Nero, zpěvák na trůně

NeroOheň stravuje celé čtvrtě Říma. V Neronových očích se odráží záře plamenů a císař se zápalem zpívá o zkáze Tróje. Sní o tom, že na základech zničeného města postaví krásnější Řím, který možná ponese i nové jméno, Neronia.

Když Nero v sedmnácti letech v roce 54 n. l.  usedl na trůn, vzbudil u Římanů velká očekávání.  Nový císař se zpočátku choval podle zásad svého velkého předchůdce Octaviana Augusta a nedal si ujít žádnou příležitost k projevování štědrosti a lidumilnosti. Snad pod vlivem svého učitele, stoického filosofa Seneky, jednou při podepisování rozsudku smrti prohlásil: „Jak bych si přál, abych neuměl psát.“

O chod říše se na začátku Neronovy vlády prakticky starali výše zmíněný Seneca a prefekt pretoriánské gardy Burrus. Toto období přineslo římskému impériu klid a stabilitu. Pod vlivem svého poradního sboru Nero učinil četná rozhodnutí, která byla veřejným záležitostem ku prospěchu. Seneka a Burrus  nicméně nebyli jediní, kteří měli na Nerona vliv. O podíl na moci stála i Neronova matka Agrippina mladší. Agrippina odstranila všechny možné Neronovy konkurenty a stála i za vraždou Claudiova syna Britannika, aby se nemohl ucházet o vládu místo Nerona.

Objevený talent

Neronův denárI když první léta Neronovy vlády byla klidná, i v nich se už začínaly projevovat císařovy nebezpečné rozmary. Již v počátcích své vlády projevoval Nero nadměrný zájem o umění. Jakmile se ujal moci, ihned k sobě povolal tehdy známého zpěváka ke kithaře Terpna a den za dnem naslouchal po večeři jeho zpěvu. Posléze se začal sám zajímat  o teorii a praxi zpěvu a věnovat se cvičením pro zlepšení svého hlasu.

Postupem času se Nero odvažoval k troufalejším podnikům. Podle římského historika Cassia Dia si Seneca a Burrus všímali čím dál výstřednějšího Neronova chování.  Nero v přestrojení v krčmách nebo na ulicích vyvolával bitky. Vypráví se, že obtěžoval manželku nějakého senátora, který jej za to málem ubil k smrti. V divadlech vyvolával potyčky, které končily násilím. Při takovém násilí nezůstal stranou a házel mezi lid rozlámaná sedadla. Proto se Seneca a Burrus soustředili  na usměrňování Neronova života za cenu obětování kontroly veřejné správy.

V roce 62  Burrus zemřel a Nero jmenoval do funkce prefekta pretoriánů Tigellina, podle Tacita zkaženého muže. Od té chvíle byl Seneca neustále osočován a raději zvolil odchod z veřejného života. Ani tam mu však nebylo dovoleno žít v klidu a v roce 65 na Neronův příkaz nakonec spáchal sebevraždu. Nero následně otevřeně propadl všem neřestnostem. Pořádal nákladné  hostiny při kterých mu posluhovaly nevěstky. Souložil jak s chlapci, tak i s vdanými paními. Odvážil se znásilnit i panenskou vestálku Rubrii.

Zašel ve svých choutkách tak daleko, že se oženil s mladým mužem. Zamiloval se do chlapce Spora, kterého nechal vykleštit. Když se ho pokusil přeměnit v ženské pohlaví, dal jej v Řecku po svatebních obřadech ve velkém průvodu s věnem i se závojem uvést do svého domu a tam ho měl za manželku.  Natolik oplýval vtipem, že o Sporovi prohlásil: „Mohlo to dobře dopadnout s osudem lidstva, kdyby byl měl (jeho) otec Domitius takovou manželku.“ Nakonec dal Spora obléci jako císařovnu a měl jej stále po svém boku při různých oficiálních příležitostech.

Neštítil se podle Suetonia ani incestu. Zamiloval se do své matky a našel si prostitutku, která ji byla podobná a s ní souložil. Nakonec nezůstal jen u toho a  udržoval se svou matkou intimní poměr.

Nero prohlásil, že „žádný člověk není cudný aniž na kterékoli části těla čistý, nýbrž většina lidí jenom zatajuje neřest a vychytrale ji zakrývá“.

Začátek umělecké kariéry

Podle římského historika Suetonia se Nero odvážil poprvé veřejně vystoupit roku 64 v Neapoli. Zpíval tak vášnivě, že ani když se divadlo začalo chvět náhlým zemětřesením, nepřestal zpívat, dokud nedokončil celou árií. Od té doby císař neustále veřejně vystupoval a jeho vystoupení se stávala stále okázalejšími.

Nero se nespokojil s vystupováním v Itálii, ale odebral se do Řecka, kolébky divadla a tragédií. Řekové ho prý natolik obdivovali, že Nero nakonec podle Suetonia prohlásil: „Jediní Řekové dovedou naslouchat a oni jediní jsou hodni mne i mého umění.“ Na oplátku se Nero rozhodl, že osvobodí řecké obce od daní.

Když posbíral různé vítězné ceny ze svého turné po Řecku a Itálii, vjel podle historika Tacita  nakonec do Neapole na voze, na němž jel kdysi Augustus při svém triumfu. Scéna připomínala vítězný triumf, nikoli však nad barbary, ale nad umělci.

John William Waterhouse - The Remorse of the Emperor Nero after the Murder of his Mother

Vášeň k umění a moc, kterou umělec na trůně disponoval, způsobila, že se z umění stala krutost. Kdykoli Nero zpíval, nebylo nikomu dovoleno vzdálit se z divadla ani v případě nezbytnosti. Suetonius napsal: „Tak prý některé ženy při představeních dokonce porodily a mnozí muži, kterým se zhnusilo ho poslouchat a jemu tleskat, buď tajně seskočili z hradeb, protože městské brány byly zavřeny, anebo předstírající smrt dali se vynést jako mrtvoly.“

Nový Řím a odchod ze scény

Pocit všemohoucnosti činil z Nerona megalomana. Jeho vize „nového Římě“ vysávala státní pokladnu, která byla už po několika letech jeho vlády takřka prázdná. Velkou zátěž pro státní finance představovaly zvláště nové přepychové stavby.  Nero se domníval, že účty o vydáních si vedou jen špinavci a lakomci, a naopak chválil ty, kteří peněz užívají a utrácejí, jako to dělal jeho strýc Caligula.

V tomto duchu se rozhodl postavit po velkém požáru v Římě v roce 64 „nejkrásnější stavbu Říma“, Domus Aurea neboli Zlatý dům.

Když už nákladná výstavba Říma naprosto vysála státní pokladnu, rozhodl se Nero k vykořisťování samotných Římanů.

Neronovo chování kritizovala i jeho matka Agrippina.  Nero, kterého už dlouho znepokojovala matčina angažovanost ve věcech státních i soukromých, ji proto nechal zavraždit. Podle Suetonia se Nero přišel podívat na její mrtvé tělo, dotýkal se ho a jedny části haněl a druhé vychvaloval.

Celých čtrnáct let trpěl Řím „zpěváka na trůně“, než ho sesadil.  Proti Neronovi povstal nejprve Vindex, místodržitel v Galii. Císař povstání ignoroval, dokud se k němu nepřipojil Galba, místodržitel Hispánie. Teprve tehdy se Nero zhroutil a dlouhý čas ležel bezvědomí. Když se probral,  začal si trhat šat a bít se do hlavy. Jeho stará chůva se ho snažila utišit a říkala mu, že se podobné věci již přihodily i jiným vládcům. Nero na to odpověděl: „Ale já proti ostatním trpím něco neslýchaného a nepoznaného, protože ztrácím trůn ještě zaživa.“

Z velkého strachu pomýšlel na ukrutnou odvetu. Chtěl sesadit a pobít všechny velitele vojska a místodržitele provincií, jako by se všichni proti němu spikli. Všechny Gally žijící v Římě chtěl povraždit a vojsku dovolit vydrancovat Galii. Pomýšlel na to, že všechny senátory na hostině otráví, město Řím zapálí a na lid pustí šelmy. Od svého úmyslu však upustil, protože nevěřil v jeho proveditelnost. Spíše se chystal odebrat se do Galie k vojsku a tam beze slov jen plakat. Doufal, že by tím odpadlíky obrátil k lítosti a druhý den by slavně zpíval vítězné písně, které již začal skládat.

Nero kvůli své výpravě zdražil potraviny a jeho popularita značně klesla. A když místo obilí z Egypta přivezly lodě pudr pro dvorní zápasníky, začal lid císaře otevřeně nenávidět.

Mezitím Neronovi došla zpráva, že od něj odpadla i další vojska. Pomýšlel na útěk a pokoušel se získat na svou stranu tribuny a centuriony pretoriánů, aby s ním sdíleli útěk. Ti se však buď vytáčeli nebo otevřeně odmítali. Nero ve zmatku přemýšlel, zda by neměl utéci k Parthům nebo jako prosebník ke Galbovi. V černém smutečním šatu chtěl vyjít na veřejnost a prosit za odpuštění. K ničemu takovému se nakonec neodhodlal, protože se obával, že než by došel na fórum, byl by rozsápán davem.

Zatímco takto na nočním lůžku přemýšlel, všiml si, že ho vojenská stráž opustila a ze strachu poslal pro své přátele. Ti však nepřišli. Nikdo neměl zájem zaplést se v posledních momentech Neronova života do nějakého beznadějného podniku. Nero se sám procházel v paláci a hledal, kdo by mu aspoň pomohl se zabít. Když nikoho nenašel, zvolal: „Opravdu nemám ani přítele, ani nepřítele?“

Siemiradzki Christian Dirce

Nakonec mu několik přátel nabídlo, že ho ukryjí na venkovském statku. Když byli blízko statku, musel se Nero prodírat křovím a trním po stezce, která vedla rákosím. Sotva dírou vlezl do domu, přemlouvali ho ti, kteří uprchli s ním, aby spáchal sebevraždu a unikl potupnému utrpení. Ve stejnou chvíli dostal zprávu od senátu, že ho odsoudili k trestu smrti podle obyčeje předků. Šlo o obyčej, kdy nahému odsouzenému sevřeli šíji vidlicí a tělo bylo metlami umrskáno k smrti.  Když to Nero uslyšel, sáhl po dýkách, ale nenašel dostatek síly k sebevraždě. Nakonec si v roce 68 vbodl do hrdla dýku za pomocí svého tajemníka. Před smrtí zvolal: „Jak všestranný umělec ve mně hyne.“

Císař Nero vstoupil do dějin jako šílený zpěvák a údajný žhář. Nemůžeme ale opomenout fakt, že lid na něj ještě mnoho let vzpomínal a císaři jako Otho či Vitellius ho chovali v úctě. Asi už s jistotou nezjistíme, nakolik byla jeho vláda skutečně tyranská a do jaké míry se jednalo o pomluvy.  Jistě můžeme říci, že měl umělecké nadání, které nedokázal uvést do souladu se svými vladařskými povinnostmi. 

Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie 9/2013

Váš hlas: Žádná Průměr: 3.4 (7 votes)