Osud a odpovědnost u Homéra a tragiků | II. Lidská a božská odpovědnost u Aischyla

Autor: Doc. Radek Chlup, PhD.

S podobným pojetím lidské odpovědnosti se setkáváme v Aischylově Orestei, která pozoruhodně rozpracovává další implikace tohoto pohledu. Dějová linie Oresteie má jeden ze svých počátků v trójské válce, k níž došlo kvůli hádce Athény, Héry a Afrodíty o to, která je nejkrásnější. Bohyně si jako soudce si vybraly Parida, syna trojského krále. Paris dal svůj hlas Afrodítě, která mu slíbila, že mu opatří náklonnost nejkrásnější ženy světa, Heleny, manželky Agamemnonova bratra Meneláa. Paris proto odplul do na návštěvu do Sparty, kde Meneláos kraloval, a zde se do něj Helena na popud Afrodíty zamilovala a utekla s ním do Tróje. Meneláos je pobouřen a spolu s Agamemnonem uspořádají celořeckou válečnou výpravu, aby Trojany potrestali. Když je ale vojsko shromážděno, ukáže se, že je na Agamemnona, který byl vrchním velitelem, rozzlobena Artemis a žádá, aby jí obětoval svou dceru Ífigeneiu, jinak jim nesešle příznivý vítr k odplutí. Agamemnón má těžké dilema, ale nakonec dceru obětuje, do Tróje odpluje, po deseti letech obléhání ji dobude a vrací se domů. Zde na něj ovšem čeká jeho žena Klytaiméstra, která mu nikdy neodpustila dceřinu smrt, a spolu s ní i dávný nepřítel Aigisthos, který chce na Agamemnonovi pomstít rodovou křivdu, za niž byl zodpovědný Agamemnonův otec Átreus. Klytaiméstra svého manžela zabije a spolu s Aigisthem se ujmou vlády. Po letech se ale vrátí její syn Orestés, kterému věštba přikázala otcovu vraždu pomstít. Orestés proto matku i s Aigisthem zabije, načež se uchýlí pod Apollónovu ochranu a je posléze po různých peripetiích Athénským soudem zproštěn viny.

Aischylos po celou dobu důsledně pracuje s představou paralelismu božské a lidské roviny. Ukázkou může být Agamemnonova situace před tažením proti Paridovi, kterou sbor v parodu důsledně popisuje z obou zmiňovaných úhlů. Nejprve vylíčí řecké tažení z lidské perspektivy a uvádí přirozené motivy, které Agamemnona s Meneláem k válce vedly.1 Poté však jedním dechem pěje o tom, že řecké vůdce k Tróji vyslal Zeus coby mstitele Paridova přečinu.2 Obě hlediska spolu očividně nejsou v žádném rozporu.

Ještě zajímavější je Agamemnonovo dilema před obětí dcery. Agamemnonovi oběť nařizuje Artemis, a mohlo by se proto zdát, že za ni odpovědnost nese ona. Aischylos nicméně zřetelně předvádí, že tomu tak není a nechává Agamemnona projít těžkým rozhodovacím procesem, který nás stěží nechá na pochybách, že Agamemnón je za svůj čin plně odpovědný (206–11, př. P. Borkovec):

Když neposlechnu, strašnou pohromu

na sebe přivolám, však stejná zkáza

čeká, když dítě usmrtím

– své dítě, klenot svého paláce –,

a v horkých proudech

panenské krve

otcovské ruce

poskvrním navždy.

Což tu lze volit a nespáchat zločin?

Agamemnonovo dilema však netrvá dlouho a jedna z alternativ záhy převáží (212–17, př. P. Borkovec): 

Jak bych jen mohl opustit

palubu lodi, zradit spojence?

Po právu žádají oběť,

divoce dychtí po panenské krvi,

co zkrotí zuřivé větry.

Ať věci k dobrému spějí!

Paradoxem celé situace je, že Agamemnón si jen stěží mohl zvolit jinak. Což není celá válka naplánována Diem? Což není v zájmu božského řádu, aby byl Paris potrestán? Agamemnón tedy z jistého hlediska jedná v souladu s boží vůlí, zároveň se však při tom proviňuje a nese za své provinění odpovědnost, za něž je touž božskou vůlí později potrestán. Aischylos tuto zvláštní ambivalenci vyjadřuje dvojím užitím téhož obrazu v naší scéně. Když se Agamemnón rozhodne brát vážně Artemidinu hrozbu, říká o něm básník, že „vál s vichry osudu“ (Ag. 187). Jakmile však své rozhodnutí obětovat dceru definitivně učiní, je tatáž metafora užita v opačném smyslu (218–23, př. P. Borkovec):

A potom - jakmile navlékl

postroj osudové moci

a vítr jeho mysli začal vát

nečistým, bezbožným směrem –

zapomněl na strach, byl odhodlán ke všemu.

Tak slepá vášeň,

jež plodí bolest,

ze smrtelníků

snímá všechen děs.

Jestliže z jednoho hlediska je Agamemnonova oběť dcery v souladu s vichry osudu, z jiného úhlu je toto vanutí bezbožné, je projevem slepé vášně. I toto zaslepené, trestuhodné jednání je však stále popisováno jako navlečení postroje osudové moci, i ono je Agamemnonovi souzeno.

Vidíme zde tak ve vyhrocenější formě podobnou situaci, jakou jsme měli u Homéra. Agamemnón se rozhoduje, ale přitom je předem zřejmé, jak jeho rozhodování dopadne. Aischylos si coby zbožný Řek nepřipouští, že by se člověk mohl božskému řádu vzpříčit a jednat zcela proti němu. V celé Orestei není žádný náznak toho, že by se věci mohly odehrávat jinak, že by Agamemnón mohl Ífigeneiu neobětovat, Klytaiméstra manžela nezabít nebo Orestés svého otce nepomstít. Všechno toto je od počátku dokonce řízeno Diem, jak nám básník opakovaně neopomene zdůraznit. To však přesto neznamená, že by lidské rozhodování nemělo žádnou hodnotu a že by člověk byl pouze pasivní loutkou bohů, která není schopna nic ovlivnit. I zde je totiž zřetelný rozdíl mezi různými způsoby, jimiž lze božský řád naplnit. Jako jsme u Homéra měli na jednu stranu Helenu, která svůj osud naplňuje důstojně, a na druhé straně Agamemnona, který se jím nechává jen pasivně unášet, tak i postavy Oresteie svůj osud naplňují různě. Ba co více, Aischylos s touto růzností podle všeho zcela vědomě pracuje a činí z ní jeden z ústředních pilířů celé trilogie.

Klíčovým tématem Oresteie je zvláštní bezvýchodnost, v níž se rod Átreovců nachází a z níž se ne a ne vymanit. Tato bezvýchodnost spočívá v motivu viny a trestu. Oresteí se táhne řetězec provinění a trestů, v němž každé provinění musí být potrestáno, ale tento spravedlivý trest se sám opět stává novým proviněním a musí být také potrestán. V tomto smyslu například Zeus Řeky vysílá proti Tróji, aby pomstili Paridův zločin, ale sám je pak nechává potrestat za její zničení (což je jeden z důvodů, proč musí být Agamemnón zabit). Podobně Klytaiméstra svého manžela trestá za to, že nechal obětovat dceru, ale sama se tím proviňuje a musí být vytrestána Orestem. Aischylos tento bludný kruh viny a trestu propracovává do nejmenších detailů a jakékoli podrobnosti by přesáhly meze našeho tématu. Podstatné je, že každý trest, jenž musí být sám opět potrestán, je naplánován a vyžadován bohy, a je tudíž nevyhnutelný a osudový. Díky tomu působí osud u Aischyla jako slepý, bezohledný a vnitřně zacyklený mechanismus, který je sice zdánlivě spravedlivý (jde mu o trestání), ale ve skutečnosti jen plodí další a další zločiny. Centrálním tématem Oresteie je pak snaha o vymanění z tohoto bludného kruhu, přičemž klíčovou roli při tom sehrávají právě různé způsoby, jimiž smrtelníci na božský řád reagují.

Hlavním odlišujícím kritériem se zdá být míra vědomí a poznání, která se s naplňováním osudu pojí. Takové je poselství Diova pravidla „utrpením k poznání“ (Ag. 177), které je jasně vysloveno již v úvodní části Agamemnona a které naznačuje řešení, k němuž bude vývoj trilogie směřovat. Agamemnón je příkladem přístupu zcela pasivního a nevědomého. Řecký král sice před vraždou dcery prochází jakýmsi dilematem, nicméně ve svém celku se osudu podvoluje více než ochotně a pokládá se své jednání za poměrně neproblematické. Svým rozhodnutím se navíc uvrhne do zaslepenosti nadobro, což básník zdůrazňuje srdceryvným líčením Ífigeneiny smrti, která Agamemnonem ani v nejmenším nepohne. Není divu, že i po svém návratu z války vystupuje král namyšleně a není si naprosto vědom toho, že by jej doma mohly čekat ještě další nevyřešené problémy.

Poněkud odlišný je postoj Klytaiméstřin. Ta na jednu stranu bezprostředně po vraždě otevřeně přiznává svou vinu. Detailně popisuje, jakým způsobem Agamemnona zabila a dokonce nad svým činem vyjadřuje perverzní rozkoš. Vedle toho si je však vědoma i osudového kontextu svého jednání. Ve verších 1432–3 královna prohlašuje, že Agamemnona obětovala „bohyni práva, která pomstila mé milované dítě“ a spolu s ní též „bohyni zkázy a Erínyji“. O málo později pak svou perspektivu dokonce zcela převrátí a prohlašuje, že ona sama vlastně vraždu vůbec nespáchala, neboť skrze ni jednal démon pomsty, jímž Átreův rod posedlý (1497–1504). Královna pokládá sebe samu za pouhý nástroj sil, které ji překračují. Tento její náhled je v podstatě správný, neboť z osudového hlediska, které Aischylos ve hře systematicky sleduje, je Klytaiméstra vskutku posedlá démonem pomsty, který je v Átreově rodě usídlen. Královna v tomto ohledu stojí o stupínek výše než její manžel, neboť si na rozdíl od něho uvědomuje, jak je celý rod démonickými silami zmítán. Její vina však spočívá v tom, že tuto situaci pokládá za zcela přirozenou, že nenahlíží její zvrácenost. V závěru hry vyjadřuje nereálnou naději, že bude moci s démonem „podepsat smlouvu“ a „navrátit klid tomuto paláci“ (1570–2). Varovné předpovědi sboru si v této fázi nepřipouští, v Úlitbě mrtvému však již bude pronásledována zlými sny a stane se bezmocnou obětí své situace.

Třetí typ postoje představuje v Úlitbě mrtvému Orestés. Jeho pozice je výjimečná už tím, že mu vraždu Klytaiméstry pod hrozbou strašlivých trestů nařídil sám Apollón. To však neznamená, že by Orestés svého otce mstil z donucení. On sám po vylíčení muk, která by ho čekala, kdyby otce nepomstil, uvádí též své vlastní, osobní důvody, které by jej k pomstě přiměly tak jako tak (297–304). Orestés si je vědom osudových souvislostí svého jednání a dává je v rozhovoru s matkou jasně najevo (908–11, př. P. Borkovec):

Kl.: Kojila jsem tě - chci s tebou žít ve stáří!

Or.: Bohové! Po tom, co jsi spáchala?

Kl.: Vždyť za to, chlapče, může osud.

Or.: Tak tedy může i za tvoji smrt.

 

Od své matky se nicméně Orestés liší v tom, že nahlíží též problematičnost celé situace. „Zločinně jsi vraždila, zločinně i trp!“ zní jeho poslední slova před tím, než matku zabije (930). Zatímco Klytaiméstra zdůrazňovala pouze spravedlivost své odplaty, Orestés si je vědom toho, že i sama jeho pomsta je zločinná. Trvá sice na tom, že je jeho čin spravedlivý, zároveň však ví o jeho pokřivenosti a neskrývá své zoufalství nad ním. Jeho momentální úspěch je „žalostné vítězství“, které mu „poskvrnilo ruce krví“ (1017). V závěru hry drží Orestés v rukou stuhy a ratolest, atributy prosebníka, a pokorně se ubírá do Delf hledat očistu u Apollóna. V řadě rodových mstitelů se tak stává prvním, který svým utrpením opravdu dospěl k větší moudrosti. Právě díky tomu může být skrze něho nalezeno východisko z nekonečného řetězce provinění a trestů.

Oresteia je fascinující mimo jiné tím, že zde lidská odpovědnost hraje velmi zajímavou roli ve vztahu k božskému řádu. Zmiňoval jsem již, že zacyklenost, v níž se hrdinové Oresteie zmítají, je vyvolávána samotnými bohy. Prakticky o každém činu Aischylos neopomene zdůraznit, že byl naplánován či dokonce přikázán některým z bohů. To ovšem ve výsledku znamená, že sám božský svět je zde vnitřně sporný a bezvýchodný – což je bezesporu zoufalá perspektiva. Jestliže proto jednotlivé postavy Oresteie hledají východisko z této situace, pak se nejedná pouze o východisko lidské, ale i božské. Tento motiv je tematizován v poslední části trilogie, v Laskavých bohyních, kde dochází k tomu, že Orestés svou spravedlivou vraždou matky vyvolává konflikt v božském světě a bohové se dokonce střetnou u soudu, kde jejich nároky rozsuzují lidé! Orestův vědomý, opatrný a odpovědný postoj se tak stává východiskem nejen pro rod Átreovců, ale zároveň i pro bohy samotné. Aischylos nám tím nabízí vskutku pozoruhodné pojetí osudu: pojetí, v němž se člověk sice nemůže vyhnout tomu, co je mu souzeno, ale pokud to naplní vědomým a odpovědným způsobem, může tím nakonec přece jen další podobu osudu ovlivnit. Jde o zvláštní představu, v níž je osud sice mocný a lidskou silou neodvratitelný, ale zároveň funguje jako jakési zrcadlo, které přes všechnu svou moc a prvotnost také nějak odráží lidský postoj. Tím se v Aischylově světě otevírá důmyslný prostor pro lidskou svobodu, která není chápána naivně tak, že by si člověk mohl dělat, co se mu zachce, a která naopak plně respektuje závaznost božského řádu, ale přesto nakonec může vést k tomu, že věci díky změně našeho postoje dopadnou jinak, že svět není slepě deterministický.

1  Agamemnón 49–53 (př. P. Borkovec): „Byli jak supi, co v šílené bolesti | tlučou se ve větru, v zoufalých vírech, | co vysoko, vysoko nad hnízdem veslují | vesly mohutných křídel, | když se v nic obrátí horoucí úsilí, | se kterým střežili kolébky mláďat.“

2  Agamemnón 54–9 (př. P. Borkovec): „Však někdo z nejvyšších – Apollón, Zeus, Pán – | slyší ty hosty v nebeském domě, | úzkostný nářek a zděšený křik. | Za těmi, kteří se provinili, | vždy – třeba po letech – | posílá zuřivou Erínyji.“

Váš hlas: Žádná Průměr: 3.8 (6 votes)