Poslední bitva římské republiky

Píše se rok 42 př. n. l. a u řeckého města Filippoi se schyluje k důležité bitvě mezi Brutem a Cassiem na jedné straně a Markem Antoniem a Octavianem na straně druhé. V této bitvě se má rozhodnout, zda Řím zůstane republikou nebo padne do rukou jedinců. V táboře republikánů rozprávějí Brutus a Cassius o své minulosti, o Caesarovi a všem, co je dovedlo až sem.

Bojovník za republiku nebo zrádce a vrah? Ceasarova poslední slova: „I ty, synu?“, která zaznamenal římský historik Suetonius, vstoupila do dějin jako symbol zrady. Avšak sám Gaius Brutus ve skutečnosti velmi pravděpodobně hluboce věřil tomu, že odstranění Caesara bylo nezbytné v zájmu zachování svobody Římanů.

Tvůj předek Lucius Iunius Brutus, který vyhnal z Říma královský rod tarquiniů, by na tebe byl hrdý. Vždyť není samotné jméno Brutus symbolem boje proti tyranii?

„Brutus“ prokletí nebo požehnání? To jméno u lidí probouzí očekávání i strach. Když si Caesar začal přisvojovat královské výsady, lidé se začali obracet na mě. Jako by pouhé jméno bylo lékem proti tyranii. Po celém Římě jsem nacházel nápisy jako například „Kdyby žil Brutus“, „Brute spíš?„ nebo „Ty nejsi Brutus“. Ale měl jsem se postavit proti Caesarovi, který mně považoval téměř za svého syna?

Dobro republiky u tebe vždy mělo přednost. Vzpomínám si, že když propukla občanská válka mezi Pompeiem a Caesarem, přidal ses na stranu Pompeiovu, ačkoli Pompeius nechal kdysi popravit tvého otce. Necítil jsi k Pompeiovi odpor?

Před občanskou válkou jsem s Pompeiem nepromluvil ani slovo. Ale Pompeius tehdy stál v čele republikánů, a tak jsem nakonec dal přednost ochraně republiky před osobním zájmem.

Někteří ti vyčítají, že ses obrátil proti Caesarovi, ačkoli se k tobě zachoval laskavě, když tě po porážce Pompaia na farsalském poli přijal zase za svého přítele. Proč myslíš, že to udělal?

Někdo tvrdí, že to učinil kvůli mé matce Servilii, kterou v mládí miloval. A zlí jazykové k tomu ještě přidávají, že se Caesar domníval, že jsem jeho synem. Myslím si však, že svou velkorysostí chtěl ostatní přesvědčit, že není tyran a že netouží po krvi jako Marius nebo Sulla. Caesar byl výborný stratég, domníval se, že jeho štědrost přiláká ostatní pompeiovce a přestanou proti němu bojovat. Vždyť co jiného, než beznaděj poražených, by mohlo vítězícím vytrhnout z rukou jejich vítězství?

Byla to právě tvá čest a smysl pro spravedlnost, nikoli tvé jméno, že jsme si tě vybrali téměř za vůdce spiknutí. Mnozí velcí lidé se přidali k našemu plánu zabít Caesara až poté, co ses přidal i ty. Bez tvé přítomnosti by lidé nikdy neuvěřili, že jde o spravedlivý čin.

Caesar se oblékal jako král, seděl na zlatém trůně jako král a jeho sochy byly ovinuty královskými diadémy. Nad to vše, nechal zbavit tribuny lidu jejich úřadu, když zakročili proti těmto projevům samovlády. Nemohl jsem déle mlčet, když si Caesar začal počínat jako král.

Slyšel jsem o statečnosti tvé ženy Porcie, když vytušila, že se plánuje něco velkého a zároveň nebezpečného.

Má drahá Porcia, nezapřela, že je Catonovou dcerou. Ten, když bojoval v Africe, měl pod polštářem Platonův spis Faidón a dýku. To druhé, aby mohl zemřít, a prvé, aby chtěl zemřít. Po prohrané bitvě s caesarovci u Thapsu v Africe se Cato dostal do beznadějné situace a tak se rozhodl spáchat sebevraždu. Bodl se pod hruď, ale sluhové ho proti jeho vůli zachránili. Když přišel k vědomí a viděl, jak mu lékař zašívá ránu, odstrčil ho, sám si zpřetrhal stehy a vyrval vnitřnosti. Tak zemřel. Stejně tak, když má žena Porcia poznala na mém chování, že plánuji něco velkého a nebezpečného, chtěla vyzkoušet sílu své odvahy a zjistit, jestli by mé tajemství dokázala unést i ona. Když byla sama, vzala ostrý nůž a bodla se do stehna tak hluboko, až jí vytryskla krev. Tím dokázala, že má odvahu sdílet se mnou můj nejistý osud a do spiknutí jsem jí zasvětil.

Dodnes nemohu uvěřit, že se nám spiknutí podařilo utajit až do poslední chvíle.

Zvláště v den spiknutí nám náhoda připravila mnoho horkých chvil. Vzpomínám si, jak kdosi přišel ke Cascovi, který byl do spiknutí také zasvěcen, uchopil ho za pravici a řekl mu: „Casco, ty jsi nám zamlčel tajemství, ale Brutus nám všechno prozradil.“ Nezapomenu, jak byl chudák Casca vyděšen a jak mu spadl kámen ze srdce, když onen muž pokračoval: „Ty šťastlivče, odkud jsi tak rychle zbohatl, že chceš kandidovat na aedila?“ Nechybělo málo a Casca by všechno vyzradil. I Caesar byl věštci varován, aby v ten den nechodil do senátu, ale proti osudu ani bohové nic nezmůžou.

Po dlouhém čekání nakonec Caesar do senátu přišel. V tu chvíli jsem obrátil svou tvář k Pompeiově soše, která byla v senátu, a prosil ho za přispění. Pak hovořil již jen třpyt dýky. Snad by se Caesarovi podařilo uniknout, kdyby neviděl tebe, Brute, s dýkou v ruce.

Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Hleděli jsme si do tváře, on celý od krve a já s dýkou v ruce. Mě pojímala lítost nad mužem, který mi důvěřoval. V Caesarových očích se zase objevilo zklamání. Vzdal boj s vrahy, zastřel si hlavu rouchem a nastavil tělo ranám. Milý Cassie, veškerý pocty a tituly jsou pouhá jména, která osud lidem propůjčuje. Rádi se díváme na jména a nikoli na člověka. Až smrt odstraní tuto nerovnost. Stejně jako Caesar – žil jako pán světa, ale zemřel jako prostý občan.

Popravdě řečeno, měl jsem jiné představy o tom, co bude následovat po Caesarově odstranění. Místo toho, aby se senátoři radovali, že jsme je zbavili tyrana, prchali hrůzou jeden přes druhého a zmateně se tísnili kolem vchodu, ačkoli je nikdo nepronásledoval. Dokonce ani Marku Antoniovi jsme neublížili, ačkoli byl Caesarův nejbližší spojenec.

Tehdy jsem byl proti tomu, aby byl spolu s Caesarem zavražděn i Antonius. Domníval jsem se, že se nechá nadchnout pro náš idealismus. Ale teď už vím, že zemřít měl. Kdybychom se ho tehdy zbavili, pravděpodobně bychom se dnes připravovali na projev v senátu; a nikoli k bitvě. Vzpomínáš si, jak Markus Antonius na Caesarově pohřbu rozvášnil dav natolik, že pro nás v Římě již nebylo bezpečno a museli jsme odejít?

Ano, nejen senátorům, ale ani lidu jsme se nezavděčili. Lid raději zaprodal svou svobodu za sedmdesát pět drachem z Caesarovy závěti. Co si o tom myslíš?

Diktatura, která lidem vynáší je snesitelná. Dav necítí potřebu svobody, ale naplnění břicha. Poznal jsem to ve chvíli, kdy se na scéně objevil Octavianus. Zatímco jsme dleli v Řecku a očekávali, že lid zatouží po svobodě a povolá nás zpět do Říma, rozpoutal se boj mezi Antoniem a Octavianem. A lid? Lid se rozhodoval, kterého tyrana bude znovu poslouchat. I Cicero, sám velký řečník našeho Říma mě zklamal, to když se z nenávisti proti Antoniovi přiklonil k Octavianovi. Vytkl jsem mu v jednom listě, že mu nevadí pán, ale že má jen strach z pánovy nenávisti. Jeho politikou bylo zřejmě laskavé otroctví.

Cicero svůj omyl mohl později pocítit na vlastní kůži, když se Antonius a Octavianus udobřili a spojili se proti nám. Antonius, se souhlasem Octaviana, mu nechal useknout hlavu.

Zločinec, když potřebuje pomoc, obrací se i na nepřítele, spojují-li je společné zájmy. Senát, který po té, co Octavianus začal ohrožovat Řím svou armádou a protiprávně usilovat o titul konzula (vždyť mu tehdy nebylo ani dvacet let!) konečně pochopil Octavianovi samovládné tendence. Senát ale toužil po svobodě a nikoli po dalším Caesarovi a proto začal konečně vzhlížet k nám. A strach z nás donutil Octaviana ke spojenectví s Antoniem, do té doby nepřítelem. Cicero později zaplatil za své laskavé otroctví životem, protože si Antonius v rámci utužení vzájemných vztahů s Ostavianem, vyžádal jeho smrt.

Zítra se rozhodne, zda republika přežije, anebo zdali padne Řím do rukou samovládců. Co myslíš Brute, budeme zítra mezi živými?

Když jsem odcházel z Říma, doprovázela mne má Porcia až do jihoitalské Eleie, z níž jsem měl vyplout do Řecka. Moje žena se statečně snažila utajit svou hlubokou bolest. Leč přece jí prozradil pohled na jednu nádhernou malbu ve městě. Na tom obraze byl výjev z Homérovy Iliady. Hektór se na něm loučil s manželkou Andromachou. Andromaché se dívala na svého manžela a brala synka z jeho náruče. Při pohledu na obraz se Porcia rozplakala. Měla pocit, že stejně jako Andromaché Hektora, tak ani ona už svého muže nikdy neuvidí.
Přesto, příteli Cassie, je nám dopřán krásný osud! Buď zítra zvítězíme a dáme římskému národu svobodu, anebo padneme, a osvobodíme se z otroctví. Vše ostatní je jisté a rozhodnuté, jen to jediné se dosud nedá určit, zda budeme ve svobodě živi či mrtvi.

Literatura
Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. Svoboda. Praha 1974
Plutarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů. Odeon. Praha 1967

 Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie 7-8/2009

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.3 (9 votes)