Osud a odpovědnost u Homéra a tragiků | III. Filoktétés

Autor: Doc. Radek Chlup, PhD.

Na Sofokleovi je zajímavé, že u něj ztrácíme jakýkoli vhled do božského světa. U Homéra se děj neustále odehrával paralelně na lidské a božské rovině a ke všem událostem na zemi nám básník podával analogické líčení událostí na Olympu. Díky tomu Homérův posluchač viděl bohům dokonale „do karet“ a přesně věděl, jaký je božský kontext a důvod pozemského dění. U Aischyla již takto přímo božský svět sledovat nemůžeme, ale stále ještě máme přinejmenším řadu dílčích narážek a výroků, z nichž si můžeme o božských plánech udělat alespoň nějakou představu. U Sofoklea se situace radikálně mění a o božích plánech již víme pouze tolik, kolik může vědět prostý smrtelník – tj. zpravidla pouze to, co vyjevil nějaký věštec, což bývají informace velmi kusé a zpravidla poněkud obecné.

Např. v Králi Oidipovi víme o božích plánech jen to, co vyšlo najevo z Apollónových věšteb, totiž že je Oidipovi souzeno zabít otce a spát s matkou a že se Théby mohou uzdravit jedině tehdy, když bude nalezen vrah Oidipova otce Láia. Nic víc o božích záměrech netušíme. Nevíme například, proč má mít Oidipús tak strašný osud. Což přitom neznamená, že by Sofoklés o božském řádu nějak pochyboval nebo pro něj nebyl důležitý. Božský řád pro něj zůstává kontextem všeho dění – pouze o něm z principu nemůžeme mnoho vědět. Něco vědět můžeme pouze o tom, jak člověk sám na osud reaguje a vyrovnává se s ním – a právě toto je Sofokleovo téma.

Tento přístup je dobře vidět z tragédie, která je asi nejzajímavější Sofokleovou výpovědí o povaze osudu, z Filoktéta. Zápletka je následující: Před vyplutím k Tróji dostali Řekové věštbu, že musí obětovat bohyni Chrýse, které už kdysi obětoval Héraklés, když jel také dobýt Tróju. S Hérakleem byl tehdy Filoktétés, a proto jej Řekové i nyní pověří, aby je dovedl ke Chrýsinu ostrůvku poblíž Lémnu. Ten to udělá, ale na ostrově ho uštkne had chránící Chrýsinu svatyni. Filoktétovi nezhojitelné uštknutí způsobuje velké bolesti a svým křikem a nářkem narušuje zdárný průběh obřadu. Vůdcové výpravy se proto dohodnou, že se trpícího ubožáka zbaví: Odysseus vysadí spícího Filoktéta na Lémnu a Řekové odjedou k Tróji bez něj. Na Lémnu stráví Filoktétés ve velkých mukách téměř deset let. Potravu si opatřuje pomocí kouzelného nechybujícího luku, který mu kdysi daroval Héraklés za to, že podpálil jeho hranici na hoře Oitě. Řekové zatím deset let neúspěšně válčí u Tróje a válka pro ně vypadá dosti beznadějně. Nakonec se od trójského věštce Helena dozvědí, že Tróju nelze dobýt na jedné straně bez Achilleova syna Neoptolema a na druhé straně bez Filoktéta a jeho luku. Odysseus Neoptolema přiveze a pak se s ním vydá na Lémnos, aby přivedli i Filoktéta. V tomto bodě začíná Sofokleova tragédie.
Z osudového hlediska je podstatné, že podle Helenovy věštby bylo souzeno, aby mise skončila úspěšně. Jak praví Neoptolemos ve verších 1337–42 (př. R. Mertlík):

Muž trójský, Helenos, je naším zajatcem,
je skvělý věštec a ten jasně předvídá,
že musí se tak stát; krom toho hlásá též,
že nutně toto léto celé Ílion
již bude dobyto – a že se ochotně
sám usmrtit dá, je-li lživá jeho řeč.

Odysseus s Neoptolemem tedy teoreticky vědí, že jedou najisto, že jejich mise se nemůže nepovést a stačí jen nalézt nějaký konkrétní způsob, jak předem daný osudový vzorec naplnit. V praxi se ovšem celá situace ukáže být složitější.

Odysseus ví, že jsou tři způsoby, jak mohou Filoktéta získat: přemlouváním, násilím nebo lstí. První dva způsoby pokládá za nereálné, a proto volí lest. Neoptolemovi se tento přístup pranic nezamlouvá, neboť coby Achilleův syn má smysl pro hrdinskou čest. Navrhuje proto postavit se Filoktétovi tváří v tvář, utkat se s ním a odvést ho silou. Starší a výřečnější Odysseus mu nicméně tento postup rozmluví a přemluví jej k tomu, aby se pomocí vymyšlené historky vloudil do Filoktétovy přízně. To se Neoptolemovi vskutku podaří a brzy se s ním Filoktétés vydává k lodi v domnění, že pojedou do jeho rodné Thessalie. Poté však dochází k nenadálému zvratu: Filoktétés dostává jeden ze svých záchvatů, které mu pravidelně způsobuje jeho nezhojitelná rána, prosí Neoptolema, ať mu usekne nohu a má nad ním soucit, předává mu svůj luk do opatrování a usíná. Neoptolemos stojí s kouzelným lukem v ruce, ale zároveň si přesně v ten okamžik uvědomí, že takhle to nepůjde, že toto Filoktétovi udělat nemůže. Když se proto Filoktétés ze záchvatu probere, Neoptolemos přiznává, jak se věci doopravdy mají, přes Odysseovy protesty vrátí Filoktétovi luk, sází na upřímnost a pokouší se Filoktéta přemluvit po dobrém. Filoktétés je nicméně typický sofokleovský hrdina, pro nějž je typická neústupnost; proto se přemluvit nenechá, i když už je v jednu chvíli naměkko. Místo toho trvá na splnění původního Neoptolemova slibu, že jej odveze domů. Neoptolemos v tu chvíli již nevidí jinou cestu než jednat poctivě a upřímně, a proto svolí a odvádí Filoktéta ke své lodi, přestože se tím staví proti osudu a navíc je nepravděpodobné, že by se mu posádku lodi k něčemu takovému podařilo přimět. Ale on v tu chvíli už nehledí napravo ani nalevo a dělá to, co cítí, že je potřeba v dané situaci udělat, bez ohledu na následky.

Zdá se, že vše je ztraceno a mise skončí krachem. V tu chvíli však z nebe sestoupí Héraklés, Filoktétovi domluví a vše dobře dopadne. Takovéto řešení může vypadat uměle a vzbuzuje otázku, proč se k němu Sofoklés uchýlil a nesnažil se nalézt nějaké přirozené rozuzlení. Důvod se zdá být vcelku zřejmý: Sofoklés chtěl vytvořit dramatickou situaci, v níž Neoptolemos mohl svou poctivost dovést až do naprostého konce. Kdyby se mu nakonec Filoktéta podařilo přemluvit, vyhnul by se býval onomu klíčovému okamžiku rozhodnutí, mezi poctivostí a vnějšími potřebami. Teprve toto rozhodnutí se všemi jeho zdánlivě bezvýchodnými důsledky je tou spouští, která dokáže celou tu zaseknutou situaci uvolnit.
Díky tomu se nám problematika osudu může ukázat v ještě poněkud odlišném světle než u Aischyla, byť jde ve skutečnosti o rozvinutí podobného pojetí. Jádrem je opět představa, že existuje nějaký předem daný osudový vzorec, který se má naplnit, což ovšem neznamená, že by se člověk měl tomuto vzorci pasivně poddat a čekat, až se naplní sám od sebe. Již v Orestei jsme viděli, že může být zásadní rozdíl mezi tím, zda se člověk osudu pasivně poddává (Agamemnón), nebo k němu přistupuje aktivněji s vědomím všech problémů (Orestés). Filoktétés tento motiv předvádí z odlišného úhlu. Na jedné straně stojí Odysseus, který představuje zvláštní modalitu onoho pasivního a nevědomého postoje. Odysseus ví, jak má vše dopadnout, a proto nespatřuje na situaci nic problematického a snaží se osudem určeného cíle dosáhnout tím nejjednodušším možným způsobem, tj. lstí. Jeho přístup je dobře vyjádřen ve verších 989–93, kde Odysseus před Filoktétem hájí své lstivé praktiky slovy: „Je Zeus však, abys věděl, této země pán, | to on tak určil, Zeus! Já pomáhám mu jen!“1 Na což Filoktétés trefně odpoví: „Ty ohavo, jak sprostě lžeš! Ty za bohy | se schováváš, a tím z nich činíš prolhance!“2 Odysseus má sice pravdu, že jeho misi garantuje sám Zeus, to ovšem neznamená, že má právo ji naplňovat libovolnými prostředky. V tomto smyslu se Odysseus opravdu za bohy „schovává“ a ohání se jimi v situaci, kdy to není na místě a kdy naopak veškerá odpovědnost leží na něm.

Opačné hledisko reprezentuje Neoptolemos, který jedná poctivě a je si vědom problematičnosti dané situace (stejně jako Orestés u Aischyla). Snaží se proto se vzniklým problémem pracovat zevnitř a ne na něj jen slepě aplikovat nějaké vnější osudové schéma a čekat, až se naplní. To vede až k tomu, že je ochoten se osudu vzepřít, protože cítí, že si to situace žádá. Nakonec se paradoxně jedině takto může osud naplnit.
Rozdíl mezi Odysseovým a Neoptolemovýcm postojem je trochu podobný rozdílu mezi postojem Klytaiméstry a Oresta v Orestei. Jak jsme viděli, Klytaiméstra si byla vědoma osudových souvislostí (tj. věděla, že Agamemnón má být potrestán a že jí si bohové vybrali coby nástroj tohoto trestu), nicméně domnívala se, že díky tomu je její vražda legitimní a není třeba za ni cítit žádné výčitky svědomí. Podobně i Odysseus ví, že je mu souzeno Filoktéta k Tróji přivést, a proto nevidí nikde žádný problém a připadá mu, že jakékoli prostředky jsou legitimní. Naopak Orestés byl sice také vykonavatelem božích příkazů, ale přitom celou situaci zakoušel jako problematickou a je z ní upřímně nešťastný. Podobně Neoptolemos si uvědomuje problematičnost situace, a proto je pro něho nepřijatelné snadné Odysseovo řešení.
Na této paralele mezi Oresteí a Filoktétem je nicméně zároveň vidět jeden zajímavý rozdíl mezi světem Aischylovým a Sofokleovým. Spočívá v tom, že to, co se u Aischyla odehrává v časové posloupnosti, probíhá u Sofoklea naráz. V Orestei bylo možno sledovat chronologický vývoj: nejprve zcela pasivní Agamemnón, pak aktivní, ale zaslepená Klytaiméstra, nakonec uvědomělý Orestés, s nímž přichází i usmíření a transformace božského řádu. U Sofoklea dochází k něčemu podobnému, ale nikoli chronologicky, nýbrž paralelně: Odysseus a Neoptolemos jednají zároveň vedle sebe. Zatímco u Aischyla se Orestovo vítězství poznalo vnějškově tím, že jako jediný unikl zkáze, u Sofoklea se navenek nic nepozná. V závěru Filoktéta je zdánlivě vítězem jak Neoptolemos, tak Odysseus. Filoktéta si odvážejí oba dva. Ve skutečnosti je ale zřejmé, že skutečným vítězem je pouze Neoptolemos, byť se jedná o vítězství vnitřní. Odysseus naopak zvítězil pouze navenek, ale vnitřně je to ubožák.

Tento rozdíl mezi vítězstvím vnitřním a vnějškovým je klíčový pro pochopení Sofokleova pojetí božského řádu. Už jsem zmiňoval, že zatímco u Aischyla je božský řád poměrně zřetelný, u Sofoklea ho pouze tušíme někde na pozadí, ale nevíme o něm nikdy nic bližšího. Nyní je zřejmé, proč tomu tak je: protože u Sofoklea je božský řád ještě mnohem více věcí vnitřního postoje a míry vědomí. V závěru Filoktéta plují k Tróji společně všichni tři aktéři: spravedliví Neoptolemos s Filoktétem i nespravedlivý Odysseus. Přitom je ale patrné, že Filoktétés s Neoptolemem plují k Tróji jako lidé jiného řádu než Odysseus a že tam budou sloužit přímo bohům, zatímco Odysseus bude sloužit jen své ctižádosti. Sofokleova hrdinu lze tak v jistém ohledu přirovnat ke stoickému mudrci, který je se od obyčejných lidí neliší tím, že by navenek zakoušel něco zásadně jiného než oni, ale liší se tím, že žije ve vědomém souladu s božským řádem a následuje ho dobrovolně, zatímco obyčejní lidé jsou jím pasivně vlečeni.

Váš hlas: Žádná Průměr: 4 (4 votes)