Delfské dějiny

Delfy, antické město na úpatí hory Parnas, kdysi patřilo k nejposvátnějším místům antického Řecka. Do světově proslulé delfské věštírny se sjížděli poutníci z celého světa, aby získali radu tajemné kněžky Pýthie.

Když lýdského krále Kroisa (6. stol. př. n. l.) začal znepokojovat růst moci jeho doposud nevýrazných sousedů, Peršanů, přemýšlel, zdali se má proti nim vydat do války. Nikoho ze svých poradců nechtěl poslouchat a rozhodl se požádat o pomoc věštírnu nějakého boha. Jenže kterého? Vždyť jich tu bylo tolik… Vymyslel tedy lišácký plán: nebude se ptát věštíren na budoucnost, ale na současnost, kterou si může snadno ověřit. Vyslal své posly do nejslavnějších věštíren své doby a nakázal jim, aby počítali dny od svého odchodu. Přesně stý den se měli všichni zeptat věštíren, co král právě dělá. Odpověď delfské věštírny zněla:

„Kolik je v písku zrn, vím, i jaké jsou rozměry moře,
také němému rozumím, slyším i toho kdo mlčí.
Cítím teď vůni vařené želvy s mohutným štítem,
v měděném hrnci se vaří spolu s jehněčím masem;
Měděný kotel je pod ní, měněná poklice nad ní.“

Kroisovu delegaci tato slova víc než ohromila. Předpokládali, že domů nesou falešné proroctví, když ale věštbu uslyšel starý král, skákal radostí. Vymyslel si totiž takovou činnost, kterou může odhalit jen vševědoucnost božstva – jako vojenský kuchař uvařil želvu spolu s mladou ovcí v měděném hrnci a s měděnou poklicí. Král Kroisos Delfy označil za jedinou pravou věštírnu a městu věnoval obrovské množství velkolepých darů.

Zasvěcení bohu světla a hudby

Původně prý v Delfách stála věštírna bohyně Země (Gé), která později předala své místo bohyni Themis. Ta podle antické mytologie hrála velkou úlohu při obnově lidstva zničeného potopou. Podle mýtu, který vypráví římský básník Ovidius ve svých Proměnách, přistáli poslední zbylí lidé, Deukalion a Pyrrha, na vrcholku hory Parnas v blízkosti Delf. Jak by ale samotní dva mohli přežít?

Rozhodli se tedy požádat o radu bohyni Themis. Ta jim odpověděla: „Zahalte si hlavy, skasejte roucha a házejte za sebe kosti vznešené matky.“ Dlouho na sebe v úžasu hleděli, ale nakonec věštbu pochopili. „Buď klamný je vtip můj, nebo je věštba ta zbožná a neradí k žádnému hříchu. Vznešená matka je Země, a kostmi jsou kameny zvány v jejím těle: a ty jsme vyzváni za sebe házet!“ zajásal Deukalion. Uposlechli tedy bohyni. Z kamenů, které hodil Deukalion, vznikalo nové pokolení mužů, a z kamenů hozených Pyrrhou zase pokolení žen.

Až od těchto bohyň potom převzal delfskou svatyni řecký bůh světla a hudby Apollón, s nímž je od té doby také nejčastěji spojována.

Vševědoucí pupek světa

Delfy (starořecky Δελφοί) mají bohatou a pohnutou historii dlouhou přes tři tisíce let. Území okolo pozdější svatyně bylo trvale osídleno už od neolitu, významné kultovní místo zde vyrostlo již v mykénském období (14. až 11. století př. n. l.)
Za nejslavnější dobu Delf lze nejspíše považovat období mezi 8. a 6. stoletím př. n. l.; tedy čas tzv. Velké řecké kolonizace (viz Slovníček), kdy věštírna postupně nabyla obrovského vlivu a prestiže pramenící jednak z nikdy se nemýlících věšteb boha a jednak ze strategické geografické polohy věštírny uprostřed velkého Řecka. Ve starověku se dokonce vyprávělo, že „Když Zeus hledal střed světa, vypustil dva stejně rychlé orly – jednoho z východního a jednoho ze západního břehu Okeánu. Místo, kde se setkali (tedy hledaný střed), označil kamenem, pojmenovaným omfalos – pupek.“

Delfy byly tedy pupkem světa – a kdo jiný by mohl lépe rozumět zeměpisu a poradit se zakládáním kolonií, než bůh, který sídlí v samém středu světa? Věštírnu proto často navštěvovali kolonisté, pro jejichž záměr osídlit určitou oblast bylo požehnání božstva nezbytné.  Většinou přicházeli s přesně stanoveným „plánem akce“ a Pýthie – věštkyně Apollónova chrámu v Delfách, pouze vyřkla souhlas či nesouhlas Apollóna.

Bitva o poklad

Zástupy poutníků, které tehdy do Delf přicházely ze všech končin světa, s sebou přinášely četné  informace o dění ve všech světových stranách, stejně jako vlastní kulturu a nezbytné finance. Není proto divu, že takové bohatství lákalo dobyvatele. Ve 3. století př. n. l. svatyně musela čelit vpádu Galů, kteří si v boji ani následném plenění nebrali servítky. Jak píše řecký spisovatel a cestovatel Pausániás (Cesta po Řecku, X, 21):

„V zuřivém hněvu se hnali bez nejmenšího pořádku proti nepřátelům. Vztek je neopustil, ani když byli zasaženi sekyrou či mečem, dokud ještě dýchali, a také ti, jejichž těla byla provrtána střelami a kopími, nepovolovali v zuřivosti, dokud v nich duše setrvávala. Někteří si dokonce vyrvali z ran kopí, jimiž byli zasaženi, vrhli je zpět na Řeky a přešli k zápasu z blízka.(…) Barbaři vraždili starce stejně jako nemluvňata u prsou matek. Děťátka, jež se dosud živila mlékem, Galatové (tj. Galové) usmrcovali, pili jejich krev a živili se tím masem. Ženy a dívky v dospělém věku, pokud měly odvahu, samy se zabíjely, jakmile bylo město dobyto, ty pak, jež zůstaly naživu, staly se oběťmi nejstrašnějšího násilí, neboť v povaze oněch barbarských mužů není ani stín slitování nebo milostného citu. Které z žen se zmocnily galatských mečů, ukončily život vlastní rukou. Některé zase za několik dní přepadla smrt z hladu a nespavosti, to jak nemilosrdní barbaři na nich střídavě vybíjeli své chtíče. Souložili dokonce s ženami umírajícími, ba již mrtvými.“

Takový nepřítel se tedy vydal proti Delfám. Obyvatelé z celého okolí se v obrovském strachu stáhli do blízkosti věštírny. Ale jak dále píše Pausániás, Apollón se rozhodl, že si svůj majetek ochrání. Poslal na Galy zemětřesení, hromy, blesky a přeludy. Za Apollónovy podpory zaútočili na galské hordy i Řekové z Delf a zahnali je na útěk.

Prorocké prameny vyschly

Na začátku našeho letopočtu ale vliv věštírny poklesl natolik, že se z místních pokladů už nebál obohacovat bez úcty a bez skrupulí kde kdo – římští císařové či bojovní kočovníci. Císař Nero údajně z posvátného Apollónova okrsku nechal převést do Říma přes 3 000 soch. Přesto ještě když cestopisec Pausániás přišel ve 2. století n. l. do Delf, byl nadmíru okouzlen místními pokladnicemi, sochami, divadlem i chrámem. Jak tedy asi musely Delfy vypadat v dobách své největší slávy?

Úplný konec věštírny je spojen s rozmachem křesťanství. Když císař Juliánus (vládl 361-363 n. l.) požádal Apollóna o radu, jak odvrátit pád starého světa, Pýthie odpověděla:

„Vyřiď králi, že bohů chrám je v troskách;
Foibos Apollón teď nemá útočiště. Posvátný vavřín zvadl,
prorocké prameny vyschly; oněměl už hukot vody.“

Roku 385 bylo uznáno křesťanství za státní náboženství, o osm let později byly zrušeny olympijské hry a roku 398, po skoro tisíciletí existence, dal císař Theodosios I. zbourat Apollónův delfský chrám. Delfy potom jako by zmizely z povrchu země a na jejich místě vyrostlo malé městečko Kastri. Jeho tehdejší obyvatelé neměli o existenci starověkých Delf ani ty nejmenší potuchy.

Poslední delfský tyran

Teprve na začátku 19. století začali v Kastri kopat dva Němci, Karl Müller a Ernst Curtius. Začátek byl velmi slibný, ale po pár dnech začali mít archeologové těžkosti s místními obyvateli, kteří nechápali, co lidé kopáním do země a postupnou destrukcí jejich domů mohou sledovat. Místní tyran, který se nechal oslovovat kapitán Franko, se odhodlal k ráznému kroku – sebral jim nářadí a poslal je pryč se slovy, ať se raději nevracejí, pokud je jim život milý. Zatímco se tedy na ostatních místech Řecka veselé bádalo, hrozba kapitána Franka zapůsobila – ani jediný archeolog se po osmdesát let neodvážil přijít do Delf.

Teprve v říjnu 1892 začal s velkými výkopy v Delfách Francouz Théophile Homolle, schopný vyjednavač i archeolog. Odhalil nejen trosky slavné věštírny, ale i místní divadlo, stadion, pokladnice, budovy, sochy, které se povedlo ukrýt před rabováním křesťanů a hlavně slavné jméno – Delfy.

Současné městečko Delfy je především turistickým rájem. Vyrostlo tu nesčetně hotelů, taveren a krámků se suvenýry. Místní obyvatelé, stejně jako jejich dávní předci před dvěma tisíciletími, opět žijí ze znovuobjevené slávy delfské věštírny – jaká ironie! Zvlášť když si představíte hrozivého kapitána Franka, terorizujícího snaživé německé archeology sotva dvě stě let nazpět.
 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.2 (6 votes)