Portál Antika

Hermés, Římany nazývaný Mercurius, je podivný bůh. Proměnlivý jako hory, z nichž pochází. Kyllénský bůh mnoha podob a nespočetných jmen, jehož ctí zloději stejně jako mudrci. Jednou se jako čtverácký chlapec, jehož vytáčky a výřečnost umlčí každého z bohů, bez ustání poohlíží po dobrodružství a přemýšlí, co by tak komu ještě vyvedl; tu zase je bradatým starcem neskrývané mužnosti, jehož přímost neomylně vede k cíli, ať už jím je cokoli. Je starý i mladý, ziskuchtivý i velkorysý, lstivý i laskavý, neposedný jak rtuť i věrný jak stín…

Zeptal jsem se: Kdo vlastně jsi? A ke svému překvapení jsem jej uviděl: Psýchopompos provázející mou duši na všech jejích cestách – to je on. Ať jde psýché nahoru nebo dolů, ať dumá nad minulým nebo sní o budoucím, tam vždy a všude je Průvodce s ní. Je všechno to, čeho se mohu odvážit, budu-li chtít. Když on – zloděj Apollónových stád – klame svým vzezřením novorozeného dítěte, říká mi: Podívej, věci nejsou vždy takové, jaké se zdají! Měj odvahu jít hloub! Když podle své libosti svádí pocestné uprostřed noci z bezpečí cest, nabádá mne: Zkus žít to, co´s dosud pokládal za pouhý sen! Nechoď jen po vyšlapaných cestách!

Kdo jiný než Hermés by mohl vnuknout Temnému Efesanovi myšlenku, že cesta nahoru a cesta dolů je jedna a táž? Šibal se usmívá a z jeho cukajících koutků čtu, že ten, kdo si počíná chytře, je před šprýmy v bezpečí. To jen hloupí a líní nemají co od něj očekávat… A tak já, až za počínajícího soumraku v prachu cesty zvednutém kopyty stáda uvidím třpytit se znenadání siluetu, tu pohnut nejistotou a v rozechvění zašeptám: Chvála Tobě, Herme!