Lydia: báseň od neznámého římského básníka

Tagged:

Závidím vám, ó pole, i vám, ó lučiny sličné,
sličnější ještě i tím, že sličná dívka má nyní
u vás dlí a v skrytu, ach, vzdychá po naší lásce.
Vás teď Lydia vídá a s vámi si hraje má dívka,
k vám teď promlouvá ona a na vás se usmívá očky,
u vás ztlumeným hlasem se potichu cvičí v mých písních,
jindy zas zpívá u vás, co mně dřív zpívala v ucho.
Závidím vám, ó pole: vy naučíte se lásce.
Nadevše blažená, šťastná a požehnaná ta pole,
do kterých vtiskne stopy svých nohou bělejších nad sníh,
nebo kde růžovým prstem si zelený utrhne hrozen
(nezralá dosud je réva a sladkým nekypí vínem),
nebo kde v pestrých květech své údy, jež dýchají láskou,
položí k odpočinku a měkkou pomačká trávu
a o mé tajné lásce kdes v samotě vyprávět bude!
Budou se radovat lesy a budou se radovat louky,
chladné studánky též, a ptačí utichnou zpěvy,
plynoucí potoky zdrží svůj běh (jen plyňte, ó vlnky!),
dokud jim nevypoví má láska ty rozmilé stesky.
Závidím vám, ó pole: vždyť vy teď máte mou radost, u vás je nyní to, co mou dřív rozkoší bylo.

Mně však chřadnou teď údy a zmírají bolestí žalu, smrti se do nich vlil chlad, žár životní uniká z těla, poněvadž není u mne má vládkyně. Nižádná dívka na světě neměla krásy a vzdělání více než ona; je-li pak pravda v té báji, je Jova co býka neb zlata (odvrať, Jove, svůj sluch!) má milenka jedině hodná.
Šťastný býku, ty otče a ozdobo velkého stáda!
Od tebe v samotu nikdy tvá kravka si nechodí lehat,
nikdy tě nenechává kdes v lesích bolestí bučet.
Kůzlat otče, ty též — jak šťasten a blažen jsi stále,
nechať už zlézáš hory a těkáš na srázných skalách,
nechať se potravu novou ti zlíbí hledati mlsně
v lesích či na polích: radostně jde tvá kozička s tebou.
A kde je sameček jaký, s ním spjata samička jeho
na lásku přerušenou si nikdy nenaříkala.
Proč jsi i k nám tak laskavá nebyla, přírodo mocná? Proč mám trpěti já tou bolestí krutou tak často? Kdykoli bledé hvězdy se vracejí blankytným nebem, Foibův zlatý kotouč když sjíždí k západu rychle, Luno, tvůj milý je s tebou: proč není i u mne má dívka? Luno, ty víš, co je trpět: ó, smiluj se nad tím, jenž trpí!

Vavřín na sobě nesa, svou lásku vždy oživíš, Foibe;
a kde je jaký bůh (a není-li bezcenná Pověst,
vy jste, bohové, vším), svou radost vždy u sebe mívá,
nebo ji na nebi zří — ty uvádět bylo by dlouhé.
Také když zlatý věk kdys v pradávnu na zemi plynul,
podobný života úděl prý mívali tehdejší lidé;
to však přecházím též — je známo přec Ariadnino
souhvězdí, panna, jež šla jak zajatá za milým mužem.
Čím vás urazit mohl věk náš, ó nebeští bozi,
abyste určili nám, ach, tvrdší života úděl?
Což jsem se první já snad odvážil nevinnou cudnost
znesvětit, posvátné stuhy své milenky směle se dotknout,
abych byl předčasně nucen nit osudu přervati smrtí?
Kéž by mé provinění se stalo takových skutků
prvním původcem: smrt by sladší mi byla než život!
Nikdy, v nižádném čase by nezašla pověst má slavná,
kdyby se říkalo o mně, že sladké požitky lásky
první jsem potají uzmul, a sladká ta rozkoš mnou vznikla.
Ale tak vzácné věci mi nedopřál závistný osud,
aby se poklesek můj stal podnětem skrývané lásky.

Před námi Jupiter sám, svou tvářnost vždy měnící v klamnou,
s Junonou, nežli ti dva se po právu manželi stali, v sladké pokradmé lásce již okusil předem té slasti. Byla i Venuše ráda, že záletník v travinách jemných stiská nachové květy, jsa na nich rozložen u ní, pod její sličnou šíjí když vkládal paže své silné (tenkrát udatný Mars byl tuším zaměstnán bojem, kdežto bůh Vulkán svou prací se zabýval asi, a dílo chmurnými sazemi vousy i tváře mu hyzdilo božské). Nu, a což krásná Zora, zdaž nelkala nad novou láskou, zdažpak si neskryla, rdíc se, své oči růžovou rouškou? Takto se chovali bozi; zdaž jinak lid zlatého věku? Proč tedy, co směl bůh, co héros, nesmí věk mladší?
O já nešťastný člověk, že tehdy jsem nepřišel na svět, vlídná kdy příroda hověla všem. Má neblahá sudbo zrození, nešťastné lidstvo, kdy lásky lze užít až pozdě! Osud mi, vrhnuv se na mne jak na kořist, vyplenil tělo, takže, co zbývá ze mne, by poznaly sotva tvé zraky.

 

Zdroj:
Neznámý básník: Starořímská milostná lyrika, Tisíc polibků. Československý spisovatel. Praha 1973. 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.8 (4 votes)