O dětech starých i nových

Tagged:

Když Věčně Živý pomalu kráčel za Obzor, ještě jednou ohlédl aby spatřil své poslední potomstvo. Viděl, jak za ním běží dav těch, kteří jej ještě mohli spatřit. Hrozivě mávali zbraněmi, z posledních sil se jej ještě snažili dohonit a hlasitě jej proklínali: “Táhni ty zloději našich duší! Táhni ty nenasytný žroute! Vlastním synům jsi odtrhl od úst, abys alespoň zčásti nasytil svůj neukojitelný hlad! Táhní ty zloději Světla!” Blázni. Myslí si že když Světlo od nich odchází, že je jim kradeno. Když Věčně Živý viděl, jak za ním potácivě běží na krátkých a neforemných nohách, povzdechl si: “Eh, kéž by alespoň toto na nich bylo dobré, kéž by alespoň v tomto jsem v nich mohl poznat své syny. Kéž by mne dohonili, roztrhli vedví a vzali si vše, co jim dědickým právem náleží, o co jsem je připravil a odmítl jim dát, svým vlastním dětem.” Pak obrátil svůj zrak před sebe a pohlédl daleko za Obzor. Uviděl dav Malých, jak na něj již vdáli čekají a vyhlížejí jeho záři. Volali: “Pospěš k nám, čekáme na Tebe, z nejlepšího co máme jsme Ti přichystali, dnem i nocí vzýváme všechny naše bohy i démony, abys konečně přišel. Pospěš dárče života, Živote sám, Světlo naše!” Věčně Živý se usmál a pomyslel si: “Šílenci! Nevědí, že Světlo nechce z jejich nejlepšího. Že Světlo chce vše jejich nejlepší i nejhorší a také vše mezi tím. Světlo nechce aby vzývali své bohy a démony, ale aby je zašlapali do země, do moře je naházeli, spálili ohněm a vítr rozvál jejich popel do všech koutů pod klenbou.” Když si pak Věčně Živý vzpomněl na své nezdárné syny, jejichž proklínání k němu ještě zdáli doléhalo, a viděl před sebou zástupy Malých jak jej chtivě vyhlížejí, uvědomil si jak málo stačí aby se tyto dva tábory mrtvých duší staly přáteli, srdce mu udeřilo náhlou radostí, vzkřikl mocným hlasem, který uhodil do severních hor pokrytých ledem, a hlasy všech lidí i všechen halas pod klenbou byly rázem utišeny. Věčně Živý, naplněn nevýslovnou svatou radostí, v novém prozření pronesl světu tato slova:

“ Teď už nechci se bát a cítit strach,
když ruka má ostrou dýku třímá,
že vlastních dětí budu vrah,
v mysli mé podlá vražda dřímá.

Vždyť to co jsem našel v nitru svém,
když těžký spánek sen mi zplodil,
a bloudil jsem v tom snu opilém,
bahnem světa se ztěžka brodil,

je to, co se bdícím často skryje:
když silný muž do země s vervou ryje,
prozradí mu své tajemství.
To chápat smí pouze ten, kdo sní.

Kdo k srdci chce proniknout,
ten musí vzít nůž!
Kdo chce tajemství znát,
ať řeže už!

Ať kope hloub až kost mu praská.
Pak najde a pochopí, kdo je Láska. ”

Odmlčel se pak, pohroužen do obrazu vlastní mysli - a nechal jej rozplynout. A svět rázem zapomněl vše z toho co k němu Věčně Živý pronesl. Světu pod klenbou se navrátil starý lomoz a ruch, který Malí tolik milují a skládají na něj chvalozpěvy, ruch rození a smrti. Ale než mohl zaznít první hlas jediného Malého, jeho nohy, pokryté prachem všech cest, překročily Obzor. Vždyť jeho nové sémě bylo již zaseto.

Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (2 votes)