Io, Saturnalia!

Na 17. prosinec ve starověkém Římě připadal významný svátek Saturnálií. Postupem času se jeho oslava protahovala na několik dní, takže v pozdějších dobách víceméně přecházel v oslavu zimního slunovratu. Byla to doba všeobecného veselí a jisté míry tolerované společenské nekázně, vzájemných návštěv a obdarovávání, zkrátka všech věcí, na něž se jindy nedostávalo času. Běžný život Města se zastavil a Římané se symbolicky vraceli do dávného zlatého věku lidstva pod vládou Saturna, kdy všichni lidé žili ne nepodobni bohům: bezstarostně, jako sobě rovní, v míru a hojnosti.

Někdo by mohl pokládat za nečekané, že dárcem tohoto zlatého věku lidstva byl Saturnus – bůh zejména pro pozdější astrologickou tradici poněkud přísný a neúprosný, v jehož světě vládne řád pevně stanovených pravidel a z nich vyplývajících povinností. Tento protimluv je ovšem jen zdánlivý. Klíčem k jeho pochopení je srp (případně a snad i původněji vinařský nůž), Saturnův nástroj, jímž tento bůh uplatňuje své principy. Srp neslouží ani ke svévolnému sebeprosazení jako útočná zbraň, ani k výkonu uloženého trestu jako na rozhodnutí vnější autority založeného následku porušení zákona; je to nástroj sklizně. Saturnův svět je světem zrání plodin, svět úrody, jejíž hojnost nebo naopak chudobnost zpravidla přímo odpovídá tvrdé a někdy až úmorné práci rolníka. V tomto světě se radost a užívání si spojuje s usilovností a rozvážností a současně s vědomím, že jedno i druhé má svůj čas. Jedno za druhé nelze libovolně zaměňovat a stejně tak jako nelze žít "nekonečný večírek", tak nemá smysl bez ustání si jen "utahovat opasky" a "pachtit se bez oddechu." Sklizeň a s ní spojený čas hojnosti může být jen výsledkem píle, dřiny a plnění toho, co je třeba udělat. Saturnus ale také připomíná, že necháme-li úrodu na polích a ve spížích, můžeme nakonec o výsledky své práce přijít – shnije, sežerou ji myši, připraví nás o ni šejdíři nebo prostě umřeme dříve, než si najdeme čas. Nestačíme-li na to sami, je lépe se o hojnost rozdělit s druhými, než aby vše přišlo na zmar. Stejně tak ale nesmíme zapomenout, že zima může být dlouhá – zásob musí tedy být "tak akorát." Bůh Saturnálií je tedy především dobrý hospodář a nelze se tedy divit tomu, že římská státní pokladna byla uložena právě v Saturnově chrámu.

Římané si nemysleli, že by se ideální zlatý věk mohl vrátit a zrušit veškerý společenský řád našeho světa. Ačkoli cyklus střídání věků jako dobří žáci svých řeckých učitelů pokládali za věčný koloběh, nejspíše by jim i přes literární opěvování doby Augustovy připadala směšná představa, že návrat zlatého věku může nastat lidským přičiněním. Saturnálie neříkají, že svět by měl být jiný, než je teď, ale že kdysi jiný byl. Možná zase bude. To je dobré vědět, ale nikoli se tím trvale opájet a podřizovat planým nadějím svůj život. Je třeba věci nechat uzrát. Připomínají, že vše má svou cenu. Nic není zadarmo, protože pro naplnění spíží je třeba hodně práce a vyjíme-li je příliš, nemusíme se další sklizně dočkat, Také ale nic není nadarmo, neboť zasejeme-li, také sklidíme. Jen je třeba správně vybrat zrno. Pak máme právo i povinnost si to, co uzrálo, užít. Takže na chvíli "hoďme flintu do žita" a zvolejme: "Io, Saturnalia!" – "Hola, (jsou tu) Saturnálie!" Máme na to právo.

.

Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (6 votes)