Eunus a Athénión: Spartakovi předchůdci

Existuje míra, do níž lze otroctví snášet. Po překročení míry však už touhu po svobodě neudrží žádný meč ani strach. Spartakus nebyl první, kdo se vydal po nejisté cestě za svobodou. Před ním zkusilo štěstí mnoho odvážlivců. Zakryl je však stín Spartakova jména. 
 
Spartakovo povstání nebylo jediným povstáním, se kterým se Řím musel potýkat. K prvnímu organizovanému povstání, proti kterému byla užita armáda, došlo v roce 199 př. n. l. v Setii u Říma. Lucius Cornelius Lentulus rebelii potlačil a nechal popravit pět set jejích účastníků. O pět let později se vzbouřili otroci v Etrurii, kteří byli po porážce do jednoho ukřižováni. Kolem roku 180 př. n. l. potlačili Římané další povstání v Apulii, při kterém bylo odsouzeno k smrti sedm tisíc vzbouřenců.
 
K vážnějšímu povstání, ve kterém otroci ovládli takřka celou Sicílii, došlo v roce 136 př. n. l. Po druhé punské válce vtrhli na Sicílii spekulanti z Říma a skupovali za nízkou cenu pozemky poražených nepřátel. K obdělávání rozsáhlé půdy používali noví majitelé otroků.  Podle historika Diodóra skupovali otroky v celých houfech. Zacházeli s nimi tvrdě, otroci byli velmi zanedbaní a hladověli. Protože většinou pocházeli ze Sýrie, Thrákie a Galatie a hovořili jedním jazykem, nebylo pro ně těžké domluvit se na organizovaném odporu. Vzpoura otroků měla svůj počátek v Henně na Sicílii, kde podle Diodóra jakýsi  boháč jménem Dámofilos  zacházel společně se svou ženou s otroky neobyčejně krutě. Dámofilovi otroci se rozhodli ke vzpouře a přemluvili k ní i dalších čtyřista otroků. Pak vtrhli do majitelova domu a všechny včetně kojenců povraždili. Smilovali se pouze nad Dámofilovými dcerami, které se k otrokům předtím chovaly soucitně. 
 
Ke vzpouře se přidali další otroci, většinou Syřané a zvolili si za svého vůdce Eunua. Toho považovali za proroka syrské bohyně Atargatis. Podle římského historika Flora měl Eunus ve věšteckém transu vyzývat otroky ke vzpouře. Aby boží pokyn dokázal, skryl v ústech ořech naplněný doutnající sírou a při lehkém výdechu vypouštěl mezi slovy plamen. Svými triky dal dohromady nejprve dva tisíce bojovníků a poté co osvobodil otrocká vězení, bylo jich již šedesát tisíc. Současně propuklo povstání otroků na jihu Sicílie pod vedením Kleóna z Kilikie, který se připojil k Eunuovi a podřídil se mu. Otrokům se podařilo několikrát porazit římskou armádu a ovládnout téměř celou Sicílii. Jednalo se o první stát v dějinách lidstva, který vytvořili bývalí otroci. Eunus se prohlásil za krále Sicílie a nazval se Antiochem (podle seleukovského krále v Sýrii). 
 
Otroci byli úspěšní také proto, že Římané byli tehdy zaneprázdněni válkou v Hispánii proti Keltiberům a pozemkovými reformami Tiberia Graccha. V roce 133 př. n. l. přišel na Sicílii s legiemi konzul Lucius Calpurnius Piso Frugi, aby oblehl Hennu, tyčící se na úpatí hor. Není divu, že neměl úspěch. Arabům trvalo 31 let než Hennu v roce 859 dobyli a Normanům téměř čtvrt století než ji v roce 1087 obsadili. 
 
K obratu došlo v roce 132 př. n. l., kdy na Sicílii připlul se silnou armádou praetor Marcus Perperna. Ten oblehl Hennu a poté, co nechal město vyhladovět, dal vzbouřence ukřižovat. Po vítězství se spokojil s ovacemi, aby oficiální zmínka o otrocích nepoškodila význam triumfu.
 
Eunus byl zajat a pravděpodobně na cestě do Říma zemřel. Zanechal však odkaz pro příští generace otroků. V následujících letech podle Diodóra propuklo v Římě povstání sto padesáti otroků, v Attice přes tisíc otroků a stejně tak na Délu. Povstání otroků vypuklo i na Chiu, v pobřežních městech Malé Asie a v Kampanii. Eunus inspiroval takřka celé Středomoří. 
 
V roce 104 př. n. l. na Sicílii opět vypuklo povstání otroků a nebylo o nic menší než Eunuovo. Podle římského historika Flora jakýsi pastýř jménem Athénión z Kilíkie zabil svého pána a utvořil z otroků vysvobozenýpůvodně hráčem na flétnu, a dal dohromady vojsko podobné Eunuovu.  Athénión se navlékl do purpuru, čelo si ozdobil královským diadémem a několikrát porazil římské vojsko. Podle Flora byl Athénión mnohem krutější než Eunus: „Jako by se chtěl pomstít i za něj (Eunua), drancoval vesnice, města, osady ještě nelítostněji a s otroky nakládal podstatně krutěji než s pány, protože je měl za zběhy.“ Štěstí ho však opustilo, když v roce 100 př. n. l. Titus Aquilius odřízl otroky od přísunu zásob, dohnal je tím do krajní nouze a pak zdecimované otroky lehce pobil. Poražení otroci dávali před kapitulací přednost sebevraždám. Potupné smrti ukřižováním unikl i Athénión, kterého sroceni vojáci roztrhali na kusy, když se o něj rvali jako o kořist. 
 
Za 27 let po potlačení povstání na Sicílii se Řím musel potýkat s ještě větší povstáním. Tentokrát na území Itálie v čele s Thrákem Spartakem. Ačkoli trvalo kratší dobu než ostatní povstání na Sicílii, způsobilo Římu daleko větší škody. ch z vězení bojovou jednotku. Spojil se s dalším vůdcem povstání Salviem, původně hráčem na flétnu, a dal dohromady vojsko podobné Eunuovu.  Athénión se navlékl do purpuru, čelo si ozdobil královským diadémem a několikrát porazil římské vojsko. Podle Flora byl Athénión mnohem krutější než Eunus: „Jako by se chtěl pomstít i za něj (Eunua), drancoval vesnice, města, osady ještě nelítostněji a s otroky nakládal podstatně krutěji než s pány, protože je měl za zběhy.“ Štěstí ho však opustilo, když v roce 100 př. n. l. Titus Aquilius odřízl otroky od přísunu zásob, dohnal je tím do krajní nouze a pak zdecimované otroky lehce pobil. Poražení otroci dávali před kapitulací přednost sebevraždám. Potupné smrti ukřižováním unikl i Athénión, kterého sroceni vojáci roztrhali na kusy, když se o něj rvali jako o kořist. 
 
Za 27 let po potlačení povstání na Sicílii se Řím musel potýkat s ještě větší povstáním. Tentokrát na území Itálie v čele s Thrákem Spartakem. Ačkoli trvalo kratší dobu než ostatní povstání na Sicílii, způsobilo Římu daleko větší škody. 
Váš hlas: Žádná Průměr: 3.7 (3 votes)