicílii spojit s Hamilkarem a předat mu tolik potřebné zásoby. Hannón vyplul v roce 241 př. n. l. k ostrovu Aigússa (dnešní Favignana, největší z Aegatských ostrovů) a snažil se nepozorovaně dostat na Sicílii. Římský konzul Lutatius Catulus ovšem něco takového očekával a vyjel Hannónovi vstříc. Počasí však opět nebylo pro Římany příznivé, protože vítr vál proti nim. Punské loďstvo zase bylo v nevýhodě tím, že měli na lodích těžký náklad a nové nevycvičené muže.

Římský velitel Lutatius se nakonec přeci jen rozhodl k útoku. Dal vyložit všechen nepotřebný náklad a vydal se s mužstvem na rozbouřené moře. Nový punští rekruti byli na koordinovaný římský nápor zcela nepřipraveni a punské loďstvo proto brzy upadlo do zmatku, v němž bylo potopeno padesát kartaginských plavidel a sedmdesát zajato i s mužstvem, ostatní prchli.

Když se o porážce Hanna dozvěděli v Kartágu, začali si uvědomovat, že vyčerpali své možnosti. Nemohli již zásobovat své vojsko na Sicílii, a proto poslali posly k Hamilkarovi Barkovi, aby se rozhodl, zda pokračovat ve válce. Hamilkar byl velitel v pravém slova smyslu, protože dokud viděl naději na vítězství, vedl válku s největší prudkostí – jakmile si ovšem uvědomil, že bez domácího zásobování by na Sicílii zůstal osamocen, bez naděje na vítězství, uznal porážku a ukončil boje.

Punové s Kartáginci potom vyjednali mírové podmínky v tomto znění: „Kartágiňané a Římané uzavírají přátelství za následujících podmínek, pokud je schválí i římský lid. Kartágiňané odejdou z celé Sicílie a nebudou válčit proti Hierónovi ani nepozdvihnou zbraň proti Syrákúsám ani proti spojencům Syrákús. Kartágiňané vydají Římanům všechny zajatce bez výkupného. Kartágiňanům zaplatí Římanům v průběhu dvaceti let dva tisíce dvě stě eubojských talentů.“ (Polybios, Dějiny, Kniha I, 62).

Lid v Římě ještě více přitvrdil: zkrátil Punům dobu platby těchto antických reparací na polovinu a zvýšil částku o tisíc talentů. Punové také museli vyklidit všechny ostrovy ležící mezi Itálií a Sicílií.

První punská válka trvala celých třiadvacet let a skončila naprostým vyčerpáním jak Říma, tak i Kartága. Vítěz však získal kompenzaci, kdežto Kartágo bylo na dalších dvacet let zatíženo poplatky. Římané kvůli punským válkám poprvé opustili Itálii a vstoupili na moře, které měli zanedlouho zcela ovládnout. Válka, ve které se střetly tyto dvě civilizace, nás poučuje, že síla nemusí být natolik rozhodující jako odvaha, vytrvalost a štěstí.

 

Časová osa

264 př. n. l. - Mamertini požádali o pomoc Římany proti syrakuskému králi Hieronovi II.

263 př. n. l. - Syrakuský král Hieron II. Římany poražen, přechází na stranu dosavadního protivníka. Punové pokračují ve válce s Římany.

261 př. n. l. - Bitva s Puny u města Agragantu, Římané vítězí.

260 př. n. l. - První námořní bitva u Liparských ostrovů, Římané prohráli. Ve druhé námořní bitvě u Mylae Římané vítězí.

256 př. n. l. - Námořní bitva u Eknomu, Římané vítězí. Vylodění v Africe, bitva u Adys, Římané vítězí. Kartágo chtělo jednat o míru, ale nedospělo se k žádné dohodě, válka pokračuje.

255 př. n. l. - Příchod Sparťana Xanthippa do Kartága. Punové mu svěřili velení. V bitvě u Tynésu, Římany porazil. Římané pro zbytek armády poslali do Afriky lodě, které na zpáteční cestě ztroskotaly.

254 př. n. l. - Římané na Sicílii zaútočili na město Panormos a zvítězili.

253 př. n. l. - Při pokusu vylodit se Africe uvízla římská flotila na mělčině a pří návratu v bouři ztratila 150 lodí.

251 př. n. l. - Hasdrubal se pokusil dobýt město Panormos kontrolované Římany, byl poražen.

249 př. n. l. - Římané u Drepana poraženi punskou flotilou vedenou Adherbalem.

247 př. n. l. - Na Sicílii přichází Hamilkar Barkas, podniká úspěšné nájezdy proti Římanům.

248 př. n. l. – 241 př. n. l. - nízká intenzita bojů na Sicílii, bez námořních bitev.

242 př. n. l. - Přední muži Říma postavili na své náklady nové lodě.

241 př. n. l. - Punové poraženi u Aegatských ostrovů, konec první punské války.

 

Použitá literatura:

Polybios: Dějiny I. Baset. Praha 2008.

Eutropius a Festus: Stručné dějiny Říma. Baset. Praha 2008.

Cicero: O povinnostech. Svoboda. Praha 1970.

Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů. Odeon. Praha 1967.  

Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie 9/2009

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.1 (13 votes)