Jeden den ve starých Athénách

Na athénském tržišti je dnes k ránu větší ruch než obvykle. Lidé volají, smějí se a shromažďují kolem prazvláštního mužíčka ve špinavém a roztrhaném plášti. Muž se pravou rukou opírá o hůl, v levé nese rozsvícenou lucernu, prodírá se davem a volá: „Hledám člověka, hledám člověka!“ 

„Kdo je ten muž?“ zeptala se Aristoníké jednoho z otroků ve svém doprovodu. „To je filosof Diogenés,“ odpověděl jí obratem. „Chová se vždycky takhle podivně?“ pokračovala. „Vždycky. Minulý týden jsem ho viděl, jak se postavil na řečnickou tribunu a vykládal o uměřenosti. Když k němu nikdo nepřicházel, začal cvrlikat jako pták a hned se seběhly celé davy. Diogenés jim potom vynadal, že si s horlivostí přicházejí poslechnout nesmysly, zatímco o vážné věci nedbají.“ Aristoníké pokývala hlavou a pokynula svým sluhům, ať ji následují dále na trh. Přestože nakupování na trhu pro ni obvykle obstarávají otroci, dnes vyrazila spolu s nimi. Na výběru jídla si dnes chce dát opravdu záležet – její manžel Dióxippos totiž večer bude pořádat hostinu.

Aristoníké je typická Athéňanka 4. století př. n. l. Její rodiče na ni od malička byli přísní. Kromě čtení a psaní se učila jen jak tkát, vyšívat, vařit a spravovat dům. Už ve čtrnácti letech ji rodiče provdali za o patnáct let staršího Dióxippa. Proti sňatku neprotestovala. Dióxippos se jí líbil a i jako manžel je na ni hodný. Také v jeho domě je spokojena, protože má oproti jejímu otcovskému domu mnoho vymožeností.

Dióxippův dům je jednopatrovou na jih orientovanou stavbou. Vstupuje se do něj chodbičkou, která ústí do dvora se sloupovou kolonádou. Kolem dvora jsou místnosti se zásobami a s nářadím, od nichž má klíče pouze Aristoníké. Na dvoře je domácí oltář a studna. Vlastní vodní zdroj ušetří paní domu i jejím otrokyním spoustu práce, protože díky němu nemusí chodit pro vodu do městských kašen. 

Za dvorem, přímo naproti vchodu, leží nejhonosnější místnost domu – mužský pokoj, kde pán přijímá hosty a kde se i dnes bude konat hostina. Vedle něj je koupelna s hliněnou vanou na nožičkách. Vodu do vany nosí otroci ze studně a ohřívají ji na kamínkách v přilehlé kuchyni. Z dvora se po dřevěných schodech vystupuje na pavlač do prvního patra, kde je manželská ložnice a ženské komnaty. Dióxippův dům má i tu výhodu, že je v něm latrína napojená na městskou kanalizaci. V domě Aristoničiných rodičů takový luxus nebyl a tak museli všechny své odpady skladovat a každý den po ránu čekat na službu, která je odvážela za město.

O chod domu se stará Aristoníké téměř sama. Spisovatel Xenofón úlohu pánovy manželky přirovnával k včelí královně, dnes bychom řekli, že šlo o manažerky. Rozdělovaly práci otrokům, dohlížely nad potravinami přinesenými z pole, dbaly na to, aby všechny věci byly na svém místě, rozhodovaly co se na trhu koupí a co prodá. Na rozdíl od Dióxippa, který tráví velkou část dne na cvičišti nebo v lázních, proto nemá Aristoníké ani chvíli volnou. Když neorganizuje práci v domě, tká na stavu látky. Z domu vychází pouze na náboženské slavnosti, do divadla nebo na trh. Výjimečně se vydá navštívit některou ze svých přítelkyň z dětství, ale i u ní se při povídání zaměstnává vyšíváním.

Stejně jako dnes, tak i starověcí lidé se rádi bavili u vína s přáteli. Hospody a hostince sice existovaly už ve starověku, ale netěšily se valné pověsti. Přátelé se nejčastěji scházeli na hostinách, symposiích (z řeckého „sympotein“ – „spolupití“ tedy původně pitkách), v soukromých domech. Boháči často pořádali přepychové večírky, na nichž se hosté přejídali a opíjeli. Nezřídka na nich docházelo i k sexu s pozvanými mladíky nebo prostitutkami a prostituty. Jednomu sličnému mladíkovi jdoucímu k takovéto hostině prý Diogenés řekl: „Vrátíš se jako Cheirón (horší) nebo Eurytión (širší).“  Tím chtěl naznačit, že buď utrpí jeho duše a tělo nezřízeným přejídáním nebo jeho zadnice homosexuálním stykem.

Aristoníké má štěstí, její manžel si na takové hostiny nepotrpí. Má to tu výhodu, že celou přípravu symposia může svěřit manželce. Nejvíce pozornosti věnuje Aristoníké jídlu. Jen dobré jídlo svědčí o výborné hospodyni, protože ji samotnou hosté neuvidí. Manželky se totiž zpravidla athénských hostin neúčastní. 

Dnešní menu bude mít několik chodů: rybí polévku se zeleninou; vajíčka, olivy, pečenou cibuli a další drobnosti. Hlavním chodem bude zaječí pečeně na cibulce s olejem a tymiánem a sladkovodní úhoř. Na závěr budou otroci servírovat fíky, hroznové víno, medové koláče a drahé zákusky, které Aristoníké sama vybrala na trhu. Hostům bude při jídle a pozdější pitce hrát mladý pištec a tanečník, který za své vystoupení chtěl nehorázných patnáct drachem (jedna drachma byla denní mzdou kvalifikovaného řemeslníka).

Mezi pozvanými hosty je i Dióxippův přítel Timón. V podvečer se ve svém domě vykoupal, navoněl vonnými oleji a na hlavu si položil věnec z květů fialek a břečťanu. Jakmile se setmělo, rozloučil se s manželkou, nakázal otrokům zapálit pochodně a doprovodit ho do Dióxippova domu.  U vchodu do domu už na Timóna čekali Dioxippovi otroci. Uvedli ho do předsíňky, umyli mu nohy a ruce (při hostinách se jedlo rukama) a vedli ho přes dvůr do mužské jídelny.

Timón vešel do jídelny, pozdravil se s Dióxippem a ulehl na jedno z lehátek, která byla rozestavěna kolem nádherně vymalovaných stěn. Zatímco Homérovi hrdinové při jídle seděli, pozdější Řekové přebrali z Orientu zvyk při hodování ležet. Levou rukou se opírali o podpěru lehátka nebo o polštáře a pravou ruku měli volnou k nabírání pokrmů z přistaveného stolku. Na lehátku mohl ležet jeden nebo dva hodovníci. 

Otroci postupně nosili jídlo, pištec vyhrával a muži se bavili o tom, co kdo ten den zažil. Zbytky pokrmů hodovníci házeli na zem psům. Když otroci po hostině přinesli zákusky. Timón se zasmál a řekl: „Tvé pohoštění mi připomíná, že jsem včera potkal ve městě Diogena ze Sinopy – jistě toho muže všichni znáte – káral jistého tlustého boháče, který u cukráře kupoval zákusky, upraveným veršem z Iliády: Kupuješ-li takto, budeš jen krátkého věku, můj synu!“ Dióxippos pokýval hlavou a odvětil: „Zas má pravdu, ten člověk!“ Dal odnést zákusky, a celé osazenstvo se zvedlo z lehátek, aby společně provedlo úlitbu Dionýsovi, bohu vína a bujarého veselí.

Po obřadu znovu ulehli na lehátka. Otroci mezitím poklidili místnost a začali rozlévat víno. Víno bylo hlavním nápojem starých Řeků. Pili ho v průběhu celého dne, ale výhradně smíchané s vodou nebo jinak upravené. Staří Řekové víno vylepšovali medem, kořením, bylinkami, plátky květů a dokonce i moukou. Kvůli konzervaci do vína také přidávali mořskou sůl. Amfory byly často vymazané pryskyřicí, aby lépe těsnily, ale pryskyřičná chuť se samozřejmě dostala i do Dionýsova moku. Tradice je tradice a i když se možnosti skladování a výroby vína časem zlepšovaly, víno chutnající po pryskyřici (tzv. retsina) se v Řecku vyrábí až do dnešních dnů. 

Už ve starověku se také připíjelo. Zvolání „Soi propinó, ó pai!“ – „Tobě připíjím, ó chlapče!“ se později zkrátilo na „ópa!“, která se při pitkách v Řecku rovněž používá i dnes.    

 
Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (3 votes)