Druhá punská válka: Hannibalova válka

Druhá punská válka (218-201 př. n. l.) by mohla bez nadsázky nést přívlastek „Hannibalova“. Tento muž – považovaný už ve starověku za jednoho z nejlepších světových vojevůdců – ji totiž sám začal, vedl jako vrchní velitel, a s jeho porážkou také skončila.

Píše se rok 238 př. n. l. důstojně vyhlížející muž s velitelskými odznaky vede svého devítiletého syna do Baalova chrámu v Kartágu. Na oltáři hoří oheň a kněz právě provádí obřad. „Hannibale,“ ozve se muž. „Rád bych tě vzal na vojenskou výpravu do Hispánie. Mám ovšem jednu podmínku,“ odmlčel se a vážně se na syna podíval „Jsme jedné krve a proto bych rád, abychom sdíleli ještě jedno – můj odpor k Římanům. Největším a nejstrašnějším nepřátelům naší země. Přísahej, synu, že se nikdy nestaneš přítelem těchto barbarů.“ Chlapec dlouho nepřemýšlel. Položil ruku na oltář a přísahal.

Hanibalův (247-183 př. n. l.) otec Hamilkar Barkas (270-228 př. n. l.) byl kartaginským velitelem v poslední fázi první punské války (264 - 241 př. n. l.). Bojoval na Sicílii a v bojích proti Římanům se mu dařilo. Avšak konflikt trvající přes dvacet let si postupně vybíral svou daň: kvůli naprostému vyčerpání své vlasti musel Hamilkar s Římany uzavřít mír a ze Sicílie se stáhnout. Tuto potupu však nemohl až do konce života Římanům odpustit a nenávist k nim předal i svému synovi Hannibalovi, který byl podle spisovatele Cornelia Nepota (asi 100-24 př. n. l.) „stálými otcovými prosbami dohnán k tomu, že chtěl raději zahynout, než aby nezměřil své síly s Římany.“ A byla to právě Hannibalova nenávist k Římanům, která se stala jednou z hlavních příčin druhé punské války.

Ale abychom se vrátili k Hispánii (dnešnímu Španělsku), kam se svým otcem odešel Hannibal ještě jako chlapec. O vliv v Hispánii soupeřili Římané s Kartáginci už několik desítek let. Po první punské válce byla hranice vlivu mezi nimi vytyčena řekou Hiberus (dnešní Ebro). Město Saguntum, sídlící mezi správními celky obou národů bylo ponecháno svobodné, pod ochranou Říma.

Po otcově (228 př. n. l.) a strýcově smrti o pět let později se stal sotva pětadvacetiletý Hannibal novým vůdcem punské armády v Hispánii. Během tří let upevnil zdejší kartáginskou moc a přemýšlel, jak by rozšířil svůj vliv i na úkor nenáviděných Římanů. Záminkou k rozpoutání druhé punské války se mu nakonec stalo město Saguntum, které začal v roce 219 př. n. l. obléhat. Jako důvod mu posloužil územní spor mezi jemu podřízeným hispánským kmenem Turdetánů a Sagunťany. Hannibal se postavil na stranu Turdetánů a neměl v úmysl spor řešit právní cestou. Sagunťané poslali do Říma své vyslance, kteří žádali od Římanů pomoc. Římané však nejprve poslali posly do Kartága, aby se dozvěděli, zda smlouvu porušil Hannibal se souhlasem punského senátu nebo bez něj a žádali vojevůdcovo vydání do Říma.

Punský senát však Hanibala vydat odmítl a s nadšením se postavil na jeho stranu. Jediný Hannón II. Veliký, bohatý kartaginský aristokrat, byl proti Hannibalovi. Upozorňoval své krajany na nebezpečí vypuknutí dalšího dlouhodobého konfliktu, který by znovu ohrozil celou říši: „To ke Kartágu posouvá nyní Hannibal ochranná loubí a věže, to kartáginskými hradbami otřásá beran,“ tvrdil Hannón podle římského historika Livia (59 př. n. l.-17 n. l.).

Zatímco Římané ztráceli čas s bezvýsledným diplomatickým jednáním, chystal se Hannibal k závěrečné fázi dobývání Saguntu. Nejdříve nabídl městu mír. Na jeho potupné podmínky však Sagunťané odmítli přistoupit a zvolili raději smrt. Všichni občané začali nosit svůj majetek na jednu obrovskou hromadu, kterou pak zapálili. Potom se do ohně vrhali i oni sami. Jiní zase zapalovali své domy i s rodinami. Ti, ze Sagunťanů, kteří měli zbraň, nevzdávali boj, dokud naposledy nevydechli. Dobytí města však nemohli zabránit.

Římany zastihla zpráva o dobytí Saguntu v době, kdy se vrátili z Kartága římští vyjednavači. Nesli špatné zprávy: celé Kartágo je prodchnuto nepřátelstvím a vypovědělo Římu válku (r. 218 př. n. l). Senátoři pozdě projevovali lítost a žal nad poraženými spojenci a zároveň pociťovali stud za to, že Suguntu neposkytli pomoc. Římané se začali připravovat na válku a posílili obranu Sicílie a jižní Itálie, kde očekávali, že by se případně Hannibal mohl vylodit. Ten však měl jiné plány.

Svou armádu rozdělil na tři části: jednu poslal zpět do Afriky na ochranu Kartága, druhou svěřil bratrovi Hasdrubalovi, aby zabezpečil punský vliv v Hispánii a s částí třetí se rozhodl podniknout do té doby nevídaný kousek: s armádou, která měla na počátku tažení 90 000 pěšáků, 12 000 jezdců a 37 slonů se rozhodl opustit Hispánii, přejít Pyreneje, Galii, a přes Alpy nepozorovaně vpadnout do Itálie ze severu.

Hannibal bojuje s Alpami

Přechod přes Alpy byl pro Hannibalovo vojsko těžkou dvoutýdenní bitvou. Bitvou se strachem, nepřátelskými horaly a sněhem. Když Punové poprvé spatřili Alpy, byli zcela omráčeni jejich výškou, která díky sněhové pokrývce jakoby splývala s oblohou. Doprava lidí, materiálu a také slonů přes hory byla zdlouhavá a namáhavá. Lidé i dobytek sklouzávali po ledu nebo se brodili tekutou břečkou tajícího sněhu. Po několikadenní anabázi se Hanibalova armáda zastavila. Čerstvý sesun půdy strhl jedinou cestu vpřed. Punové se ocitli na okraji stovky metrů hluboké propasti. Morálka vojska byla katastrofální.

Vojevůdce se vyšplhal na vysoký skalní výběžek, ukázal směrem, kde ležela Itálie a promluvil k vojákům: „V této chvíli překračujete nejen hradby Itálie, nýbrž i hradby města Říma.“ (Livius, XXI, 35) Když cesta dál nevedla, Hannibal se rozhodl prorazit přes skálu novou. Punští vojáci pokáceli v širokém okolí stromy, oklestili je a navršili na velkou hranici, kterou zapálili. Rozžhavenou skálu potom polévali octem, aby zkřehla. Vzali železné nástroje a do ohněm upravené skály začali tesat novou cestu, tak širokou, že jí mohli projít i sloni.

Cesta ze Španělska Hannibalovu vojsku trvala více než pět měsíců. Po dramatickém přechodu Alp, při kterém Hannibal ztratil nejméně dvě desítky tisíc mužů, bylo třeba, aby si Punové odpočinuli. Jejich velitel mezitím jednal s místními Galy o spojenectví proti Římanům.

Římané věděli, že musí jednat rychle. Proti Hannibalovi vyslali vojsko v čele s Publiem Corneliem Scipionem, otcem slavnějšího Scipiona Afrického, a Tiberiem Semproniem Longem (260-210 př. n. l.). Ještě před koncem roku 218 př. n. l. se Římané střetli s Puny u řek Ticino a Trebia v severní Itálii. V obou případech byli poraženi. Po vítězných bitvách se Hannibal odebral na zimní odpočinek do Bologně a snažil se získat nové spojence.

Na jaře v roce 217 př. n. l. se punské vojsko konečně vydalo na jih Itálie. I když se Hannibal mohl vydat pohodlnou a bezpečnou cestou, zvolil cestu kratší, která vedla přes bažiny v Apeninách. Vojáci přecházeli hory ve strašlivých podmínkách, které si nezadaly s dřívějším přechodem Alp. Mnoho lidí a zvířat se v bahně utopilo. Punové jen s námahou vlekli vyčerpané údy a postupně je zmáhal spánek. Nespali už čtyři dny a tři noci, protože celé území bylo pod vodou a tak nemohli najít ani kousek suchého místa, kam by složili hlavu. Zoufalí vojáci později neváhali ustlat si na hromadách mrtvol, které zůstávali za vojskem. Sám Hannibal, jedoucí na posledním slonu, který mu zůstal, dostal z bdění, nočního vlhka a bažinatých výparů bolesti hlavy a oslepl na jedno oko.

Po přechodu Apennin se k Hannibalovi přidaly místní italické kmeny, které od Římanů v minulosti utrpěly nějakou křivdu, a společnými silami porazili Římany u Trasimenského jezera (r. 217 př. n. l.). Římský konzul Gaius Flaminius zde padl do léčky jako školák. Horlivě vyrazil proti nepříteli podél jezera a zapomněl zkontrolovat svahy v okolí, které obsadili Hannibalovi vojáci. Než se Římané nadáli, byli obklíčeni ze všech stran.

V zuřivé bitvě brzy padl i samotný konzul a mezi Římany vypukla panika. Římští vojáci se snažili uprchnout, kudy se dalo. Někteří šplhali do strmých srázů, z nichž v zápětí padali do hlubiny, jiní se topili v jezeře. Podle římského historika Livia padlo u Trasimenského jezera patnáct tisíc Římanů a stejný počet jich byl zajat. Podle spisovatele Eutropia (4. stol. n. l.) zde zahynulo přes dvacet pět tisíc Římanů.

Římané kvůli těmto porážkám jmenovali diktátora s mimořádnými pravomocemi, jehož hlavním úkolem bylo za každou cenu ochránit Řím. Diktátorem byl zvolen Quintus Fabius Maximus (asi 280 - 203 př. n. l.), který proti Hannibalovi – možná poučen z přílišné horlivosti konzula Flaminia u Trasimenského jezera – nasadil zdržovací taktiku. Oddaloval rozhodné střetnutí s Hannibalem a místo toho podnikal nečekané drobné výpady, jak proti němu, tak proti jeho spojencům. To mu dávalo čas posílit armádu, vyčerpávat Puny a zlomit jejich útočný postup. Římané, kteří toužili po rozhodné bitvě, však Fabiovu taktiku nemohli pochopit a začali ho přezdívat Cunctator – Louda.

Příležitost k útoku se Fabiovi naskytla na podzim roku 217 př. n. l., když se Hannibal přesouval do svého zimního tábora přes horská údolí ve střední Itálii. V jedné z horských soutěsek Římané Punům uzavřeli průchod z obou stran a téměř se zdálo, že tady Hannibalovo tažení skončí. Hannibal se však dokázal ze soutěsky dostat lstí.

Přikázal přivést stovky volů, které Punové ukořistili během drancování v okolí, a na jejich rohy nechal uvázat svazky loučí, otepi proutí a suchého klestí. Když nastala noc, Kartáginci louče a otepi zapálili a vyděšená zvířata vyhnali vstříc Římanům. Římané v panice opustili svá stanoviště a Hannibal nerušeně převedl své vojsko přes průsmyky a dále až do města Gerunia, kde přezimoval.

V létě roku 216 př. n. l. se Římané střetli s Puny v bitvě u Cann. V čele římské armády stáli nově zvolení konzulové Lucius Aemilius Paulus a Gaius Terentius Varro. Byli to lidé zcela rozdílných povah. Uvážlivý Paullus každý svůj tah dlouho promýšlel, kdežto neopatrný Varro rozhodoval zbrkle a ukvapeně.

U Cann si obě vojska nejprve postavila tábory a vyčkávala. Paulus, který si uvědomoval lepší postavení Punů boj nedoporučoval. Varro však spoléhal na početní převahu Římanů a zavelel k bitvě.

Hannibal si u Cann na Římany vymyslel další válečnou lest. Své bitevní šiky seřadil do roztáhlého klínu a postupoval vpřed proti nepříteli. Římané zaútočili na střed punských linií, které před nimi začaly zvolna ustupovat, a tím se postupně vtahovali do kartaginského obklíčení. Kartáginské jezdectvo mezitím zničilo římskou jízdu a vpadlo nepřátelům do zad. Římané se tak opět ocitli v obklíčení ze všech stran. Ve stísněném prostoru se římské vojsko nebylo schopno rozvinout a využít svoji početní převahu – místo toho se ocitlo ve zmatku, jehož výsledkem byla drtivá porážka. Římané zde byli na hlavu poraženi. Podle Livia zahynulo na padesát tisíc Římanů, včetně konzula Paula. Varro z bitvy utekl.

Den po střetnutí zůstalo na bitevním poli ležet obrovské množství těl. Země byla pokryta krví a široko daleko se rozléval mrtvolný zápach. Mnoho zraněných Římanů spáchalo raději sebevraždu, než aby padlo do rukou nepřátel. Kdo našel dýku, použil ji. Jiní pokládali hlavy do jam a zahrnovali je hlínou, aby se udusili. Nejvíce se podle Livia Punové zalekli Numida, kterého vytáhli s rozdrásanýma očima a nosem zpod těla Římana. Říman totiž, když již nemohl udržet zbraň v ruce, použil místo meče své zuby a zatínal se do nepřítelovy tváře, dokud nevydechl naposledy.

Skoro dvacet tisíc vojáků Punové zajali. Hannibal chtěl zajatce prodat zpět Římanům, ale ti označili občany, kteří se nechali zajmout ve zbrani, za postradatelné. Hannibal tedy všechny zajatce popravil. Do Kartága potom podle Eutropia poslal tři osmilitrové nádoby plné zlatých prstenů stažených z rukou římských senátorů, jezdců a vojáků.

Po bitvě u Cann měli Punové volnou cestu na Řím. Velitel punské jízdy Marhabal přemlouval Hannibala, aby ihned vyrazili a Řím co nejdříve dobyli. Hanibal však chtěl svému unavenému vojsku dopřát trochu odpočinku a jeho návrh zamítl. Marhabal tehdy údajně Hannibalovi řekl tato slova: „Inu, bohové skutečně nedali jednomu člověku všechno! Vítězit, Hannibale, umíš, ale vítězství využít neumíš.“ (Livius, XXII, 51).

Skutečný důvod proč Hannibal proti Římu nevytáhl, už se dnes pravděpodobně nedozvíme. Možná si myslel, že moc Římanů je i bez dobytí jejich hlavního města zlomena, možná bylo jeho vojsko po vítězství u Cann vyčerpanější než se na první pohled mohlo zdát. A možné je obojí. Svědčí o tom dvě skutečnosti.

Po bitvě u Cann totiž na Punskou stranu přešlo mnoho italských měst, která předtím poslouchala Řím. Například hned v roce 216 od Římanů odpadlo druhé největší italské město – Capua v Campanii. Hannibal vycítil příležitost a snažil se svému vyčerpanému vojsku odlehčit diplomacií.

Zpočátku se mu jeho snažení dařilo. Kromě Capui od Říma po smrti syrakuského krále Hieróna II. (asi 306 - 215 př. n. l.) odpadly také mocné sicilské Syrakusy a Sardinie. Do války proti Římanům se zapojil i makedonský král Filip V. Nabídka míru od Římanů však stále nepřicházela.

V zimě roku 216/215 př. n. l. udělal Hannibal další strategickou chybu, kterou podle Livia „pokládali znalci válečnictví za větší vojevůdcovo provinění než to, že z bitvy u Cann netáhl přímo na Řím.“ O co se jednalo? Hannibal nechal za odměnu ubytovat své nejlepší vojáky v Capui. Ne, že by se jim tam dařilo špatně, právě naopak: plnými doušky si užívali lázní, hostin, vína a nevěstek. A proto není divu, že už se jim z tohoto ráje do válečného pekla nechtělo. Tatam byla někdejší kázeň, zvyk na dlouhé pochody a spaní ve stanech. Ve vojsku se namísto toho začaly množit dezerce a nespokojenost. Možná i z tohoto důvodu Punové od roku 215 př. n. l. v Itálii neudělali mnoho vojenských pokroků.

Římané naopak využili času, kdy Punové odpočívali, k reorganizaci svého vojska a „umravnění“ svých spojenců. Vojáky poslali do Makedonie, na Sardinii, do Syrakus i do Hispánie. V roce 212 př. n. l. oblehli Capuu.

Rozčarovaný Hannibal se proto rozhodl dokončit, co začal o několik let dříve, a konečně se zmocnit Říma. Z jihu Itálie se bleskově přesunul k Římu a postavil si tábor jen kousek od hradeb města. Punové ale tentokrát neměli štěstí na počasí. Když sešikovali před městem k boji, spustil se prudký liják s krupobitím, který je donutil vrátit se zpět do tábora. Jakmile se Punové vrátili, vysvitlo slunce a nastalo úplné bezvětří. Druhého dne se odehrávalo to stejné. Tehdy Hanninbal prohlásil, že „k tomu, abych se zmocnil Říma, chybí mi jednou vnitřní bystrozrak, podruhé štěstí.“ (Livius, XXVI,11). Livius také zaznamenal, že zatímco Hannibal seděl nečině před hradbami Říma, dozvěděl se, že se v Římě prodává pozemek, na němž stál se svým vojskem a jehož cena ani v nejmenším neklesla. Hannibala rozčílil fakt, že se našel kupec pro pozemek, který mu patřil právem válečného výdobytku. Na oplátku proto poslal do Říma vyvolávače a nařídil mu nabídnout k prodeji pozemky v okolí fóra.

Hannibal však Řím nedobyl. Po zprávě, že se k městu blíží velké římské vojsko vedené konzuly, se stáhl zpět do Campánie. Capua ovšem mezitím padla.

Zatímco Hanibal marnil čas ve střední Itálii, přišel o dalšího svého spojence – v roce 212 př. n. l. padly také Syrakusy, k jejichž obraně značně přispíval řecký matematik a vynálezce Archimédes (287-212 př. n. l.). Archimédes Syrakúsanům pomohl zkonstruovat vrhací stroje, které byly schopné zasáhnout obrovskými kameny i velmi vzdálené obléhací stroje. Pozoruhodný byl i přístroj, který uměl vyzvednout celou římskou loď i s posádkou, zatočit s ní „jako ve víru“ a rozbít ji o hradby. Kdykoli Římané během obléhání viděli, že se přes hradby Syrakus vysunuje nějaký provaz nebo kus dřeva začali vystrašeně křičet, že na ně Archimédes zase zaměřuje nějaký stroj a bezhlavě prchali.

Archimédes – DaVinci starověku

Archimédés (287-212 př. n.l.) nejlepší fyzik, matematik a astronom své doby. Autor mnoha převratných objevů v mechanice. Studoval hydrauliku a jednoduché stroje, které v jeho době vyvolávaly údiv. Už jako mladík tvrdil, že „kdyby měl jinou Zemi, přemístil by se na ní a odtud by hnul naší Zemí.“ Aby své tvrzení dokázal, dal naložit válečnou loď velkým množstvím zásob i mužstva připevnil ji ke svému kladkostroji a sám, bez cizí pomoci, s lodí pohazoval ve vzduchu, jakoby nevážila ani deko.

Řecký spisovatel Plútarchos (Životopisy slavných Řeků a Římanů, Marcellus, 14-19) však zaznamenal, že Archimédes většinu svých vynálezů nepovažoval za předmět vážného zájmu, ale za vedlejší výsledek svých matematických hříček. Fyzik byl prý mnohokrát natolik zabrán do svých výpočtů, že často zapomínal i na jídlo a zanedbával péči o tělo. Někdy ho do lázní dokonce museli odvést násilím, a když ho po koupeli natřeli olejem, pokračoval v rýsování křivek přímo na svém olejem natřeném těle.

Jeho matematická vášeň se mu ale stala osudnou. Zahloubán do dalšího matematického problému si totiž ani nevšiml, že Syrakusy byly dobyty. Najednou se před ním objevil římský voják a rozkázal Archimédovi, ať ho následuje. Vědec ho odmítl s tím, že má zrovna na práci něco důležitějšího. Rozčílený voják tedy vytasil meč a probodl ho.

Obrat ve válce nastal i v Hispánii, kde velel Gnaeus Scipio se svým bratrem Publiem. Oběma vojevůdcům se dařilo: společně dobyli zpět severní provincie, takřka celé pyrenejské pobřeží a v roce 211 př. n. l. také Saguntum. Byli si natolik jisti svým vítězstvím, že proti Hannibalovu bratrovi Hasdrubalovi, rozdělili své vojsko. Kvůli tomuto neuváženému kroku však byli oba v roce 211 př. n. l. poraženi a zabiti.

Po ztrátě dvou vynikajících velitelů v Hispánii se v Římě začali radit, koho zvolit na jejich místo. Jako uchazeč se přihlásil teprve čtyřiadvacetiletý Publius Cornelius Scipio, syn Publia Cornelia, který padl v Hispánii. Když ho lid spatřil na vyvýšeném místě, začal hlasitě projevovat svůj souhlas a okamžitě ho zvolil za vrchního velitele. Cornelius Scipio si vždy před lidmi počínal jako by měl noční vidění nebo jako by plnil pokyny božského vnuknutí. Každý den, dříve než přistoupil k veřejné nebo k soukromé záležitosti, vystoupil na Kapitol, vešel do chrámu, posadil se, a o samotě tam strávil v ústraní určitou dobu.

Jako vrchní velitel v Hispánii dobyl v roce 209 př. n. l. důležitou punskou základnu – Nové Kartágo a následně porazil Hannibalova bratra Hasdrubala v bitvě u Baeculy. Po tolika skvělých vítězstvích chtěli Hispánci prohlásit Cornelia Scipiona králem Hispánie. Scipio však něco takového odmítl a prohlásil, že pro něho je nejvyšším titulem název „vrchní velitel“.

Hasdrubal se po porážce v Hispánii rozhodl spojit své síly s Hannibalem a přejít stejnou cestou jako jeho bratr přes Alpy do Itálie. Při své cestě získal v Předalpské Galii nové keltské spojence. U města Seny ovšem padl do léčky, kterou mu připravili Římané a v bitvě na břehu řeky Metaurus v roce 207 př. n. l. Hasdrubal i jeho armáda padla. Hlavu punského velitele Římané po bitvě poslali Hannibalovi.

Scipio zatím v Hispánii pokračoval ve svém úspěšném tažení. V roce 206 př. n. l. porazil nejmladšího Hannibalova bratra, Magona. V dalším roce dobyl kartaginský přístav Gades (dnešní Cádiz) a tím v podstatě vypudil Kartagince z Hispánie.

Scipiona ale nepřezdívali „Africkým“ jen tak pro nic za nic. Mladý vojevůdce dospěl k názoru, že nejrychleji zbaví Itálii „Hanibalovského“ jha, pokud přesune boje do Afriky. V roce 204 př. n. l. se tedy vylodil v severní Africe. Pustošil pobřeží, v bitvě porazil kartaginského velitele Hannóna a začal ohrožovat Kartágo. Vyděšení Kartágiňané ihned poslali vyslance do Itálie k Hannibalovi a žádali jeho návrat. Když Hannibal vyslechl jejich slova, údajně skřípal zubama, vzdychal a sotva se zdržel slz. Pak pronesl: „Odvolávají mě tedy – už ani ne skrytě, ale otevřeně – ti, kteří mě tahali domů už dávno: dělali to tak, že zakazovali posílat mi sbory i peníze. Přemohl tedy Hannibala nikoli římský národ, tolikrát poražený a na útěk zahnaný, ale senát kartáginský pomlouváním a závistí.“ (Livius, XXX, 20).

Scipio se s Hannibalovou armádou střetl v roce 202 př. n. l. u Zamy a byl poražen. Pochopil, že je třeba s Římany uzavřít mír. Jeho podmínky však byly tvrdé. Kartágo muselo zaplatit deset tisíc talentů stříbra, rozdělených ve stejných splátkách na padesát let, punské loďstvo bylo zredukováno na deset lodí. Kartáginci tak ztratili jakoukoli naději, že by někdy v budoucnu mohli opět ovládat Středomoří.

Tehdy si možná Hannibal vzpomněl na sen, který se mu zdál, když roku 218 př. n. l. vyrazil ze Španělska do Itálie. Ve snu se mu zjevil krásný chlapec. Řekl, že ho posílá sám Jupiter jako jeho průvodce do Itálie. Nabádal ho, aby ho následoval a za žádnou cenu se nerozhlížel kolem sebe. Hannibal zpočátku poslechl, ale po čase ho přemohla zvědavost a rozhlédl se. Náhle spatřil, jak se za ním plazí veliký had, který kácí stromy, drtí keře a v patách se za ním žene mračno s burácejícími nebesy. Tázavě se na chlapce zahleděl „To je zpustošení Italie,“ řekl mu mladík, „jdi dál svou cestou, na nic se už neplej, nech, ať zůstane osud utajen!“

Ve starověku lidé věřili, že svět má předem určené dějiny, jakýsi plán, který předem naplánoval osud. A byl to právě osud, který Hannibala přivedl do Itálie. Ač sám Hannibal o tom neměl tušení, jeho nenávist k Římanům a skoro dvacetiletá válka, kterou rozpoutal a prohrál, pomohla Římu stát se světovou velmocí, z jejíhož kulturního a myšlenkového dědictví čerpáme dodnes.

Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie 10/2009

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.5 (15 votes)