Plinius Mladší o Pliniovi Starším

Plinius StaršíVše lidské jednoho dne zmizí ve smršti času a v lidské paměti zůstane jen ten, kdo svěří své myšlenky peru. Nesmí se však jednat o ledajaké myšlenky, ale o takové, které podnítí lidského ducha k růstu. Takové myšlenky jsem našel u svého strýce a proto jsem se ho rozhodl perem zvěčnit.

Můj strýc Gaius Plinius Secundus se narodil v devátém roce panování císaře Tiberia (v roce 23) ve městě Como v severní Itálii. 82 let před narozením mého strýce založil Como Gaius Iulius Caesar jako město s pestrým složením obyvatelstva, ve kterém žilo mnoho řeckých aristokratických rodin. Možná každodenní styk s řeckým duchem strýce přivedl k jeho jediné lásce (nikdy se neoženil), totiž k badatelské činnosti.

Otec mého strýce ho v mládí poslal do Říma, aby studoval. Učil se tehdy u vynikajících odborníků na gramatiku a předních znalců řečtiny. Strýček se také začal zajímat o botaniku, když navštívil zahrady Antonia Castora, který tam pěstoval nespočet různých druhů léčivých rostlin.

Jako každý mladý muž z jezdeckého stavu vstoupil ve svých 23 letech do armády jako nižší důstojník. Jeho učenost přitahovala pozornost a otevřela mu dveře do vyšších kruhů. Udržoval přátelské vztahy se svým nadřízeným, spisovatelem Gnaeem Domitiem Corbulem.

Když bylo mu 26 let byl poslán do Horní Germánie, kde sloužil jako vojenský tribun. Ačkoli umění Martovo má málo společného s uměním Múz, během svého působení v Germánii se seznámil s význačným státníkem a básníkem své doby Publiem Pomponiem Secundem. Mezi Pomponiem, nevlastním Corbulovým bratem a mým strýcem vzniklo hluboké přátelské pouto.

Když pak strýc působil v Dolní Germánii jako velitel jezdeckého pluku, sepsal své první pojednání o Metání oštěpu koňmo. Strýček se mi také svěřil, že měl v Germánii sen, ve kterém se mu zjevil Drusus Nero, skvělý římský generál a nevlastní Augustův syn. Požádal ho, aby na něho pamatoval, a prosil, aby ho uchránil nezaslouženého zapomnění. Na základě tohoto snu se strýc rozhodl sepsat historii všech válek mezi Římany a Germány.

Ve druhém roce panování císaře Nerona (v roce 56), odešel strýc ze služby a rozhodl se ke dvanáctiletému odpočinku. Zabýval se jen takovou činností, která ho nemohla před Neronem ohrožovat na životě. Věnoval se studiu, zkoumání a psaní. Jeho druhý spis se týkal životopisu svého přítele Pomponia Secunda, kterému to podle jeho slov dlužil. V tomto období dokončil Historii válek s Germány o dvaceti svazcích, ze kterých čerpal i můj přítel historik Tacitus.

Opit vrtkavou Štěstěnou přesáhl Nero míru své ukrutnosti. Stačila sebemenší záminka, aby se nešťastník objevil na popravišti. Ani historie nebyla už v bezpečí. Strýček se věnoval ve své literární práci jen takovým tématům, která se zdála být bezpečná. Napsal několik pojednání o gramatice a rétorice. Sepsal tři knihy o rétorice pod názvem „Student“. Každý, kdo touží stát se skvělým řečníkem, by si měl tento spis prostudovat. Napsal také devět knih Pojednání o neustálených slovech. Strýček napsal toto dílo v poslední etapě Neronova života, kdy každý, byť i nevinný projev literárního úsilí byl potrestán vyhnanstvím či vězením. Podle mého názoru tato díla sehrála velkou úlohu ve vývoji latinské mluvnice a jazyka. Nakonec Nero ukončil svou čtrnáctiletou tyranii sebevraždou (v roce 68) a tím skončila i strýčkova dlouholetá pauza.

Po roční občanské válce o římský trůn, ze které vyšel vítězně římský vojevůdce Vespasianus, byl strýc opět povolán do úřadu. Unavená a Neronem zplundrovaná říše potřebovala schopné lidi, kteří by se zapojili do obnovy pořádku. Vespasianus strýce jmenoval do prokurátorského úřadu.

Jako prokurátor působil v několika významných provinciích, ze kterých si vždy odnesl cenné vědecké zkušenosti. Vždy pátral po zajímavostech kraje a nových objevech. Strýček věřil, že každé vědění má mít praktický cíl.

Plinius Mladší

Gaius Plinius Caecilius Secundus (kolem 61 – 113) byl římský spisovatel a právník. Pocházel ze severoitalského Novum Comum. Plinius starší, jeho strýček ho adoptoval a nechal ho vzdělávat se u nejlepšího římského rétora Quintiliana a řečníka Nikéta ze Smyrny. Za císaře Trajána se stal v roce 100 konzulem a potom v letech 111 – 113 správce provincie Býthínie. Obdivoval římského státníka Cicerona, který ho inspiroval psaním dopisů přátelům. Právě tyto dopisy se staly cennými zdroji popisu událostí na Vesuvu a posledních okamžiků Plinia staršího. Dopisy také informují o událostech v Římě a kulturním životě.
Pozornost si zaslouží dopis císaři Trajánovi, ve kterém popisuje jako správce provincie Bithýnie zacházení s křesťany. Z dopisu se dovídáme, že poslal na smrt mnoho křesťanů.

Po šestileté službě (kolem roku 76) se strýček vrátil domů do Říma. V této době věnoval císaři Vespasianovi první přírodovědnou encyklopedii pod názvem Historia naturalis neboli Přírodní historie. Podle samotných slov mého strýce má Přírodní historie dosáhnout porozumění věcem, které jsou jakoby dětsky samozřejmé, a přesto často neznámé a nejisté přemítavým lidem. Encyklopedie věd a umění o 37 knihách se týká anthropologie, živočichopisu a rostlinopisu, nauky o lécích a lékařství a nerostopisu. Pozornost zasluhuje poslední kniha o oborech výtvarného umění. Kapitola obsahuje cenné údaje o umělcích a uměleckých dílech.

Kdo četl Přírodní historii, musí poznat, že byla sepsána s velkou láskou k vědě. Strýček pro toto dílo přečetl více než dva tisíce knih a do díla zařadil více než dvacet tisíc jednotlivých informací. Strýc čerpal ze 146 římských a ze 327 převážně řeckých autorů. Strýček ve své předmluvě již tehdy prorokoval, že mu bude vytýkáno nesoustavné bádání, malá původnost, málo vlastního studia, suché skladiště vědomostí a nevyvážené patetickými předmluvami, což slýchám od čtenářů dodnes. Musím však poznamenat, že tímto trpí každé kompilační dílo a neměla by se tím snižovat jeho hodnota.

Svou učenost strýc získával tvrdou pílí. Kdykoli se vrátil z úřadu domů, pojedl něco lehkého po způsobu svých předků, nechal si předčítat knihu, poznamenával si poznámky a dělal si výpisky. Strýček často říkával, že žádná kniha není tak špatná, aby neobsahovala něco užitečného. Okrádal život o spánek, aby měl víc času na psaní. V zimě vstával kolem půl páté, aby mohl rychle něco nastudovat. Častokrát jsem strýčka našel, jak usnul nad knihou, a podobně jsem ho viděl i vstávat. Před úsvitem pak chodil k císaři Vespasianovi, který rovněž pracoval většinou v nočních hodinách, a od něho ke svým úředním povinnostem. Potom, jakoby to byl nový den, studoval až do večeře.

Mnozí se nejspíše diví, jak mohl muž tak zaměstnaný činností ve veřejných úřadech napsat tolik svazků o nesnadných věcech, ač se dožil sotva 56 let života. Musím se velmi smát, kdykoli mě lidé nazývají pilným, neboť ve srovnání se strýčkem jsem hotový lenoch.

Jen při usilovné píli mohl dokončit tolik děl a zanechat mi 160 svazků výpisků psaných dokonce i na rubu drobným písmem. Sám mi kdysi vyprávěl, že když byl prokurátorem v Hispánii, mohl svazky zápisků prodat svému příteli Larciovi Licinovi za velikou sumu.

Na začátku panování císaře Tita (v roce 79) byl jmenován admirálem loďstva, které kotvilo u mysu Mísénu poblíž Neapole. Mému strýci nejspíše nestačilo, že žil jako vědec, ale chtěl jako vědec ze světa odejít. V poledne 24. srpna (v roce 79) má matka upozornila strýce, že se na nebi objevil mohutný mrak neobyčejné podoby. Strýc, který právě po koupeli jako obvykle četl knihu, vystoupil na návrší, odkud mohl úkaz nejlépe pozorovat. Mrak vystupoval z hory, kterou nebylo zatím možno rozeznat.

Podoba a tvar mraku se podobal pinii a jako převysoký kmen s větvemi se zvedal do oblak. Chvílemi byl bělavý, chvílemi zase špinavý a skvrnitý, podle toho, co s sebou zvedal, zda zemi či popel. Pro badatele jako byl můj strýc to byl zajímavý úkaz, který musel prozkoumat. Po této hrůzu budící podívané rozkázal připravit nejrychlejší loď. Strýček mě chtěl vzít s sebou, ale byl jsem ponořen do studia, a tak jsem odmítl. Když už nastupoval na loď, dostal zprávu od svého přítele, který měl statek pod Vesuvem a prosil ho o pomoc. Nebylo totiž možné se bez lodí dostat z okolí pryč. Vědeckou horlivost vyměnil za odhodlanost zachránit nejen přítele, ale i ostatní občany. Pospíchal se čtyřmi loďmi tam, odkud ostatní prchali. Zatímco se neohroženě plavil směrem k Vesuvu, popisoval svému písaři podrobný popis toho příšerného zjevu. Čím více se přibližoval k pevnině, tím více padal do lodi žhavý a hustší popel. Lodě byly zasahovány ohořelým a rozpukaným kamením, ze kterých se začala tvořit mělčina. Strýček na chvíli zaváhal a přemýšlel, zda by se neměl vrátit, jak mu to doporučoval kormidelník. Pak ale zvolal, „odvážným přeje štěstí“ a zamířil do Stabií ke svému příteli Pomponianovi, veliteli misenského loďstva. Stabiím nebezpečí ještě přímo nehrozilo, ale pro jistotu nechal Pomponianus nanosit vojenská zavazadla do lodí a chystal se odplout, jen co se utiší vítr. Právě tohoto větru strýček využil, aby připlul na pomoc svým spoluobčanům. Vřele se přivítal s poděšeným přítelem, upokojil ho a povzbudil. Pro uklidnění napětí se nechal donést do lázní, jako by se nic nedělo. Po koupeli se uložil ke stolu a dal si zvesela večeři.

Mezitím se Vesuv pořádně „rozzlobil“. Šlehal široké plameny a jas z vysokých ohnivých sloupů oslňoval noční tmu. Strýček se snažil zmírnit obecnou hrůzu a ujišťoval, že to asi hoří osamělé dvorce, které poděšení venkované opustili, aniž je napadlo uhasit oheň v krbech. Potom si šel strýček lehnout a usnul tak tvrdě, že jeho chrápání bylo slyšet až ve vedlejší místnosti. Vyděšeni přátelé pak strýčka vzbudili, protože se dvůr začal plnit popelem a sopečným kamením. Hrozilo, že by strýček v pokoji mohl uvíznout. Ve zmatku se se strýčkem radili co dál. Dům se totiž ohromnými otřesy ustavičně kýval, jednou dopředu a brzy dozadu. Pod širým nebem zase hrozilo padající sopečné kamení. Po poradě se rozhodli opustit dům s polštáři na hlavách svázanými šátky, což je mělo chránit před padajícím kamením. Odebrali se nakonec za dusivého šera k břehu zjistit, zda je moře klidnější a umožňuje odplout. Bohužel bylo moře ještě velmi rozbouřené. Unavený strýček požádal několikrát o doušek vody a posadil se na rozložené prostěradlo. Plameny a sirný zápach zahnaly všechny na útěk. Mému strýčku se snažili pomoci na nohy dva sluhové, ale marně, ihned se zhroutil. Domnívám se, že mu příliš hustý dým zamezil dýchání a uzavřel mu průdušku, se kterou měl odjakživa potíže. Když se pak po třech dnech objevilo konečně světlo, nalezli strýčkovo tělo pod prostěradlem. Vypadal spíše jako by spal, než jako mrtvý.

Často se vracím ve svých vzpomínkách k tomuto velikému duchu naší doby. Chybí mi nejen jako strýc, ale i jako učitel a patron vzdělání. Naše doba prodchnutá přepychem a přesyceností mnoho velkých duchů neplodí a je proto povinností v takovéto době si neustále připomínat osobnosti, které jako blesk na chvíli ozáří oblohu obklopenou vesuvským dýmem.  

Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie 11/2013

Váš hlas: Žádná Průměr: 3.8 (5 votes)