Periklés: Demokrat téměř samovládcem

Periklés na řečnické tribuně oslavuje padlé Athéňany, kteří zemřeli v boji proti Sparťanům. Vyzdvihuje politické zřízení, které dokázalo občany strhnout ke stejným bojovným výkonům, jakých Sparťané dosahovali jedině svým tvrdým výcvikem. Athény se staly synonymem demokracie.

Po vyhnání athénského tyrana Hippia v roce 508 př. n. l. položil Kleisthenés základy athénské demokracie. Vítězství nad Peršany v řecko-perské válce (499 – 448 př. n. l.) považovali Athéňané také za vítězství svého politického zřízení. Mladá demokracie musela ještě několik desítek let hájit své hodnoty před silným vlivem aristokratů. Aristokratický vliv nakonec v Athénách oslabil až Periklés.

Ačkoli Periklés hájil za svého života demokratické hodnoty, narodil se v Athénách v roce 495 př. n. l. aristokratickým rodičům. Jeho otcem byl Xanthippos, politik a vojevůdce, který porazil Peršany v bitvě u Mykalé (479 př. n. l.). Periklova matka Agarista byla zase neteří výše zmíněného Kleisthena, zakladatele athénské demokracie.

Periklovým učitelem politiky byl sofista a hudebník Damón z Oe. Pod rouškou výuky hudby navštěvoval Perikla a vyučoval ho politice. Damón pomáhal Periklovi s vytvářením zákonů, což se nelíbilo opozici, a tak byl Damón nakonec ostrakizován.

Periklés též poslouchal výklady filosofa Zénóna z Eleje, od něhož se naučil argumentaci. Největší vliv měl na Perikla filosof Anaxagorás z Klazomen, který ho naučil důstojnému chování a politickým povinnostem. Od tohoto filosofa se Periklés naučil krotit své city. Jednou Periklovi jakýsi hrubý člověk na agoře po celý den spílal a nadával. Periklés si toho nevšímal a v klidu vyřizoval své úřední povinnosti. Když pak večer odcházel domů, šel ten člověk pořád za ním a nadával mu nejhoršími jmény. Když pak Periklés vstoupil do svého domu, rozkázal svému sluhovi, aby vzal hořící pochodeň a doprovodil toho člověka domů.

Periklův vstup do politiky

Občané versus cizinci

Stejně jako dnes, i ve starověku státy řešily otázky týkající se udělování občanství. V Athénách měl syn Athéňana a cizinky nárok na athénské občanství. Po roce 451 př. n. l. Periklés omezil občanství pouze na ty, jejichž oba rodiče byli Athéňané. Římský císař Claudius (10 př. n. l.  54) se domníval, že toto opatření zabránilo athénskému státu v životaschopném růstu. Naopak poukázal na blahodárný vliv, jaký má pro stát přijímání cizinců a udělování jim občanství. Tvrdil, že Sparťanům a Athéňanům přineslo záhubu to, že ačkoli byli vojensky silní, oddalovali od sebe poražené jako cizince. Místo toho měli těm nejlepším udělovat občanství a zajistit tím prosperitu a ochranu státu, jak to Claudius dokazoval na případě udělení římských občanských práv Předalpské Gálii (Tacitus, Letopisy, XI, 24). 

Mladý Periklés se zpočátku vyhýbal styku s lidmi. Pro svůj vznešený rod, vlivné přátelé a vnější podobnost s tyranem Peisistratem se zpočátku obával střepinového soudu a do politiky nevstupoval. Na druhou stranu miloval nebezpečí válečných výprav, kterých se často účastnil a kde se mnohokrát vyznamenal.

Roku 470 př. n. l. se Periklés nečekaně rozhodl, že se zapojí do politického života. I když svou povahou naprosto netíhl k demokracii, přidal se k demokratické straně. Nejvlivnějším politikem v Athénách byl v té době Kimón, který se právě zdržoval mimo Řecko. Periklés využil jeho nepřítomnosti k zahájení své politické kariéry. Kimón svou moc opíral o aristokracii, zatímco Periklés se rozhodl opřít svou moc o lid. Lid mu měl být zárukou bezpečnosti před ostrakizováním a prostředkem oslabení Kimónova vlivu.

Periklés rychle změnil svůj způsob života. Veškerý svůj čas věnoval politice. Ve městě h o bylo možné vidět jen na cestě k agoře a k radnici, vyhýbal se zábavám a před lidem se ukazoval jen občas, aby se ho lid nepřesytil.

Periklés hledal prostředky k potlačení Kimónova vlivu. Nemohl se však rovnat Kimónovi majetkem. Kimón každodenně rozdával chudině obědy, starším lidem dával šatstvo a na svých statcích dal odstranit ploty, aby si každý mohl načesat ovoce. Periklés tedy navrhoval takové zákony, kterými by se zavděčil lidu. Během krátké doby uzákonil pro spoluobčany mnoho výhod.

Prvním mužem Athén

Aristokraté se snažili posílit konzervativní prvky v athénské ústavě a omezit moc lidu. Naráželi však na energického vůdce demokratů Efialta. Ten poháněl před soud aristokraty, kteří zneužívali své moci, a prosazoval zákony, které upevňovaly základy demokratické ústavy. Efialtés brzy odhalil talent mladého Perikla a využil jeho schopností k obžalování Kimóna a oslabení aristokratů. Periklés v roce 463 př. n. l. Kimóna obvinil, že přijal úplatek od makedonského krále Alexandra I., aby upustil od anexe makedonského území. Kimón byl nakonec zproštěn obvinění, ale vyšlo najevo, jak veliký obdiv má Kimón k Sparťanům. Periklés pokládal Kimónův postoj za neslučitelný se zájmy Athén.

Skutečná politická porážka na aristokraty teprve čekala. V roce 461 př. n. l. Efialtés prosadil revoluční reformy, kterými omezil vliv aristokratického Aeropágu. Efialtés mu odňal zákonodárnou moc a učinil z něj pouze kontrolní orgán. Státní správa se výrazně demokratizovala. Aristokraté s nelibostí sledovali vzrůstající Efialtovu moc a snažili se ho nejprve všemi legálními prostředky zastavit. Nenašli na něm žádné provinění, pro které by ho mohli zažalovat. Rozhodli se tedy k nelegálním prostředkům a Efialta nechali v témže roce 461 zavraždit. Aristokraté smrtí Efialta mnoho nezískali. Efialtovým nástupcem se stal Periklés, který v demokratických reformách pokračoval ještě horlivěji. Kimón byl po neúspěšných pokusech zvrátit probíhající reformy ostrakizován. Pro údajné sympatie ke Spartě byl poslán jako „nepřítel lidu“ do vyhnanství.

Periklés začal upevňovat pozice demokratické strany a tím i svou moc. Učinil veřejné funkce závislé na státní pokladně a tím si zavázal athénské občanstvo. Nákladné veřejné povinnosti, jako vystrojování lodí, financování divadel nebo pořádání slavností, byly přesunuty na bohaté. Nezaměstnané, nepokojné živly a část chudiny Periklés vyslal jako kolonisty do oblastí ovládaných Athénami. Přestože byl Periklés jenom jedním z desíti stratégů, byl to právě on, kdo měl poslední slovo. „Podle jména demokracie, ve skutečnosti však vláda jednoho muže,“ takto popsal Periklovo období řecký historik Thúkýdidés. Periklovo umění vládnout spočívalo v tom, že vždy dokázal prosadit své zájmy na základě svobodného rozhodnutí voličů.

Aristokraté s nelibostí sledovali, jak se z Perikla stává nejmocnější muž Athén. Téměř deset let hledali Kimónova nástupce, který by se stal Periklovým rovnocenný soupeřem. Nakonec se v roce 450 př. n.l. Periklovi postavil Kimónův příbuzný Thúkýdidés z Alópeky (nejedná se o výše zmíněného historika). Svým zájmem o vnitřní problémy města a řečnickými souboji s Periklem Thúkýdidés na čas obnovil ve městě politickou rovnováhu.

Nové Athény

Periklés, milovník diskuzí

Jednou kdosi při pětiboji neúmyslně zasáhl oštěpem Epitima Farsálského a usmrtil ho. Periklés řešil po celý den s filosofem Prótagorou problém, koho je třeba z hlediska absolutní spravedlnosti pokládat za viníka té nehody. Zda oštěp, či spíše vrhače, nebo rozhodčí při závodu.

Periklés, skvělý řečník

Spartský král Archidámos se zeptal Periklova politického protivníka Thýkýdida, zda je lepším zápasníkem on či Periklés. Thúkýdidés mu odpověděl: „I když ho v zápase porazím na lopatky, on bude tvrdit, že neprohrál, a přesvědčí o svém vítězství i očité diváky.“ 

Periklés chtěl Athény kulturně povznést a učinit z nich centrum řecké vzdělanosti a umění. Pod vlivem sofisty Prótagora z Abdér (481 – 411 př. n. l.), který prohlásil, že mírou všech věcí je člověk, učinil Periklés člověka ústředním tématem výzdoby Athén. Periklés svěřil dohled nad výstavbou města největšímu řeckému umělci 5. století Feidiovi (490 – 430 př. n. l.). Už dříve Feidiás vytvořil šestnáctimetrovou bronzovou sochu bohyně Athény zvanou Promachos (Přední bojovnice), vztyčenou na vyvýšené části Akropole. Helmice a špička kopí odrážely paprsky ranního slunce, takže je námořníci mohli spatřit po obeplutí mysu Súnion vzdáleného 32 kilometrů.

Tentokrát mělo Akropoli dominovat něco mnohem monumentálnějšího. V letech 447 – 438 př. n. l. byl na Akropoli postaven chrám bohyně Athény zvaný Parthenón, jehož architektem byl Iktínos. Stavba měla v sobě skrývat Feidiovu sochu Athény Parthenos (Panenská), která byla z části ze slonoviny a zlata.

Aristokraté chtěli proti Periklovi obrátit to, co celý svět dodnes obdivuje – nádhernou výzdobu Athén. Periklovi nepřátelé ho obvinili z toho, že dal přesunout pokladnici délského spolku do Athén, aby mohl příspěvky spojenců zneužívat k výstavbě města. Když Thúkýdidovi stoupenci prohlašovali, že Periklés plýtvá penězi za nákladné stavby, zeptal se Periklés lidu, zda pokládá výdaje na stavby za veliké. Když lid odpověděl, že ano, Periklés prohlásil, že pro příště ponese náklady on sám, ale na stavby dá vyrýt pouze své jméno. Lid však zatoužil po slávě z oněch staveb a hlasitým křikem vybídl Perikla, aby si bral ze státní pokladny tolik, kolik potřebuje, a ničím nešetřil. Periklés okamžitě využil náladu lidu a dal hlasovat o ostrakizování Thúkýdida. Thúkýdidés ke svému překvapení musel v roce 442 př. n.l. odejít do vyhnanství.

Po odstranění Thúkýdida se v Athénách nenašel soupeř, který by se mohl Periklovi rovnat. Ve městě zavládl klid a jednota. Periklés ve svých rukou držel veškerou moc v Athénách a jeho vliv sahal až za hranice Řecka. S těmito změnami se začal měnit i sám Periklés. Už nebyl tak laskavý k lidu a ochotný k ústupkům, ale s růstem moci se projevovala jeho panovačnost. Přesto se mu však lid podvoloval, protože vládl ku prospěchu státu. Demokrat Periklés disponoval mocí, jako žádný jiný samovládce před ním.

Msta na blízkých

Za daného stavu věcí nebyli Periklovi nepřátelé schopni otřást jeho postavením. Za svého předáka Thúkýdida se však chtěli Periklovi mstít na jeho méně nedotknutelných přátelích. Jako první měl v roce 432 př. n. l. přijít na řadu Periklův architekt a přítel Feidiás, kterého obvinili z krádeže zlata na soše bohyně Athény. Nepřátelům se nepodařilo Feidia usvědčit, a tak ho navíc obvinili z bezbožnosti. Feidiás zobrazil na Athénině štítě spolu s bojujícími Amazonkami také sebe se zdviženým kamenem a Perikla, jak bojuje s Amazonkami. Athéňanů se dotklo zobrazení umělce na Athénině štítě a Feidiás byl za to uvržen do vězení. Podle některých historiků tam zemřel nebo uprchl z Athén do Élidy.

Na řadu přišel další Periklův přítel, filosof Anaxagorás. V roce 430 př. n.l. ho obvinili z bezbožnosti, protože tvrdil, že slunce je žhnoucí masa. Podle řeckého historika Díogena Laertia byl na Periklovu prosbu filosof osvobozen. Periklés předvedl před soud tak vyhublého a nemocného Anaxagoru, že byl osvobozen spíše ze soucitu než ze soudního rozhodnutí.

Rádkyně Aspasia

Z Periklova proslovu

„Vždyť pro muže, který má hrdost, je bolestnější pokoření zaviněné zbabělostí než nenadálá smrt provázená statečnosti a nadějí na zdar obce.“

Periklova smuteční řeč nad padlými, podle historika Thúkýdida. 

Aristokraté nejvíce Perikla zranili, když obvinili jeho milenku Aspasii z Mílétu (470 – 400 př. n. l.). Aspasia byla v Athénách hetérou a byla známá svou moudrostí a znalostí filosofie. Periklés si jí vážil jakožto ženy nadané pro politiku, která mu také pomáhala s jeho proslovy. Aspasii navštěvovalo mnoho vlivných Athéňanů, aby si poslechli její řečnické umění. Mezi její posluchače patřil i Sókratés. Sókratés si této ženy cenil natolik, že když ho rodiče jednoho mladého muže požádali o doporučení nějakého učitele rétoriky, doporučil jim Aspasii. Periklés Aspasii velmi miloval a když se rozvedl se svou ženou, vzal si ji k sobě. Podle Plútarcha neminul den, aby ji aspoň několikrát nepolíbil. Nakonec s ní zplodil i nemanželského syna Perikla.

Aspasia byla považována za šedou eminenci ovládající Perikla. Na Aspasiiny prosby dal v roce 440 př. n. l. odhlasovat válku proti ostrovu Samu, ve které pak Athéňané po krutých bojích Samské porazili.

Aspasia byla Periklovým nepřátelům právem trnem v oku. Před peloponéskou válkou v roce 431 př. n. l. se ji pokusili obžalovat z bezbožnosti prostřednictvím skladatele komedií Hermippa. Kromě toho ji obvinili, že dohazuje Periklovi svobodné ženy k ukojení jeho zvrhlých choutek. Periklés za Aspasii před soudem prolil mnoho slz a snažně se soudců doprošoval, dokud je nepřemluvil a nedosáhl osvobozujícího rozsudku.

Odvrácení pozornosti

Periklés byl již unaven neustálými útoky na své přátelé a rozhodl se odvrátit pozornost od vnitřních problémů. Využil k tomu blížící se války se Sparťany, kterou se sám snažil uspíšit. Doufal totiž, že rozptýlí obvinění svých protivníků, až obec ve veliké tísni a nebezpečí svěří svou záchranu jemu.

Sparťané už dlouho s nevolí pozorovali vzestup athénské moci, která již klepala na hranice Peloponésu. Bylo jen otázkou času, kdy nedůvěra k Athénám, která panovala mezi jejich sousedy, rozpoutá válku. Athény svou politikou soustavně ohrožovaly autonomní postavení ostatních řeckých městských států. Vážně ohrožen se cítil být Korint, jehož stížnosti nacházely odezvu ve Spartě. Athény se také kvůli dlouholetému sporu s Megarou rozhodly k námořní blokádě jejího přístavu. Megara, jako člen peloponéského spolku, požádala o pomoc Spartu, která musela reagovat. Sparta předložila Athénám ultimátum, aby poskytly všem svým spojencům autonomii. Prakticky se jednalo o rozpuštění délského spolku. Lidový sněm na doporučení Perikla návrh odmítl, což znamenalo vyhlášení války. V roce 431 př. n. l. propukla mezi délským a peloponéským spolkem peloponéská válka.

Časová osa:

495 př. n.l. – narozen v Athénách

470 př. n. l. – vstup do politiky

461 př. n. l. – ostrakizování Kimóna

442 př. n.l. – ostrakizování Thúkýdida

440 př. n. l. – vůdce v samské válce

432 - 430 př. n. l. – perzekuce Feidia, Anaxagora a Aspasii

431 př. n. l. – počátek peloponéské války

430 př. n. l. – odvolán z funkce stratéga

429 př. n. l. – znovu zvolen; jeho smrt

V prvním roce války ani jedna z válčících stran nedosáhla významného vítězství. Athéňané měli převahu na moři a Sparťané zase na pevnině. Situace se pro Athény dramaticky změnila v roce 430 př. n. l., kdy v Athénách propukla morová epidemie. Na následky moru zemřela více než čtvrtina civilního obyvatelstva a třetina vojenských jednotek. Athéňané začali Perikla obviňovat, že za epidemii moru nese odpovědnost. Aristokraté totiž rozšířili pomluvu, že mor je způsoben válkou zaviněným soustředěním venkovského obyvatelstva ve městě. Athéňané nakonec v hlasování rozhodli, že Perikla zbaví vrchního velení a potrestají ho peněžitou pokutou.

Lid však nenašel lepšího vůdce a za krátkou dobu Periklovi opět svěřili vedení obce. Periklés se ale ze svého znovuzvolení netěšil. Když mu zemřeli oba manželští synové, zármutek ho zlomil. Na pohřbu posledního z jeho manželských synů zachvátil Perikla takový žal, že mu slzy tryskaly proudem z očí. Když si ho pak lid žádal na athénském řečništi, Periklés ležel doma sklíčený žalem a o nic nejevil zájem. Teprve poté, co jej přemluvili jeho přátelé, se ujal vedení obce.

V té době Periklés onemocněl morem. Když už se blížil jeho konec, rozmlouvali jeho přátelé o jeho slavných činech v domnění, že je již mrtev. Najednou Periklés promluvil a řekl, že se diví, že u něho chválí a připomínají si jen takové činy, jaké bývají leckdy jen darem štěstěny. O tom nejkrásnějším a největším však mlčí. „Ani jeden athénský občan, neoblékl mou vinou černý šat“, prohlásil podle Plútarcha Periklés před svou smrtí. Periklés zemřel v roce 429 př. n.l.

Athéňané si brzy uvědomili, co pro ně Periklés znamenal. Ti, kteří ho za jeho života kritizovali, museli později přiznat, že se již nikdy nenašel nikdo, kdo by se mu vyrovnal. Za několik desítek let se Athény ponořily do politického chaosu, který nakonec vedl ke ztrátě hegemonie Athén v Řecku. 

Dorry Majzner

Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie, říjen 2012

 

Literatura

Grant, Michael: Klasické Řecko, BB/art: Praha 2006

Johnson, Paul: Sókratés, Barrister & Principal: Brno 2012
Kol. autorů: Slovník antické kultury, Svoboda: Praha, 1974

Laertios, Díogenes: Životopisy, názory a výroky proslulých filosofů, Nová tiskárna: Pelhřimov 1995

McGreal, Ian P. (ed.): Velké postavy západního myšlení, Slovník myslitelů, Prostor: Praha 1999

Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů I., Odeon: Praha 1967

Thúkýdidés: Dějiny peloponéské války, Odeon: Praha 1977

Tacitus: Letopisy, Svoboda: Praha 1975

Zamarovský, Vojtěch: Řecký zázrak, Naše vojsko: Praha, 1972

Váš hlas: Žádná Průměr: 3.3 (736 votes)