Pohřeb ve starověkém Římě

Pro naší moderní společnost je smrt tabu, které jsme uzavřeli za nemocniční zdi. Odvykli jsme se s ní potýkat jako s přirozenou součástí života. Ačkoli by se nikdo nemohl narodit, kdyby se ho smrt netýkala, přesto by tuto skutečnost někteří od života rádi oddělili.
Římané se se smrtí setkávali často, a proto pro ně nebyla něčím děsivým, tajemným či nepochopitelným. Smrt byla spatřována téměř všude. Při zábavách v cirku a amfiteátru, na bojištích, ale i doma často okoušeli doteky smrti. V Římě byla vysoká dětská úmrtnost a velké procento obyvatel umíralo do třiceti let. Ačkoli se se smrtí setkávali o mnohem častěji než my v dnešní době, bylo úmrtí i tehdy smutnou rodinnou událostí.

 

Povinností pozůstalých bylo postarat se o tělo a řádný pohřeb zesnulého. Neexistovalo, jak to například můžeme občas vidět dnes v naší vyspělé civilizaci, aby tělo bylo spáleno bez patřičných obřadů a uložení ostatků či popela. Za něco takového by byl dotyčný stíhán kletbami předků. Říman myslel na smrt již zaživa, protože byla nedílnou součástí života. Už za svého života se snažil pořídit si hrob, do kterého bude uložen. Starost o své ostatky neměl pouze bohatý člověk, ale také chudí, kteří se sdružovali do pohřebních spolků, v nichž si za malý měsíční poplatek zajišťovali místo pro urnu v kolumbáriu nebo pro rakev v katakombách.

Když umíral Říman doma, ve svém rodinném kruhu, položili ho na holou zem, která je matkou všech lidí. Nejstarší syn měl zachytit polibkem jeho poslední dech a zatlačit mu oči. Přítomní následně vyslovili nahlas jeho jméno. Pak byl zesnulý umyt teplou vodou, oblečen do bílé tógy a položen na zvláštní lůžko, kde byl nějakou dobu vystaven v atriu domu nebo v jiné místnosti bytu. Jeho nohy vždy směřovaly směrem k východu z domu. Poslední rozloučení probíhalo o mnohem osobněji, než v dnešní době. Pokud se pohřeb konal až za několik dnů, muselo být tělo nabalzamované. Podle staré tradice, převzaté původně od Řeků, vložili pozůstalí mrtvému pod jazyk minci jako odměnu Charónovi, převozníku přes řeku Styx. Lůžko zesnulého bylo pokryto živými květy a kolem něho svítily svíce nebo lampy. Kolemjdoucí, který míjel dům, ve kterém někdo zemřel, poznal smutek podle velké jedlové nebo cypřišové větve, postavenou před vchodem. Pozůstalí se během smutku nemyli ani nečesali.

Péči o mrtvé tělo a o vypravení pohřbu měli zpravidla na starosti majitelé pohřebních ústavů (libitinariům). Náklady na pohřeb se lišily podle majetkových poměrů jednotlivých rodin. Boháč určoval sumu peněz, za kterou chtěl mít pohřeb vystrojen, ve své závěti.

Chudák, dítě nebo otrok, byl pohřben ještě v den své smrti nebo v následující den. Pohřby se většinou konaly v noci při svitu svíček nebo pochodní. Bohatší člověk byl pohřbíván až po několika dnech. Císařové byli pohřbeni sedmý den po smrti. Pohřbívalo se za hradbami města.

Pohřební průvod začal od domu zemřelého. V jeho čele šli nosiči pochodní a svící, pak hudebníci, hrající na flétny, trubky a rohy, dále najaté plačky, které naříkaly více než skuteční pozůstalí. Zpívali tradiční smuteční písně i zcela nové, složené k oslavě zemřelého. Zajímavé bylo, že pohřebního průvodu se účastnili komičtí herci, předvádějící veselé scénky, často parodující zemřelého. Tento komický prvek měl odlehčit tíživost smutné události. Když zemřel aristokrat, jehož rod měl právo na posmrtné masky, kráčeli v průvodu najatí figuranti nesoucí na obličejích posmrtné masky předků zemřelého. Oblečeni byli v čestné oděvy osobností podle toho, jakých vrcholů úřední kariéry v životě dosáhli. Tato část průvodu působila velice mysticky a impozantně: celý rod jakoby vstal z mrtvých, aby mezi sebou přivítal svého posledního člena. Teprve potom následovali pozůstalí ve smutečním oděvu, muži v tmavých tógách a ženy v bílém, všichni bez ozdob. Poté propuštěnci zesnulého, přátelé a úřední osoby. Během celého procesí se ozývaly nářky s vyvoláváním jména zesnulého. Celá tato podívaná musela přítomné vtáhnout do jakési jednoty s říši živých a mrtvých. Ani smrt nedokázala zpřetrhat pouta mezi zesnulými a živými. Při srovnání s dnešním pohřbem, kdy zesnulého vyprovází zvuk varhan a dechová kapela, bez pocitu provázanosti mezi živými a mrtvými, působí obřad tak trochu v duchu věčného odloučení se zesnulým.

Při pohřbu někoho významného, často i při pohřbech matron, se pohřební průvod zastavil na fóru, nebo na jiném prostranství na cestě k místu pohřbu. Nejbližší příbuzný pak pronesl smuteční projev, či spíše oslavnou řeč na zesnulého. Odtud zamířil průvod k místu, kde byla připravena hranice k zpopelnění zesnulého nebo hrob k jeho pohřbení do země.

Hranice měla podobu oltáře, sestaveného ze smolného dřeva. Lůžko se zemřelým se postavilo na hranici. Spolu s jeho tělem tam byly položeny věci, které zesnulý za života miloval (častokrát ještě v závěti určil, které věci to mají být). Účastníci pohřbu přinášeli i dary, hranice se posypala kadidlem a vonnými oleji. Pak některý z příbuzných či přátel hranici  s odvrácenou tváří zapálil.

Pohřbů vojevůdců a zvláště císařů se účastnilo i vojsko. Jezdci na koních objeli hranici – jako na poslední přehlídce před vrchním velitelem – třikrát kolem dokola, vždy zprava doleva.

Po dohoření hranice, pozůstalí museli omytýma rukama sebrat ostatky, omýt je ve víně a mléce, osušené vložit do urny, hrobky nebo do výklenku kolumbária.

Pokud se pohřbívalo do země, bylo tělo z pohřebního lůžka přeneseno do kamenného sarkofágu, připraveného v hrobce či uloženo do dřevěné terakotové či kovové rakve a s ní uloženo do hrobky nebo do katakomb, podzemních chodeb.

Po pohřbu se hned na místě vykonala očistná oběť a po návratu domů se obětovalo Lárům (domácí a rodinní bůžci). Rodina držela smutek celkem devět dní. Tento v devátý den, byla na hrob položena obětina (vejce, boby, čočka, sůl) a v domě se uspořádala hostina. Teprve po skončení smutku bylo slušné začít jednat o dědictví. V dnešní době jsme nejednou svědky toho, jak se majetek rozděluje ještě za života nebo se pozůstalí hádají o dědictví nad právě zesnulým. Neprozrazuje to tak trochu, jaké máme vztahy se svými bližními, když převládá více starost o majetek, než smutek nad ztrátou blízkého?

Pozůstalí několikrát do roka vzpomínali na své zesnulé. V den jeho narození a úmrtí, o svátku růží (květen, červen) a v den parentálií (únor), zasvěcený památce předků. O hroby zesnulých se starali s náležitou pečlivostí.

Hrobky Římanů, byly budovány převážně podél silnic vedoucích z Říma. Bohatí umisťovali svou hrobku do zahradně upraveného areálu. Chudé hroby vyznačovala jen prostá kamenná stéla s nápisem.

Otroci byli zpravidla pohřbíváni do společných hrobů. Výjimkou byli císařští otroci, kteří nacházeli poslední odpočinek v císařských kolumbáriích.

Pohřebiště byla posvátnými místy a hroby byly pod ochranou bohů i zákonů. Jejich úmyslné poškození bylo pokládáno za zločin.

------------------------------------------------------------
Literatura
Hošek, R. – Marek, V.: Řím Marka Aurelia. Praha, MF 1991.

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.2 (10 votes)