Kosmopolitní společnost

Svět nekončí za hranicí mého státu, ani za atmosférou země, ale začíná mezí těmi, kteří mu vdechli život. 

Bylo by chybou lpět na tradicích a zvycích národa, a díky nim se cítit dokonalejší než druhý. Chybou je vidět počátek i konec v místě kde jsem se narodil a žil. Není místo, kde by před námi nežil národ s jinými zvyky, než jsou ty naše. Ubližovat druhému, protože je jiný - nesvědčí to o tom, že se nedokážeme odpoutat od několika metrů země, místo toho, aby jsme se pozvedli nad tento kousek, rozhlédli se a zjistili, že svět nabízí mnohem více než několik kilometrů čtverečních plochy. Odpoutat se,  to je osvobodit se, zpřetrhat pouta, které nás drží ve strachu být jinými.

Římané byli kosmopolitní společností a její vrchol předčil jakoukoli jinou dobu svým pojetím světa. Vzdálení se od tohoto pojetí znamenalo návrat o několik stovek let zpět. Žádná myšlenka nedokázala vzbudit touhu po svobodě jako myšlenka světoobčanství, jejíž součástí není pouze tento pozemský svět, ale i svět duchovní. Nehovořím zde o národech bez tradic a hodnot, ale o občanech, jejichž hodnoty jsou postavené na vnímaní světa jako našeho jediného státu.

Staré pověsti hovořily o zlatém věku, kdy člověku byl součásti všeho. Byl to věk, ve kterém lidé přebývali na zemi bez hranic. Nebyly války, protože nebyl důvod někoho obsazovat. Vladařskou moc měli  v rukou mudrcové. Ti nedopouštěli násilí, chránili slabší před silnějšími, radili i varovali a ukazovali, co je užitečné nebo neužitečné. Jejich prozíravost pečovala, aby lidem nic nescházelo, jejich statečnost odvracela nebezpečí, jejich dobrotivost pomáhala poddaným k růstu a rozkvětu. Vládnout bylo úkolem, nikoli výsadou. Nikdo nezkoušel svou sílu proti těm, jejichž zásluhou se stal silným, a nikdo se nepokoušel o bezpráví, protože dobrého vládce bylo radost poslouchat a neposlušným nemohl král pohrozit ničím horším, než že se vzdá vlády (Seneka, Listy Luciliuovi).

Tak tomu bylo po nějaký čas, dokud nerozervalo společnost lakomství a dokud se nestalo příčinou chudoby i těm, které nejvíce obohatilo. Lidé přestali vlastnit vše tím, že zatoužili po osobním majetku. Touha vlastnit vše, zemi, řeky, hory, vzduch. Kvůli této touze se vytvořila společenství, která ve svém zájmu zabírala jiné země a jako nástroj si často brala myšlenku, že jeden národ je lepší než druhý. 

Starověk nabízel zcela jiný přístup. Římský filozof Seneka napsal: "Nejsem zrozen pro jediný kout, vlastí je mi celý tento svět.“ Seneca stejně jako stoikové věřil, že všichni lidé jsou projevem univerzálního ducha a měli by žít ve vzájemné lásce a  pomáhat si. Také Sokrates a kynik Diogenés ze Sinopy o sobě tvrdili, že jsou světoobčané (kosmopolite).
 
Řím na svém vrcholu dospěl k myšlence, že daruje i jiným národům římské občanství. Mnoho ras a národů a přesto jedno světové občanství. V římském senátu vedle sebe seděl Gal, Řek, Afričan, Hispánec. Nezáleželo již na tom, kdo je jaké rasy, ale kdo má jaké předpoklady dobře vládnout. Nikdo se nebál brát cizí tradice, zvyky či náboženství za své, pokud nerozbíjeli státní zřízení. 
 
Po pádu Říma nezachránilo myšlenku světoobčanství ani vítězící křesťanství a svět se rozdrobil na malé království a kmeny. Ponořil se do hlubokého chaosu, zvaný středověk, ve kterém existovalo např. pouze několik Aristotelových rukopisů ležících ladem. Nebýt muslimského učence ibn Rushda, Evropané by postrádali velkou  část Aristotelových spisů. 
 
Nyní, kdy se Evropa sjednocuje, jsme blízko myšlence světoobčanství, myšlence starověkého světa, díky níž se civilizace vyhoupla navrchol vnímání světa, filosofie, vědy a pokroku. Domnívám se však, že je nebezpečné přehlížet nebezpečí, která s sebou nese současný extremistický nacionalismus. Kdyby se někdy mělo stát, že se vlády ujmou  nacionalistické skupiny, naše civilizace by se vrátila o desítky let zpět.

 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.3 (7 votes)