Morálka ve světle současnoti a minulosti

Tagged:

Již od dětství je nám vštěpováno, že jednat špatně se nevyplácí. V dospělosti však pochybujeme, zda tomu tak ve skutečnosti je. Je morální jednání tím správným předpokladem k úspěchu? Můžeme odpovědět dvěma způsoby. Z krátkodobého hlediska se nemusí vyplácet, ale z dlouhodobého jistě ano.

I nejmocnější říše světa byly přemoženy sice méně početným, zato však statečným, vynalézavým a odhodlanějším nepřítelem. Antioch III. Megás (242-187 př. n l.) měl co do počtu větší vojsko než Římané, ale neměl v něm skutečné muže. Není divu, když sám jako vojevůdce velkého vojska si před bitvou nechal postavit u šumícího moře stany zdobené hedvábím a zlatem a se zvukem protékající vody nechal souznívat píšťaly a strunné nástroje. Ačkoli bylo zimní období, poručil odevšad dopravit růže, a aby jen přece vzbudil zdání, že je velitelem, konal odvody mladých dívek a chlapců. Jak mohl očekávat, že poražen již svou rozmařilostí, zvítězí nad římským národem?

Z příběhu vyplývá, že je to nemorální jednání vůdčích osobností, které nese částečnou odpovědnost za jejich porážky a nezdar. Moderní člověk by možná toto tvrzení zpochybnil se slovy, že je to pouze zbožné přání starověkých historiků popisovat události ve světle morálky.

Máme tendenci posuzovat historické události ve světle chápání naší společnosti. V současné době je přirozené, že lidé jednají nemorálně, aniž by se obávali následků. Zvykli jsme si vnímat svět se ztrátou odpovědnosti za naše jednání a proto není divu, že podobně vnímáme i minulost. Možná proto se nám zdá, že zásady a morálka nehrály v historii tak důležitou roli.

Podle mého názoru nemůžeme popřít, že národ ze kterého se stává velmoc potřebuje vnitřní sílu, ideu a zásady. Napadá mě příklad ze starověkého Říma. V královské době a na začátku republiky nalezneme více příkladů morálního jednání a etiky, než na sklonku republiky či v císařství. Snad to zapříčinila právě moc a bohatství, které proměnilo "stoický" národ na lid "Epikureje". Úpadek hodnot se snažil odvrátit císař Augustus svými pokusy očistit stát od nemorálnosti obnovou rodinných hodnot. Augustova snahy o vzkříšení hodnot vedly ke stabilitě a zlepšení stavu společnosti.

Na druhou stranu si nutně musíme položit otázku, zda v historii nedosáhly úspěchu i ty státy, které využily ke svému vítězství nemorální prostředky. Jeden příklad za všechny. Koloniální mocnosti obsadily takřka celý svět. Ačkoli se koloniální mocnosti nemohou rovnat s římskou říší co do tolerance a respektu vůči jiným kultům a tradicím, napodobily mocnosti úspěchy římské říše z konce 2. stol. př. n. l. Konec tohoto století byl totiž podle římského historika Flora důležitým zlomovým bodem římské historie. Dokud Punové ohrožovali Řím, udržovali Římané podle Flora tradiční způsob života založený na „bezelstné a nezkažené pospolitosti pastýřů“. Poté, co se stali pány světa, nadbytkem bohatství se začala šířit ve společnosti nespravedlnost. Občanské války byly vyvolány ohromujícími úspěchy římského národa. Když se Římané zmocnili Sýrie a pergamský král odkázal své království římskému národu, podrylo toto nevídané bohatství morálku národa. Lid se také z lačnosti vzbuzené touhou po přepychu začal dožadovat od tribunů lidu polí a dávek obilí. To byly podle Flora kořeny reforem bratří Gracchů.

Aby jezdecký stav mohl těžit z daní státu a úplatků na soudě, vznikla kvůli pozici na soudech roztržka mezi senátem a jezdeckým stavem. Přehnané výdaje na podplácení lidu v podobě gladiátorských zápasů způsobilo, že se Spartakovi podařilo postavit z gladiátorů ohromné vojsko, které se dokázalo postavit i konzulské armádě. Touha po bohatství se stala hnací silou volební agitace, ze které pak vznikla občanská válka mezi Mariem a Sullou. Z přílišného bohatství pramení touha po prvenství a ovládání jiných. Florus ve své historii předpovídal pád římského impéria, který se kvůli svému nespravedlivému úspěchu sám svou vahou zhroutí.

Koloniální kolos se podobně jako ten římský zhroutil. Nicméně následky koloniální politiky přežívají dodnes téměř ve všech bývalých koloniích v podobě sociálních nepokojů a občanských válek. Bývalé koloniální mocnosti nejeví ochotu řešit problémy, které kdysi zapříčinily. Nejraději by se zbavily odpovědnosti a obvinily z nepokojů samotné národy, které si podle nich neumí vládnout sami. Připomeňme si, že to byly právě mocnosti, které uměle vytvořily hranice, přerušily tradiční rozložení sil v regionech a destabilizovaly ho. Násilně jsou pohromadě drženy národy v jednom státě, které historicky měli svou vlastní nezávislost. Nemorální rozhodnutí se začínají bývalým koloniálním mocnostem nevyplácet i v podobě imigrace na západ.

Z historie je vidno, že bez morálky, hodnot a tradic nemá žádný stát dlouhodobou budoucnost a čelí vnitřní krizi.

Váš hlas: Žádná Průměr: 4 (6 votes)