Platón: Faidón, O nesmrtelnosti duše

Faidón dle mého názoru patří k jedněm z nejpozoruhodnějších Platónových děl. Po stránce emotivní i filosofické. Popisuje poslední Sokratův den a zamýšlí se nad tím, co (ať už vědomě či nevědomě) trápí snad každého z nás, nad otázkou, jestli je smrt koncem existence člověka.

Faidón, očitý svědek filosofovy smrti, vypráví Echekratovi z Fliúntu o posledním dni a poslední rozpravě Sokrata s přáteli.

O filosofii a smrti
-    Sokrates chápe filosofii jako jakési nacvičování na smrt. Filosof se totiž při svém počínání snaží co nejvíce vzdálit svou duši od potřeb těla. Nikdy se ale od tělesnosti nemůže oddělit úplně, a proto ani nemůže za života poznat absolutní dobro – to je podle Sokrata možné až po smrti, kdy se duše konečně od těla zcela oddělí.
-    Cesta k pravdě je úzká stezka, po níž může jít jen duše nezatížená tělem – tělo je zlo, které způsobuje tisíce strastí, přeludů a malicherností, tělo je zodpovědné i za války – neboť i ty vznikají kvůli hmotným statkům, které jsme nuceni pro tělo získávat (66c)
-    Podle S. by proto bylo pošetilé bát se toho, o co celý život usiloval – tj. odhodit tělo a jím nezatížen konečně poznat absolutní dobro. „Kdykoli tedy uvidíš některého muže, že se mrzí maje zemřít, je ti tato věc dostatečným svědectvím o něm, že to nebyl filosof, milovník moudrosti, nýbrž nějaký milovník těla.“ (68b)

O nesmrtelnosti duše
-    Duše existovala už před naším narozením – a) člověk, je-li vhodně tázán, řekne i to, o čem nic nevěděl (viz dialog Menón – v němž nevzdělaný člověk sám vysloví Pythagorovu větu), b) člověk má obecnou představu nejrůznějších předmětů, která je dokonalejší než předměty sami – ideální židle, kterou si představuje, je vždy lepší, než židle obecná, reálně existující – duše musela tyto dokonalé předobrazy zřít už před narozením.
-    Co je nesložené (jsoucna, např. krása) je stále stejné, složené se ale neustále mění (konkrétní předměty, např. krásný člověk). Předměty jsou viditelné, jsoucna neviditelná – člověk poznává viditelné předměty prostřednictvím smyslů, neviditelné prostřednictvím duše.
-    Člověk má duši a tělo – duše je neviditelná, nehmotná; tělo viditelné, hmotné. Duše je „příbuzná jsoucnu“ – božskému, nesloženému, nesmrtelnému; tělo naopak. Tělo se po smrti rozloží, kdežto duše se uvolní a odchází do Hádu (Hádes, aides - neviditelný).
-    Duše těch, co se zabývali filosofií, jsou lehké a stoupají k bohům. Duše zlé, poskvrněné tělem, jsou těžké, zůstávají při zemi, stávají se duchy nebo se znovu rodí jako zvířata. „Slast i strázeň jako by měla hřeb a tím přibíjí duši k tělu.“ Duše se pak domnívá, že jen tělesné je pravdivé a tím se špiní. Po smrti „proto brzy padá zpět do jiného těla“.
-    Jeden ze Sokratových druhů namítá, že kupříkladu lyra je hmotná a harmonie nehmotná, ale když někdo rozbije lyru, zanikne s ní i harmonie. Sokrates tento argument snadno vyvrátí. Harmonie je podle něj složená: nevznikla dřív než lyra a je řízena jejími částmi, nevede je (kdežto duše byla před tělem a tělo řídí).
-    Oheň má účast v ideji tepla – je nestudený, liché v ideji lichosti – je nesudé, krásné v ideji krásy – je neošklivá, duše má účast v ideji života (oživuje tělo) – je nesmrtelná.  
-    „Kdyby byla smrt odloučením ode všeho, byla by to výhoda pro lidi zlé, že by se smrtí zbavili zároveň i těla i spolu s duší své špatnosti; takto však, když je zřejmo, že je nesmrtelná, není pro ni asi žádného jiného uniknutí ani záchrany od zlého nežli to, aby se stala co nejlepší a nejrozumnější.“ (107, c-d)

Den se chýlí ke konci a Sokrates už má brzy vypít jed. Jeho přátelé pláčou, ale ne nad filosofem jako spíše nad tím, že budou zbaveni jeho přítomnosti. Filosof se vykoupal (podle svých slov proto, aby neudělal ženám práci s umýváním mrtvoly) a správce vězení mu v slzách donesl jed se slovy: Sókrate, (…) tebe jsem já i jinak poznal v tomto čase jako nejhodnějšího a nejvlídnějšího a nejlepšího muže ze všech, co sem kdy přišli (…). Potom se Sokrates naposled pomodlil k bohům, vypil jed a obklopen přáteli zemřel podle přání Athéňanů. „Když Athéňané uznali za dobré mě odsouditi, z té příčiny také zase já uznávám za dobré zde seděti a za spravedlivé podstoupit trest, který poručí.“ (Faidón, 98e)

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.8 (28 votes)