Flavius Claudius Julianus

JulianusCísař Julianus procházející se po Konstantinopoli sní o staré slávě Říma, kterému vládli bohové. „To oni vyzvedli Řím k nebesům a Galilejský ho nyní uvrhl do chaosu“, uvažoval ve svém srdci. Je na čase otevřít opět chrámy bohů.

Čtvrté století se stalo symbolem mnoha změn římské říše. Římané museli zápolit s germánskými kmeny, které neustále pronikaly přes řeku Rýn na římské území. Obččanskými válkami vysílená říše zažívala ekonomickou nestabilitu. Císař Constantin Veliký zrovnoprávnil v roce 313 Milánským ediktem křesťany s pohany a započal tak odpočet konce „starého řádu“. Do této pohnuté doby se narodil Flavius Claudius Julianus, který se pokusil zabránit postupnému odumírání pohanského světa.

Julianus se narodil v roce 331 v Konstantinopoli matce Basilině a otci Juliu Constantiovi, nevlastnímu bratru císaře Constantina Velikého. Své rodiče brzy ztratil, když jeho matka zemřela krátce po porodu a jeho otec byl po smrti Constantina Velikého úkladně zavražděn v rámci boje o následnictví. Být příbuzný císaře bylo životu nebezpečné. Po boji o trůn zůstali z  Konstantinových mužských příbuzných naživu jen jeho tři synové a Julianus se svým starším bratrem Gallem. Constantinovi synové Constantinus II. , Constantius  II. a Constans  si rozdělili římskou říši na tři části a Julianus s Gallem byli svěřeni do opatrovnictví druhému Constantinovu synu Constantiovi II., který panoval na Východě.

První rok strávil Julianus v bithýnském městě Nikomédii, kde vyrůstal u svého vzdáleného příbuzného, ariánského biskupa Eusebia.  Když v roce 342 Eusebius zemřel, byli Julianus s Gallem císařem Constantiem odklizen do Kappadokie. Zde se Julianus setkal s arianským biskupem Georgiem Kappadockým, který mu zapůjčil ze své bohaté knihovny klasická díla a Julianus tak pocítil první doteky starověké antické moudrosti.

V osmnácti letech dosáhl Julianus nejnižší křesťanské liturgické funkce lektora. Krom toho ho také očaroval novoplatonismus, se kterým se seznámil v Pergamu  u filozofa Aedesia a pak u jeho žáka Maxima z Efezu. S velkou horlivostí četl spisy rétora a sofisty Libania, odpůrce křesťanství.  Pomalu a tajně se Julianus začal odvracet od křesťanství. Jeho odpadnutí nezapříčinila pouze láska k antické moudrosti, ale možná i intriky „křesťanského“ bratrance císaře Constantia II.

V roce 340 zemřel v občanské válce proti svému bratru Constantovi Constantinus II. O deset let později zemřel i sám Constans během vzpoury vedené vojevůdcem Magnentiem. Constantius se v roce 351 rozhodl jmenovat caesarem Julianova bratra Galla, aby si uvolnil ruce na východě a mohl bojovat s Magnentiem. Na rozdíl od Juliana byl Gallus člověkem krutým. Během svého působení nechal popravovat občany všech stavů a jediným svým rozsudkem nařídil popravit čelné členy antiochijské městské rady. Podezíravý Constantius nelibě sledoval Gallovo počínání. Obával se, aby nezatoužil po císařském trůnu, a proto ho pod falešnou záminkou pozval k sobě a v roce 354 nechal popravit.

Do procesu s Gallem se zapletl i Julianus, který byl falešně obviněn, že opustil Kappadokii, aby se setkal se svým bratrem a spolu s ním naplánoval státní převrat. Byl by býval na nátlak Constantiových pochlebníků zahynul, kdyby se za něj nepřimluvila Constantiova manželka Eusebia. Poté byl odvezen do města Coma a po krátké době mu bylo dovoleno studovat v Athénách.

Od studia k sedlu

Ve stejné době germánské kmeny napadaly Galii a Constantius se rozhodl vyřešit dva problémy jednou ranou. V roce 355 jmenoval Juliana caesarem a poslal ho do Galie bojovat s Germány. Julianus měl zaměstnat germánské kmeny válkou, zatímco by se Constantius připravoval na tažení proti Persii. Kdyby Julianus náhodou během bitvy padl, zbavil by se Constantius bez podezření svého soka. Několik dní po jmenování se Julianus oženil s Constantiovou sestrou Helenou. Sňatkem se měly posílit vazby mezi Julianem a Constantiem.

Juliana jmenování caesarem příliš nepotěšilo. Raději by trávil čas v Athénách a zabýval se studiem filozofie. Když ale Julianus dorazil do galské Vienny (dnešní Vienne v jižní Francii), čekalo ho radostné přivítání. Lid od něho očekával vysvobození z těžkých útrap, kterým byl vystaven.
Julianus si vedl v Galii úspěšně. V roce 356 se odebral s armádou k Rýnu a osvobodil několik měst včetně Colonii Agrippiny, hlavního města římské provincie Dolní Germánie.  Během krátké doby porazil alamanské kmeny a jeho úspěchy se staly příčinou závisti na Constantiově dvoře. Constantius záviděl Julianovi natolik, že všechna vítězství, kterých Julianus dosáhl, připisoval sobě.  Ačkoli ho od Germánie dělila velká vzdálenost, ve svých poznámkách popisoval, jak v Germánii sešikoval vojsko, stál mezi praporečníky vpředu a zahnal barbary střemhlav na útěk. Constantius brzy pochopil, jak je Julianus pro něj nebezpečný.

Čím více rostla Julianova sláva, tím více se i se svým případným potomkem stával pro císařský dvůr hrozbou. Císařovna Eusebia se postarala o to, aby Julianova manželka Helena po každém otěhotnění potratila. Snad se inspirovala u Livie, manželky císaře Augusta, která údajně odstraňovala každého, kdo mohl ohrozit její zájmy. Eusebia se obávala, aby Julianův potomek neusedl jednoho dne na trůn a neohrozil tak její postavení. Eusebia totiž nemohla dát Constantiovi žádného dědice, protože byla neplodná.

Julianus vyhledával v boji nebezpečné situace, díky nimž se proslavil. Vyhledával je i proto, aby spíše zahynul v boji, než aby zemřel jako jeho bratr Gallus údělem odsouzence. Constantius mohl být na Juliana opravdu hrdý. Místo toho se snažil všemi způsoby jeho tažení ztěžovat. Constantius zakázal vyplácet Julianovým vojákům žold a ti se kvůli tomu bouřili. Nazývali Juliana Asiatem, Řekáčkem, podvodníkem a hlupákem pod maskou moudrosti. Kdyby je Julianus neuchlácholil svým řečnickým uměním a nedal jim možnost obohacení při výbojích, mohl očekávat otevřenou vzpouru.

Kromě dobývání se Julianus zabýval zaváděním pořádku ve zbídačených provinciích. Sám předsedal v Galii při soudních sporech. Historik Ammianus Marcellinus zaznamenal Julianův výrok, který měl pronést při soudním přelíčení se správcem Narbonské provincie Numeriou, obžalovaným z krádeže: „ Když se obžalovaný hájil popíráním toho, co mu bylo kladeno za vinu, a jeho tvrzení se v ničem nedalo vyvrátit, tu výbušný celník Delnidius, který ho mocně napadal, zvolal rozčilen nedostatkem důkazů: ,Jak bude kdo moci být, nejvýtečnější caesare, prohlášen někdy za viníka, postačí-li zapírat?’ Pohotový Julianus mu však bez rozmýšlení moudře odpověděl: ,A kdo bude moci být pokládán za nevinného, dosáhne-li se cíle pouhou žalobou?‘"

Julianus císařem

V roce 359 vtrhl perský král Šápúr II. na římské území a začal v Mezopotámii napadat římské tvrze. Constantius se chystal zakročit proti perskému králi a připravoval se na tažení na východ. Constantiovi se naskytla skvělá záminka oslabit Julianův vliv na západě. Požádal Juliana o vojenské sbory. Galským vojákům se však nechtělo opouštět rodný kraj, a tak v únoru 360 Juliana provolali augustem. Ten se zpočátku zdráhal, ale nakonec při pohledu na rozzuřené a divoké vojáky titul augusta přijal.

Julianus si však nepřál, aby ho Constantius vnímal jako uzurpátora, a proto mu poslal list. V listě mu vysvětloval, že o titul augusta nestál a přijal jej jen pod tíhou kritické situace a pro zklidnění napětí, které panovalo mezi vojáky. Požádal ho, aby se smířil se současným stavem. Constantius na list reagoval podrážděně a přemýšlel, zda má táhnout nejdříve proti Peršanům, anebo proti Julianovi. Nakonec setrval ve svém prvotním úmyslu a poslal Julianovi káravý dopis, ve kterém mu přikázal, aby se titulu augusta vzdal.

Julianus se obával Constantia jako ukrutného přítele i jako častého vítěze v občanských válkách. Chytře odhadoval Constantiovy reakce. Raději mu dal najevo nepřátelství, než aby nebyl potají úskočně oklamán předstíraným přátelstvím.

Na jaře v roce 361 vyzval Julianus své vojáky k tažení proti Constantiovi a zavázal si je přísahou. Když však prefekt Nebridius odmítl Julianovi přísahat, protože se cítil být vázán přísahou Constantiovi, projevil Julianus mírnost své povahy. Vojáci chtěli Nebridia zabít, ale Julianus tomu zabránil, když ho chránil svým pláštěm. Julianus nakonec poslal Nebridia v pokoji do svého domova v Etrurii.

V létě téhož roku se Julianus vydal proti Constantiovi a kvapně obsadil Illyricum. Když se Constantius dozvěděl o Julianových úspěšných akcích v Illyriku a když perský král odložil válku proti Římanům pro nepříznivá znamení, vypravil se Constantius proti Julianovi. K rozhodujícímu střetu nakonec nedošlo, protože Constantius dne 3. listopadu 361 v Mopsúkréně v Kilikii náhle zemřel a Julianus se tak stal jediným vládcem impéria. Podle historika Ammiana Marcellina ustanovil Constantius na smrtelném loži za svého nástupce právě Juliana.

11. prosince 361 vjel Julianus za všeobecného nadšení do Konstantinopole. Brzy na to nařídil soudní procesy s Constantiovými straníky. Tyto procesy však vrhly na Juliana stín, protože při nich umírali i nevinní lidé. Julianus se rozhodl vyčistit císařský dvůr od zkaženosti. Propustil takřka všechny, kteří zbohatli nečestnými způsoby a vynakládali ohromná mění na hostiny a zábavy. Když jednou holič, který měl Julianovi ostříhat vlasy, přišel okázalé oděný, Julianus při pohledu na něj užasl a řekl: „Přikázal jsem zavolat nikoli správce důchodů, nýbrž holiče.“ Pobouřen dvorskými rozmary Julianus lidi tohoto druhu vyhnal.

Julianus odpadlík

Poté, co se Julianus vypořádal se svými odpůrci, odhodlal se k důležitému rozhodnutí:  přikázal obnovit pohanskou bohoslužbu. Julianus zaváděl pohanské charitativní činnosti. Chtěl tak konkurovat křesťanské charitě. Zakládal nemocnice, útulky pro chudé a k přídělům potravin připojoval peněžité dárky. Měl v úmyslu oslabit křesťanství, a proto propustil křesťanské úředníky z významných míst. Dal povolat z vyhnanství všechny biskupy, aby rozpoutal náboženské třenice a uvedl do církve chaos. Podle Ammiana Marcellina Julianus vpustil do paláce představitele křesťanských sekt a naoko je vlídně nabádal, aby po utišení nesvárů sloužil každý bez zábrany a nerušeně svému náboženství. Ve skutečnosti tím rozdmýchal ještě větší nevraživost mezi samotnými křesťany. Kdykoli Julianus hovořil ke křesťanům začínal slovy: „Vyslechněte mne, jejž vyslechli i Alamani a Frankové.“ Dával tím najevo, že jsou pro něho křesťané nebezpečnější než Germáni. Podle Juliana křesťanský kult nesl částečnou odpovědnost za úpadek římské říše.

Z Konstantinopole pak Julianus zamířil do Antiochie, kde trávil zimu soudní činnosti. Ammianus Marcellinus vypráví příběh, ve kterém Juliana soudní obhájci vychvalovali jako moudrého muže. Julianus na to smutně odpověděl: „Zajisté bych se radoval a veřejně bych tu radost projevoval, kdybych byl chválen těmi, o nichž bych zjišťoval, že také dovedou hanět, bylo-li něco chybně učiněno nebo řečeno.“

Julianus se rozhodl zlevnit zboží na trhu, což způsobilo proti očekávání spíše nedostatek a hlad. Pohanské bohoslužby v Antiochii spotřebovávaly ohromný počet býků i jiného dobytka. Oběti bohům začaly obyvatele Antiochie zatěžovat a reptali na „zbožného“ císaře. Juliana se jejich opovážlivost dotkla a napsal proti drzému městu útočný list, zvaný Antiochijský. Když pak odjížděl z Antiochie a její obyvatele ho žádali o smíření, odmítl ho.

Smrt na východě

V roce 363 se Julianus i přes nepříznivá věštná znamení vydal na válečné tažení proti Peršanům. Zpočátku se mu v tažení dařilo a překvapené Peršany několikrát v malých bitvách porazil. Čím více však postupoval do vnitrozemí, tím více zesilovaly útoky nepřátel. Julianus se brzy začal potýkat s nedostatkem potravy, a proto byl na nátlak vojska nucen přerušit tažení a vrátit se na římské území.

Možná až příliš spoléhal na svoji štěstěnu, která ho provázela v Galii a při střetu s Constantiem. Často se pouštěl do riskantních šarvátek jako řadový voják. V Persii se mu to nakonec nevyplatilo. Když Peršané znenadání při odpočinku napadli římské vojsko, vyběhl Julianus ze stanu tak, jak byl, a bez brnění se vrhl do bitevní vřavy. Římská jízda zahnala Peršany na útěk. Při ústupu se však  Julianus připletl do cesty ustupující perské jízdě a byl zasažen nepřátelským kopím do boku. Zděšeni vojáci ho odnesli do tábora, kde se mu lékaři snažili pomoci.

Krvacení zesilovalo a Julianus pochopil, že se blíží jeho konec. Za rozhovorů o nesmrtelnosti duše  dne 26. června 363 umírá. 

Julianus se během své krátké vlády pokusil o obnovu pohanských kultů. Pohanství však už postrádalo ideu, která by vedla společnost vstříc budoucnosti a dalšímu vývoji. Jako alternativu si společnost zvolila křesťanství. Nikdo již neví, co by se stalo, kdyby Julianus v Persii nezemřel.  

Plné znění vyšlo v časopise Živá historie 12/2013

Literatura
Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, Arista, Baset: Praha, 2002
Eutropius, Rufius Festus: Stručné dějiny Říma, Baset, Arista, Maitrea: Praha, 2008
Kol. autorů: Slovník antické kultury, Svoboda: Praha, 1974
Zamarovský, Vojtěch: Dějiny psané Římem, Naše vojsko: Praha 1967

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.4 (9 votes)