Hybris ve Válce žab a myší

Ačkoli báseň Válka žab a myší vznikla už před dobrými dvěma a půl tisíci let, dokáže pobavit stejně dobře, jako by ji byl napsal nějaký náš současník. Válka žab a myší díky svému protiválečnému zaměření, díky ostrému a pádnému jazyku, díky morálnímu potenciálu, který v sobě skrývá, patří k opravdovým klenotům starořecké literatury. Její přečtení mne ale zároveň přivedlo k úvaze: co je vlastně tím primárním tématem, které paroduje? Je to opravdu Iliada, jak se můžeme dočíst v předmluvě, nebo jde o něco jiného?

Dle mého názoru, nejsou tím, na co báseň útočí, nedokonalosti homérské poezie, ale prostá lidská pýcha (nebo chcete-li namyšlenost, nemíra, hybris - jíž Řekové obecně pomažovali za jednu z největších lidských nectností). Báseň paroduje například pýchu na vznešený původ. Jeden z aktérů básně se představuje takto:

Drobtolov je mé jméno a syn jsem přeudatného
otce  Hryzochleba, ten zplodil mě s milenou matkou
Mlýnolizkou, již Kýtohlod král svou nazýval dcerou.

Komu by nebylo do smíchu při zvěsti o takovém rodokmenu? A stejně tak směšně měly působit homérské rodokmeny lidské.

Básník paroduje také výstroj myší a žab, chystajících se do války (myši mají holeně z lusků a místo helmy rozpůlený ořech; žáby zase místo kopí mají ostrá stébla, helmy si udělali z ulit). Obě vojska se pyšně ozbrojí, jako by měla být neporazitelná. Ale ve své pýše jsou spíše směšní. Jako by některé z těchto antiválečných veršů ani nepsal muž, nýbrž žena.

Za pozornost určitě stojí poměr Batrachomyomachie k náboženství. Po prvním přečtení básně by někdo snadno mohl říct, že básník je ateista a bohy nemá zrovna v úctě. Podle mě je tomu ovšem právě naopak. Na nejrůznějších situacích
-    Žabák nese myš stejně obratně jako Zeus Európu
-    Zeus vidí dvě armády připravené k boji a ptá se bohů, kdo na čí bude straně
-    Athéna si stěžuje, že myši jí rozežrali roucho v chámu a že teď kvůli tomu upadla do dluhů
-    Athéna radí ostatním bohům, aby se raději tohoto zápasu stranili, nechtějí-li zase přijít k úrazu
-    Diovi je slabších žab líto a tak na jejich záchranu vysílá raky
chce autor ukázat, jak neskutečně pyšné jsou homérské eposy v tom, že lidi považují za natolik významné, aby se jimi bohové zabývali. A nejen to, dokonce za natolik významné, aby si bohy směli přestavovat jako sami sebe a navíc se všemi svými negativními vlastnostmi. Obzvláště se básník tohoto mini-eposu obrací proti tomu, že by bohové mohli být zranitelní lidskými (potažmo pozemskými) prostředky.

Autor žabomyší války nemůže být bezbožníkem. Homér jím nebyl. A pokud by báseň měla jakkoliv závadný obsah (mravně, nábožensky), pochybuji, že by se nám dochovala, natožpak pod Homérovým jménem. Vždyť Homér byl pro staré Řeky všestranně dokonalým ideálem. A takový ideál by sotva (byť ve svém mládí) napsal ateistickou báseň.

Ve svém přístupu k náboženství mi tato báseň velice připomněla Lúkiána. Lúkiános v několika spisech zmiňuje tuto myšlenku: „Kréťané tvrdí, že Zeus se nejen u nich narodil a byl u nich vychován, ale ukazují dokonce i jeho hrob. My jsme tedy žili takovou dobu v klamu, když jsme se domnívali, že Zeus hřmí a sesílá déšť (…) a on zatím už dávno umřel a je pochován na Krétě, a my o tom ani nevíme.“ (Lúkiános, O obětech, 10) Tuším, že se Lúkiános tímto neobrací proti Diovi samotnému, ale proti absurdním a pyšným lidským představám, které z bohů dělají obyčejné smrtelníky. Jiný Lúkiánův spis (O astrologii), napovídá, že bych mohla mít pravdu, neboť zde hovoří o mýtech s velkou úctou – vykládá je však nikoli doslovně, nýbrž alegoricky.

Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (1 vote)