Občané ve zbrani

Tagged:

Mezi římskými legionáři a vzbouřenými otroky zuří krvavá bitva. Když se však otroci chtějí zmocnit znaku orla, symbolu věrnosti a hrdosti římské legie, vzplane kolem něj vášnivý boj, ve kterém jako by legionáři necítili bolest ani strach ze smrti. V tuto chvíli nezáleží na životě, ale pouze na cti.

Římské legie se mohly díky svým vojenským úspěchům považovat za nejlepší armádu starověku. Poradila si jak s hordou barbarů valící se jak povodeň na římské štíty, tak s obávanými řeckými falangami.

<--break- />

Legie se zrodily v době římského království v polovině 7. století př. n. l. Ve chvíli, kdy byl stát ohrožen nepřáteli, byly vyhlášeny vojenské odvody a každý římský občan patřící do některé tribue ve věku 17 až 60 let musel bránit svou vlast. Z každé tribue bylo vybíráno (legere) přibližně tisíc pěších (mille, proto „milites“) a sto jezdců. Tento vojenský celek se nazýval „legio“ (výzva, sbor) a měl tři tisíce mužů pěchoty a tři sta jezdců.

Servius Tullius, šestý a předposlední římský král (kolem roku 578-534 př. n. l.), se odhodlal k první reorganizaci římské armády. Rozdělil římský národ do pěti tříd a setnin podle majetku, což mělo zásadní vliv i na formování armády. Bitevní šik byl tvořen nepřetržitou řadou (falanx, podobně jako řecká či etruská falanga) o délce pěti set mužů a hloubce šesti mužů. Bohatství hrálo důležitou roli při výbavě legionáře, a proto se nelze divit, že se těžkooděnci bojující v prvních řadách skládali z bohatých občanů první třídy. Lehkooděnci, chudší občané druhé a třetí třídy, kteří si nemohli dovolit nákladnější zbroj, stáli za těžkooděnci nebo na křídlech jako kopiníci s oválnými či obdélníkovými štíty. Občané nejnižších tříd vyzbrojení jen kopím a oštěpy vyplňovali mezery ve falanze a spolu s prakovníky útočili vrháním oštěpů a kamenů na své nepřátelé. Z občanů, kteří si mohli dovolit vlastnit koně a tvořili jezdecký stav, pocházeli velitelé a jezdci. Vrchním velitelem byl král, podveliteli tribuni militum (vůdcové jedné tisícovky mužů) a jízdě velel tribunus celerum (vůdce jedné stovky mužů).

Od 5. století př. n. l. docházelo mezi patriciji a plebejci k vnitřnímu boji. Plebejci si vybojovali více práv a tím se pro ně otevřela možnost podílet se i na budování armády. Počet mužů v legiích stoupl a Římané měli k dispozici celkem 8500 pěšáků, rozdělených do dvou legií. Každou legii tvořilo 3 000 těžkooděnců a 1 200 lehkooděnců. Legionáři ve věku 17-45 let táhli do boje a starší občané ve věku 46-60 let tvořili zálohu a střežili města.

S další reformou vojska přišel na konci 5. století př. n. l. římský politik a vojevůdce Marcus Furius Camillus, podle Livia záchrance Říma před Galy. Camillus více než na majetek hleděl na zkušenosti a věk vojáka. Rozdělil těžkooděnce na tří kategorií: hastati, principes a triarii. Když v roce 406 př. n. l. v zimním období obléhal Camillus etruské město Veje a nechtěl v zimě obléhání přerušit, dal svým vojákům žold. Zároveň zavedl, aby vojáci zůstávali v poli několik let. Pěšáci sloužili šestnáct a jezdci deset let.

V době válek se Samnity v druhé polovině 4. století př. n. l. si Římané uvědomili nutnost změny bojové formace. Klasická falanga se v hornatém kraji těžce pohybovala a pro lepší obratnost vznikla sloučením dvou centrurií v jeden celek taktická jednotka legie – manipul. Manipul byl veden dvěma centuriony, z nichž první velel pravému křídlu a byl zároveň velitelem celého manipulu.

V Camillově legii byly tři řady: v první řadě bylo v deseti manipulech po 120 mužích 1200 hastatů. Ve druhé řadě bylo v deseti manipulech 1200 principů a ve třetí řadě v deseti manipulech po 60 mužích 600 triariů. Dohromady měla legie 3000 těžkooděnců ve 30 manipulech a k tomu 1200 lehkooděneců (velites) a 300 jezdců. Současně bylo upuštěno od nepřetržitého šiku a zaveden šik trojřadý po manipulec s mezerami, které se při střetu s nepřítelem roztahovaly. Formace tak připomínala šachovnici. Tato formace umožňovala legiím větší mobilitu a později se osvědčila proti řecké a makedonské falanze.

Vážnější změny ve vojenství provedl na konci 2. století př. n. l. římský politik a vojevůdce Gaius Marius, když připustil k vojenské službě všechny občany bez ohledu na majetek a sociální postavení. To však mělo za následek, že se zámožnější občané začali vojenské službě vyhýbat a naopak chudší hledali v legiích obživu a naději na získání pozemku. Tak se stala z národní armády armáda žoldnéřská a dosavadní odvod se změnil v najímání vojáků. O vojenskou službu také projevili zájem italští spojenci, když jim v roce 89 př. n. l. bylo uděleno římské občanství a získali tak práva sloužit v legiích, a ne jen ve spojeneckých sborech. Legie však byly více věrny vojevůdcům armád než vlasti a byly ochotny za žold následovat svého vůdce i proti senátu, jak tomu bylo v případě Gaia Maria.

Gaius Marius také odstranil z legií lehkooděnce. Všichni legionáři užívali stejných zbraní jako těžkooděnci. Úlohu lehkooděnců převzali vojáci z provincií, takzvané pomocné sbory (auxilia). Změnou si prošla i římská jízda. Gaius Marius složil jízdu ze spojenců, ve které Římané sloužili jako důstojníci. Došlo i na dosavadní rozestavění bitevního šiku podle manipulů, které Marius zaměnil na rozestavení podle kohort. Ze třech manipulů vytvořil jednu kohortu. Mariova legie měla 5 000 až 6 000 mužů rozdělených do deseti kohort po 500 až 600 mužích. Marius dal také legiím odznak stříbrného orla s rozepjatými křídly na žerdi.

Každá legie měla své jméno například na základě počtu legií pořadového čísla legie: „Prima“ nebo „Nona“, vojáci se pak nazývali „Primani“, „Nonani“. Legie dostávaly jména i podle zásluh či povahy: „Victrix“ (vítězná), nebo „Rapax“ (dravá) či podle zemí, kde působily (například ll. Germanicae).

Hned po vzniku císařství bylo nejdůležitější prioritou státu vytvoření stálého vojska. Vojsko tvořili provinciálové rozložení po celé říši. V roce 23 n. l. měl Řím k dispozici 25 stálých legií po 6 000 mužích.

Za císařství také vznikly nové vojenské jednotky. Pretoriáni o devíti či desíti kohortách po 1000 mužích tvořili císařovu tělesnou stráž. Za Augusta střežily tři kohorty císařský palác a zbytek byl rozložen po celé Itálii. Císař Tiberius, který se obával spiknutí, nechal všechny pretoriány usadit v Římě, kde pro ně na na Quirinálu zřídil speciální tábor (castra praetoria). V případě ohrožení své moci se mohl spolehnout na deset tisíc pretoriánů. Vojáci sloužili v pretoriánské gardě pouze sedmnáct let a měli mnohem větší žold a lepší výzbroj než vojáci. Sloužit v gardě se pokládalo za největší čest, které mohl voják dosáhnout.

Řím měl také svou policii zvanou městské kohorty. Tato policie se skládala ze tří až čtyř kohort po 1 000 mužích a podléhala městskému praefektovi. K ochraně města před požáry byly Augustem zřízeny kohorty hasičů o sedmi kohortách po 1 000 mužích, složené většinou z propuštěnců a rozložené po městě v sedmi kasárnách. Každé kohortě náležel dozor ve dvou okrscích.

 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.5 (4 votes)