Gladiátoři - snoubenci smrti

Gladiátor zbrocený krví hledí z arény na diváky a zoufale očekává jejich rozhodnutí. Špatně bojoval a proto není překvapen s rozhodnutím publika: „Iugula iugula (zab ho)!“ volá dav. Soupeřova čepel projede jeho hrdlem. Příště to možná bude jeho soupeř, který zbarví svou krví písek v aréně, tak jako tisíce před ním a ještě tisíce po něm.

Gladiátorské hry, jak je známe z římských dějin, měly málo společného se starými podsvětními rituály, ze kterých původně vycházely. Na rozdíl od Římanů, kteří boj v aréně považovali za zábavu, pro Etrusky byly tyto zásnuby se smrtí významným rituálem, při kterém se podsvětním bohům nabízely lidské oběti.

Pozadí gladiátorských zápasů není dodnes zcela objasněno, jednalo se však o náboženský rituál spojený s pohřebními obřady. Římský filolog Maurus Servius Honoratus z 5. století v komentáři k Vergiliově Aenaeadě napsal, že při pohřbech bylo zvykem nechat zajaté bojovníky bojovat před hrobem zesnulého. Dokládá nám to i první gladiátorský zápas v Římě z roku 264 př. n. l., kdy na počest svého zesnulého otce vybrali dva synové tři páry otroků, kteří proti sobě u hořící hranice bojovali.

Gladiátorské hry se konaly i při jiných příležitostech než pohřebních. V roce 310 př. n. l. slavili Campanové společně s Římany gladiátorskými zápasy své vítězství nad Samnity.  Ukořistěnou samnitskou výzbrojí ozbrojili zápasící gladiátory a při hostinách sledovali jejich zápas.

Gladiátorským hrám dal zcela jiný rozměr Gaius Gracchus. Ten je v roce 122 př. n. l. využil ke zvýšení své popularity, když přihlížení zápasům dovolil i chudině. Od té doby se gladiátorské hry staly politickým nástrojem využívaným ambiciozními politiky. Na konci římské republiky měl každý bohatý politik oddíl gladiátorů, které využíval nejen k pobavení potenciálních voličů, ale i ke své ochraně. Tak například Brutus, Caesarův vrah, povolal své oddíly gladiátorů do Říma, aby v případě potřeby chránily spiklence. Není divu, že vydržování vlastních gladiátorů vzbuzovalo u senátorů a později u císařů podezření, které postupně vedlo k zákazu provozování gladiátorských škol bohatými občany. Správu nad školami nakonec převzal sám císař.

Po vstupu do gladiátorské školy

S přibýváním gladiátorských her přibývali i gladiátoři. Vycvičit gladiátora (od lat. slova gladius – meč) nebyla levná záležitost. Nejprve bylo nutno nakoupit otroky či najmout zápasníky, postavit pro ně kasárny s ohrazeným cvičištěm a nakoupit zbraně. Před vstupem do arény musel gladiátor projít speciální přípravou a výcvikem, který mohl trvat i několik let. Nad výcvikem složeným z obtížných a nebezpečných cviků dohlížel učitel šermu, obvykle některý vysloužilý gladiátor. Noví gladiátoři se cvičili s dřevěnými meči na dřevěných figurách zabodnutých do země. Postupem času cvičili s těžšími meči než bylo obvyklé, aby se jejich paže utužily a oni pak byli obratnější s lehkými meči. K jejich dobré fyzické kondici měla přispět i fazolová či prosná kaše, která měla podle tehdejších názorů pozitivní vliv na svalstvo. Pokud se gladiátor během výcviku zranil, mohl se spolehnout na lékaře patřící ke gladiátorské škole. 

Gladiátoři bydleli v malých pokojích gladiátorské školy. Většinou v těchto místnostech žilo několik gladiátorů. Vlastní pokoj měl pouze učitel šermu a lékař. Gladiátoři byli pod přísnou kázní a stačilo malé provinění, aby byli krutě potrestáni. Ti nejodbojnější byli veřejně zmrskání nebo jim byla vypálena znamení rozžhaveným železem.

Po svých nebo vytažen háky

Teprve po důkladném výcviku mohl gladiátor vstoupit do arény. Římané nebyli nenáročným obecenstvem a potrpěli si na různě vyzbrojené zápasníky. Tento zvyk pocházel z dob, kdy váleční zajatci museli mezi sebou bojovat se svou národní zbraní. V aréně proti sobě například stáli murmillo a retiarius. Murmillo měl na sobě přilbici zdobenou rybou a bojoval se štítem a mečem nebo s kopím. Retiarius měl na levé ruce a paži ochranný obvaz nebo lehké brnění. V rukou měl trojzubec a síť.

Večer před gladiátorskými zápasy čekala zápasníky večeře. Pro některé měla být poslední, a tak se  na takovýchto večerech nikdy nešetřilo. Po dobré večeři navštívili gladiátory obdivovatelé i obdivovatelky a strávili s nimi, třeba i v náručích, poslední okamžiky.

Boj v aréně začal velkolepě. Když se lid usadil a pořadatel zaujal své místo, vyšli gladiátoři s nádhernou zbrojí za zvuku hudebních nástrojů. Za nimi nesli sluhové zbraně, které pak byly ještě zkontrolovány a případně vyměněny. Gladiátoři pozdravili pořadatele nebo císaře známým výrokem  „Ave Caesar, morituri te salutant“ (Ti, kteří jdou na smrt, tě zdraví). Nejprve se gladiátoři rozcvičili tupými zbraněmi a teprve po zaznění signálu mohlo dojít k opravdovému zápasu na život a na smrt.

Poražený gladiátor se nejvíce obával vrtkavého davu. Zraněný a přemožený prosil obecenstvo se  zdviženou levou rukou o milost. Pokud předvedl dobrý zápas, žádali pro něj diváci milost máváním šátků nebo palcem obráceným vzhůru. Naopak znudění diváci ukazovali palec obrácený dolů. Pokud pořadatel nerozhodl jinak, vítěz poraženého gladiátora proklál. Pak přiběhli zřízenci amfiteátru, zaťali mrtvému do těla hák a vyvlekli ho z arény. Pokud ještě dýchal, dostal ránu z milosti. Když měl gladiátor štěstí a přežil mnoho zápasů, mohl doufat, že získá dřevěnou šavli. Pak již nemusel bojovat v aréně a mohl se dočkat i propuštění z otroctví. Bývalý gladiátoři se těšili stejné popularitě jako dnešní vrcholoví sportovci. Proto se gladiátory stávali i propuštěnci, cizinci a chudí občané. Mezi gladiátory byli i příslušníci senátorského či jezdeckého stavu, které lákala do arény touha po slávě či penězích.

V aréně pro zpestření her bojovali také gladiátoři se zvířaty nebo zvířata mezi sebou. Pro diváky to byla příležitost vidět zvířata z dalekých zemí. Majitelé gladiátorských škol nakupovali vlky, medvědy, slony, lvy, tygry, kteří se pak utkávali se skoro nahými odsouzenci k smrti.

Gladiátorské hry se neodehrávaly pouze v amfiteátru, ale i na umělých jezerech. Naumachiae, jak se tyto hry nazývaly, poprvé uspořádal Iulius Caesar. Caesar dal vykopat velkou vodní nádrž a na lodích pak proti sobě bojovali váleční zajatci v egyptské a týrské zbroji.

Ačkoli se gladiátorské hry těšily u většiny Římanů velké oblibě, přece jen se našli lidé, kteří krvavou zábavu odsuzovali. Například římský politik a filosof Seneca gladiátorské hry odsuzoval a označoval je za masakrování nebožáků.

Prostřednictvím gladiátorských her dávali lidé průchod své agresivitě. Státu jistě přišlo vhod, že se agrese vybouřila v amfiteátru a nikoli v ulicích. Do jisté míry dávají i lidé naši doby průchod agresivitě, když sledují v televizi svého filmového hrdinu, jak masakruje své nepřátele, nebo zápasníky bojující do vyčerpání sil. Od dob starověku jsme se zase až tak nezměnili.

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.7 (3 votes)