Obléhání Pergama (190 př. n. l.)

Po porážce Kartága se stal Řím dominantní silou západního středomoří. V Řecku bylo nejmocnější Makedonské království, značný vliv měly ale i Achájský (jiho-západní Řecko) a Aitólský spolek (střední Řecko). V Malé Asii figurovali věrní římští spojenci: Pergamské království vedené Euménem a pak Rhodská republika se silnou flotilou. Pergamské království leželo na západě Anatólie (Malá Asie). Zdaleka nejmocnější byla, a to nejen v Anatolii, Seleukovská říše, jedna z nástupnických monarchií říše Alexandra Velikého. Seleukovce vedl král Antiochos III. Veliký, který vybojoval velká vítězství na východě, jenž posílila moc jeho říše. V Malé Asii byly i další menší státy jako Bythýnie, Gatatie (keltský stát ve střední Anatolii) a některé další, ale ty pro nás nejsou tolik podstatné. 

Řím se dostal do konfliktu s Makedonií už za 2. punské války. Poté co utržil zlou porážku od Hannibala u Cann a celá republika byla na spadnutí, si chtěl makedonský král Filip V. urvat také svůj díl a vtrhl o římské provincie Illyrie. Římu však pomohly nést válečné břemeno některé řecké státy zvláště pak Aitólský spolek. Když se Řím znovu vzchopil uzavřel s Makedonií mír. Roku 200 př. n. l. vypukla válka s Makedonií nanovo, nyní však už na Řecké půdě. Po bitvě u Kynoskefal, (197) kde byl Filip poražen spojeným římsko-aitolským vojskem, byla Makedonie nucena uzavřít mír, avšak nikterak přísný. 

V Řecku nebyl mezi makedonskou porážkou a dalším velkým střetnutím klid, ale tyto drobnější konflikty můžeme zanedbat. Onu další velkou válku rozpoutal seleukovský král Antiochos III. společně s Aitolským spolkem, kterému se nelíbilo jednání Římanů po porážce Makedonie, kdy jim za jejich pomoc ve válce nebyla přiřčena dostatečná odměna, zato k nepříteli byli Římané mírní. Antiochos se snažil vyjednat spojenectví proti Římu s makedonským králem Filipem, jenže ten se neodvážil žádné akce proti Římu, ba naopak Římany podpořil volným průchodem Makedonií i zásobami. Antiochos se již před svou invazí dostal do mezinárodní izolace, protože proti němu stáli Římané, Achájský spolek, Rhodos, Pergamon a částečně i Makedonie. Oproti tomu on měl podporu jen v Aitólech. Osud Rhodu a zvláště maloasijského Pergamu závisel na vyhrané válce s Antiochem a nutno říci, že bez Říma by neměli sami velkou šanci se udržet, proto byli zvláště loajální. 

Antiochos se vylodil s velkou armádou v samotném Řecku (191), kde se spojil s Aitóly, ale utrpěl porážku v památném Termopylském průsmyku a byl nucen se stáhnout zpět na asijskou půdu. Aitólové byli tvrdě potrestáni římskými zbraněmi. Antiochos přezimoval v Asii a chystal se na válku. Snažil se obnovit flotilu a rozmnožil i své pozemní síly, na příklad najal v Galatii (střední Anatolie) místní Kelty v počtu asi 4 tisíc. 

Následující rok Římané vypravili do Anatólie armádu pod velením jednoho z konzulů, která vyrazila z Řecka, kde pacifikovala Aitóly, přes Makedonii za podpory krále Filipa, dál skrze jižní Thrákii dál do Malé Asie. Toto vojsko bylo během obléhání Pergama ještě na cestě, ale spojená římská, rhodská a pergamská flotila operovala při pobřeží Anatólie. S flotilou byl i pergamský král Eumenés. V královském hradu Pergamon dlel jen jeho bratr Attalos. 

Obléhání pergamonu - podle Livia
Seleukos, syn krále Antiocha přezimoval v Aiolidě a po celou dobu se omezoval jen na drobnější akce, ale nyní se rozhodl využít příležitosti, kdy pergamský král Eumenés společně s Římany a Rhodskými napadal vzdálené přímořské oblasti Lýkie a nemohl hned přispět k obraně své země. (Lýkie leží na jiho-západě Malé Asie, naproti ostrovu Rhodos) Pohnul se tedy se svým vojskem na pergamské území. Tam nejdříve oblehl město Elaia (přístav naproti ostrovu Lesbos), obléhání však brzy zanechal, zpustošil okolní kraje a přitrhl k hlavnímu městu Pergamu. 

Tam se mu králův bratr Attalos postavil nejprve tak, že před městem postavil strážní stanoviště, ze kterého podnikal výpady jezdců a lehkooděnců. Když po zkušenostech z těchto půtek seznal, že se nepříteli nemůže rovnat, stáhl se do města. Seleukos město oblehl. 

Skoro v týž čas vytrhl Antiochos od Apameie; držel svůj stálý tábor nejdříve v Sardech, potom nedaleko Seleukova tábora u pramene řeky Kaikos; leželo tu veliké vojsko sebrané z rozmanitých kmenů. Nejvíce hrůzy dovedlo nahánět čtyři tisíce Galů najatých na žold. Seleukos k nim přidal ještě něco málo svých mužů a poslat je, aby všude po pergamském království rabovali. 

Král Pergamu Eumenés se mezitím přeplavil z Lykie na ostrov Samos, tam se k němu donesla zpráva o vpádu nepřátel do jeho země, proto se urychleně přeplavil s loďstvem zpět do přístavu Elaia. (který předtím obléhal Seleukos) Protože jezdci a pěší lehkooděnci mu stáli hbitě ku pomoci, pospíšil si s plavbou docela bezpečně do Pergama. Dorazil tam dříve než ho nepřátelé zpozorovali anebo se vůbec pohnuli. Eumenés se vyhýbal rozhodné bitvě, protože se nepříteli nemohl silami rovnat, omezil se jen na menší půtky. Několik málo dní potom připluli Římané a rhodští, hotovi být králi ku pomoci. 

Když se Antiochos dozvěděl, že spojenci připluli s flotilou o Elaie a také že konzul už je v Makedonii a chystá se přejít Helléspontos, (úžinu mezi Evropou a Malou Asií) rozhodl se vyjednávat o míru dříve než se dostane do tísně na moři i na souši. Položil se táborem na pahorku naproti přístavnímu městu Klaji, kdy přebývat velitel římského loďstva Aemilius. Poté vyslat v Aemiliovi diplomatáře, aby mu oznámili, že chce jednat o míru. 

Aemilius k sobě přizval na poradu Eumena od Pergama a společně i s rhodskými konali válečnou poradu. Rhodští mír neodmítali, ale Eumenés byl proti. Argumentoval tím, že Aemilius není oprávněn sjednávat mír bez svolení senátu, nebo konzula, takže by musely být zastaveny všechny válečné akce, dokud by se někdo z oprávněných nevyjádřil. Zásobování římských vojsk by mezitím vyčerpávalo spojence a kdyby snad bylo rozhodnuto ve válce pokračovat, tak by byl jen zbytečně ztracen čas i síly. Navíc nepřítel stál před Eumenovým sídelním městem Pergamem, což nebylo pro Euména vhodné postavení pro vyjednávání o míru. Válečná rada se přiklonila v Eumenovu názoru. Antiochovi tedy byla dána odpověď, že před příchodem konzula není na jednání o míru ani pomyšlení. 

Antiochos pak zpustošil kraje okolo Elaje a Pergama, dál pak zamířil do Adramytteia. Cestou drancoval a loupil. Zdaleka nejvíce kořisti pak nabral na Thébské rovině. Jeho syn Seleukos zatím obléhal Pergamon. Aemilius a Eumenés odpluli do Adramytteia s úmyslem přispět k obraně. 

V té době dorazilo do Elaie tisíc pěšáků a sto jezdců z Acháje, všechny sbory pod vedením Dofanovým. Když vystoupili z lodí, zavedli je do Pergama průvodci, jež jim vyslal Attlos naproti. Všichni to byli vysloužilci a zkušení válečníci a jejich vůdce byl odchovancem samotného Filipoména, ze všech Řeků té doby nejznamenitějšího vojevůdce té doby. 

Dva dny věnovali odpočinku lidí a koní a prohlídce nepřátelských stanovišť, zjištění na kterých místech a v které době stráže nastupují a zase se stahují. Královští vojáci postupovali skoro až k samému úpatí pahorku na kterém město leží. Za zády měli volné prostranství, jež mohli pustošit. Přitom z města nikdo nečinil výpad ani nemetal ze stanoviště hlídek oštěpy, třeba jen z dálky. Když se jednou obležení ze strachu uzavřeli do hradeb, začali jimi královští vojáci opovrhovat, ale z toho přezírání vzešla nedbalost. Jejich velká část měla neosedlané koně bez uzdy. Jen několik málo jednotlivců zůstalo ve zbrani a v bojové řadě, ostatní se porůznu rozptýlili po celé pláni, část se oddávala hrám, zábavě mladistvých, a jiným lehkovážným zábavám; část si hověla ve stínu při jídle, někteří se rozložili dokonce ke spaní. Když to Diofanés pozoroval z vysoko položeného města Pergamu, nařídil svým vojákům chopit se zbraní a postavit se pohotově u brány. On sám se odebral k Attalovi a prohlásil, že má v úmyslu pokusit se o útok na postavení nepřátel. Attalos to dovolil jen zdráhavě, protože věděl, že Diofanés bude bojovat s jedním stem jezdců proti šesti stům a s jedním tisícem pěšáků proti čtyřem tisícům. Diofanés vytáhl z brány a usadil se blízko postavení nepřátel, kde čekal na příležitost k boji. Ti kdož zůstali v Pergamu, soudili, že ten podnik je spíše šílenstvím nežli statečností. Nepřátelé na ně obrátili maličko pozornost, ale jakmile viděli, že se nic nehýbá, nezměnili nic na svém obvyklém lehkomyslném chování, by ještě se jim vysmívali, že je jich tak málo. Diofanés držel své vojáky po nějaký čas v klidu, jako by je vedl jen na podívanou. 

Jakmile však uviděl, že nepřátelé se vzdálili daleko od svých oddílů, rozkázal náhle pěšákům, aby je pronásledovali, a to útokem co možná nejrychlejším. On sám stanul se svou četou v první řadě mezi jezdci: popustili koním uzdu a vrazili nenadále na stanoviště nepřátel za válečného pokřiku, jejž zvedla najednou celá pěchota i jízda. Nejenom lidé, ale i koně se tím poděsili, zpřetrhali ohlávky a zanesli mezi své řady zmatek a děs. Několik málo koní zůstalo stát a neplašilo se; ale ty nepřátelé nemohli ani osedlat, ani ji dát uzdu, ani na ně vsednout, neboť Achájové jim naháněli mnohem větší strach, než se dalo čekat podle počtu jezdců. Také pěšáci ve spořádaných oddílech a plné připravenosti přepadli nepřátele nedbale rozptýlené a málem napůl spící. Na všech stranách nastalo pobíjení a úprk po celé pláni. Diofanés pronásledoval nepřátele na útěku, pokud to bylo bezpečné. Vrátil se pak do města s velikou ctí pro kmen achájský. Z hradeb Pergamu totiž nepřihlíželi nejen muži, ale i ženy. 

Následujícího dny se vojenské oddíly krále Antiocha, už lépe spořádané a seřazené, položily táborem, a to stranou od města ve vzdálenosti ještě o pět set dvojkroků větší, (zhruba 750 m; jeden dvojkrok je 1,48 m) také Achájští postoupili skoro v téže době na totéž místo. Po mnoho hodin čekali pozorně na obou stranách útok, jako by měl užuž začít. Když nastal při západu slunce nastal čas navrátit se do tábora, sebrali nepřátelé vojenské prapory a nastoupili pochod zpět ve voji vhodném spíše pro dlouhou cestu, než do bitvy. Diofanés se ani nehnul, pokud byli nepřátelé v dohledu. Pak najednou napadl zadní voj týmž útokem jako předešlého dne. Nahnal jim znovu tolik strachu a způsobil tolik zmatku, že se nikdo ani nezastavil, aby se pustil do boje. Za poděšeného úprku sotva dovedli zachovat sestavu svého voje, tak byli zahnáni do tábora. 

Tato odvaha Achájů přiměla Seleuka, aby hnul s táborem. Obléhání Pergama tak bylo odvráceno. 

Další vývoj války 
Antiochos byl pak poražen na moři a poté i na souši u Magnésie, kde se strhla rozhodující bitva. Potom byl nucen požádat o mír, musel vyklidit celou Malou Asii až po pohoří Taurus. Zajímavostí je, že na Seleukovské straně bojoval i slavný Hannibal, jenž se k Antiochovi uchýlil, potom co byl vypuzen z rodného Kartága. Ale ani s jeho pomocí nedokázal Seleukovský král zvítězit. Hannibal se málem střetl se svým bývalým oponentem, Scipiem Africanem, jenž se účastnil tažení jako konzulův důstojník, jenže kvůli nemoci se nezúčastnil bitvy u Magnésie. 

 autor: Máňa (on) - Starovek.cz 

 

Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (5 votes)