Dějiny athénské demokracie

Pericles Pio-Clementino Inv269 n2

Na začátku 6. století př. n. l. by jistě žádného Athéňana nenapadlo, že see jeho obec stane jednoho dne středomořskou velmocí a matkou politického zřízení, které ovlivní v budoucnosti mnohé myslitele i státy. Demokracie neboli vláda lidu se měla stát zřízením osvobozující občany od samovládců a oligarchů.Řecký básník Homér popisoval ve svém eposu Ílias  dobu 14. – 12. století př. n. l., ve které v řeckých městech vládli monarchové. Králové však od 11. století  př. n. l. začali pozvolna ztrácet svůj vliv ve prospěch aristokracie. V Athénách se nejprve museli dělit o moc s „polemarchem“ (velitelem vojska) a když vznikla funkce archónta (regenta) obdařeného civilními pravomocemi, ztratili kontrolu i nad civilními záležitostmi. Králi tak nakonec nezbylo nic jiného, než dohlížet na náboženské obřady.

Posledním athénským králem se stal v 11. století př. n. l. Kodros. Na základě delfské věštby se obětoval ve prospěch Athén, když se ve vyprovokované šarvátce v přestrojení za rolníka  nechal úmyslně zabít. Vlády se pak ujal jeho syn Medón, který se vzdal královské moci a jako doživotní archón vládl Athénám.

Konec krále a začátek aristokracie

V Athénách pak vládli tři archónti vybírání na základě rodu a bohatství. První dohlížel na civilní záležitosti, druhý na vojenské a třetí na náboženské. V polovině 8. století př. n. l. zničili aristokraté poslední známku královské vlády, když byla doživotní úřední moc archóntů zkrácena na deset let. Ani tímto zkrácením délky jejich vlády to však neskončilo. Od roku 683-682 př. n. l. archónti vládli už pouze jeden rok.

Aristokratům nestačilo, že byla odstraněna královská vláda a zkráceno funkční období archóntů. Čím dál více aristokratů toužilo podílet se na vládě s archónty. Proto v polovině 7. stol. př. n. l. ke třem archontům přidali dalších šest zákonodárců. Devíti archóntům radil aeropág (Rada starších), složený výhradně z aristokratů. Aeropágité chránili zákony, zabývali se nejvýznamnějšími záležitostmi v obci, pokutovali rušitele veřejného pořádku. Členství v aeropágu bylo doživotní a určovalo se na základě rodu. Ačkoli v Athénách byl ještě sněm (ekklesia) složený ze všech athénských občanů, neměl prakticky žádné pravomoci.

Pro řecké obce v hornaté krajině byla mnohdy nejčastějším zdrojem obživy válka. Armáda tak byla nedílnou součástí každé obce a hrála důležitou roli ve formování společnosti. S rostoucím vlivem aristokracie se měnil i charakter armády. Jádrem armády již nebyli stateční hrdinové, králové a rytíři na koních, ale pěší těžkooděnci zvaní hoplíté. Protože si výzbroj pořizoval každý občan na své náklady, mohl se hoplítem stát pouze ten kdo na to měl. Přestože hoplíty zrodil aristokratický režim, stali se později příčinou jeho pádu.

V letech 750 až 650 př. n. l. zaznamenalo Řecko obrovský vzrůst metalurgie, což přispělo i k vzrůstu populace. Obyvatelstvo sice přibývalo, ale zvyšoval se také nedostatek úrodné půdy. Řekové neznali právo prvorozeného, a tak se půda po smrti majitele dělila rovným dílem mezi všechny jeho syny. S růstem populace rostla chudoba a zadlužení. Velké části lidu pak nezbývalo, než si od boháčů pronajmout půdu k obdělávání. Docházelo však tomu, že nebyli schopni pronájem půdy splácet a byli i s dětmi odváděni do otroctví.

Athénský zákoník

Kolem roku 640 př. n. l., v době, kdy v Řecku nedocenění vojevůdci svrhávali aristokratické režimy a měnili je na samovládu, se v Athénách pokusil na sebe strhnout moc prominentní příslušník aristokracie Kylón. Snažil se využít nespokojenosti rolníků k odstranění aristokracie. Když se mu však nepodařilo ovládnout Akropoli a hledal se svou družinou útočiště v Athénině svatyni, byli vzbouřenci významnou athénskou aristokratickou rodinou Alkméonovců povražděni. Nicméně z Kylónova pokusu o převrat vyplývalo, že aristokratický režim je nepopulární.

Aristokracie utrpěla další ránu, když Athéňané pod vlivem šíření psaného zákonodárství odmítli poslouchat nahodilá ústní rozhodnutí zákonodárců a soudců z řad aristokracie. Eupatridové neboli rodoví aristokraté se pokusili zmírnit všeobecnou nespokojenost, kterou se snažil využít Kylón. Vybrali ze svých řad Drakóna a pověřili ho, aby kodifikoval athénské zákony.

Ačkoli se nám dnes může zdát Drakontův zákoník tvrdý, protože například krádež i zahálku trestal smrtí, na tehdejší dobu byl velmi pokrokový. Rozlišoval mezi vraždou a náhodným či ospravedlnitelným zabitím. Stát začal poprvé v lidské historii zasahovat do případů krevní msty, což bylo předtím výhradní právo významných rodin. Ve společnosti spíše než rod začalo hrát důležitou roli bohatství, které bylo předpokladem k politické kariéře.

Třebaže se Drakón pokusil nastolit ve společnosti řád, Drakontův zákoník neřešil sociální problémy, které čím dále více rozdělovaly athénskou společnost. Rolníci neměli co obdělávat a zadlužovali se. Stačilo málo a moci by se chopil nějaký radikální politik, který by ve prospěch lidu zabavil aristokratům půdu.

Zrození demokracie - Solón

SolónSociální krize se začala řešit teprve s příchodem Solóna, muže ze střední vrstvy. Solón (asi 638 - 555 př. n. l.) dokázal přesvědčit aristokraty, aby se ve svém zájmu vzdali některých svých práv ve prospěch ostatních. Ne náhodou Aristotelés prohlásil, že nejlepší zákonodárci jsou ze střední vrstvy. Solón svými reformami přispěl k demokratizaci Athén. Zakázal uzavírání dluhů, při nichž se dávala do zástavy půda nebo osobní svoboda. Ti, kteří přišli o svá hospodářství, je dostali zpět a ti, kteří upadli do otroctví, byli osvobozeni. Solón omezil i úrokovou míru, takže měla být snížena na snesitelnou úroveň. Svobodná rolnická většina získala právní ochranu. Snad největší kritiku sklidil Solón od svých oponentů tím, že zrušil soukromé i veřejné dluhy. Jeho nepřátelé ho obvinili z toho, že se domluvil s některými urozenými, aby uzavřeli půjčky, skoupili mnoho pozemků, a když pak byly dluhy zrušeny, zbohatli.

Největší Solónovou reformou bylo uzákonění práva kteréhokoliv občana iniciovat soudní řízení. V praxi to znamenalo, že i třetí strana, jinak řečeno stát, mohla intervenovat ve prospěch kteréhokoliv poškozeného.

Ačkoli Solón nechtěl rušit tradiční hodnoty zakořeněné v řecké společnosti, přece jen zasáhl ve prospěch žen, když se pokusil o zvýšení jejich rodinné odpovědnosti. Solón se snažil zabránit zneužívání žen z bohatých rodin, které neměly mužského potomka. Ženy v Athénách (na rozdíl od Sparty) samy nesměly držet otcův majetek ve svém vlastnictví. Zákon přikazoval, aby si taková žena, zvaná epikleros, vzala nejbližšího příbuzného z otcovy strany. Starší muži se snažili prostřednictvím sňatku s jejich dcerami získat majetek, aniž by zajistili řádného dědice. Solón nařídil, aby měl manžel takové dívky pohlavní styk nejméně třikrát do měsíce. Pokud toho nebyl schopen, mohla se s ním rozvést, což předtím nebylo možné.

Aby Solón z demokratizoval athénskou justici, povýšil athénský sněm na soudní instituci, k niž se mohli obracet jednotlivci se stížnostmi proti výrokům státních činitelů. Nejprve se patrně jednalo o odvolání proti hrdelním rozsudkům, vyhnanství či ztrátě občanských práv. Poškozený se tak mohl se svou žádostí odvolat přímo ke svým spoluobčanům.

Solón také zlepšil postavení cizinců (metoiků) trvale usazených v zemi, jejichž dovednost přinášela společnosti užitek. Protože nesměli vlastnit půdu, zabývali se tito cizinci řemesly. V attické společnosti se těšili uznávanému postavení, byli chráněni zákony, platili nízké daně a spolu s athénskými občany se podíleli na vojenské službě. Solón dokonce jisté části udělil i občanství.

Solón se také pokusil zrušit staré třídní uspořádání, když rozdělil Athéňany do čtyř kategorií na základě majetku. V první kategorii byli ti, kteří produkovali nejméně 500 měřic obilí nebo cenový ekvivalent v jiných zemědělských produktech. Druhou kategorii tvořili jezdci, kteří mohli poskytnout koně k vojenské službě. Do třetí kategorie spadali rolníci, kteří produkovali 200-300 měřic. Poslední kategorii tvořili chudí občané.

První třída byla složena z aristokratů a bohatých občanů. Tím Solón postavil bohatství nad rodový původ a snížil význam aristokracie. Solónovy reformy se nejvíce dotkly dvou posledních kategorií. Chudí obyvatelé mohli teoreticky hlasovat ve sněmu a sloužit v soudní instituci sněmu. Nicméně funkce devíti archontů byly stále přístupné pouze pro první dvě kategorie. Tak či onak, jednalo se o ústavní revoluci. Podílet se na politickém životě se stalo pro každého athénského občana povinností. Solón zavedl zákon, podle kterého se každý občan musel pod hrozbou pokuty a ztráty občanských práv podílet na politice. Solón údajně sepsal zákony nejasným způsobem proto, aby v rozsudcích měl rozhodující slovo lid.

Solón také ustanovil radu čtyř set, do které měli přístup i rolníci ze třetí kategorie. Rada měla sloužit jako partner aeropágu v úsilí o zachování stability a současně byla pojistkou proti svévolným rozhodnutím aeropágu.

Podle Aristotela Solón poté, co za ním přicházeli jednotlivci, aby změnil zákony v jejich prospěch, raději opustil Athény a odešel na deset let do Egypta. Chudí byli na něho rozhněváni, že „neznárodnil“ vše, a bohatí zase za to, že nezměnil zákony v jejich prospěch.

V pátém roce Solónovy nepřítomnosti se v Athénách opět rozhořel politický boj.  Solónovy reformy nezakořenily ve společnosti tak rychle, jak si Solón představoval. Athéňané se rozdělili do tří frakcí. Pediaiové (obyvatelé rovin) byli převážně eupatridové, kteří nesouhlasili se Solónovými reformami. Řemeslníci a obchodníci vytvořili frakci paraliů (obyvatelé pobřeží), kteří hájili umírněnou podobu Solónových reforem. Od paraliů se oddělili pastevci a zemědělští dělníci a vytvořili frakci diakriů, kteří prosazovali radikální demokracii. Tyto frakce vedly mezi sebou politické boje, které otevřely bránu v Athénách tolik nenáviděnému tyranskému zřízení.

Samovládce demokratem?

V roce 569/568 př. n. l. se v Athénách stal archontem Peisistratos, podle jeho slov potomek pyloských králů a z matčiny strany Solónův příbuzný. Jako vůdce frakce diakriů si získal popularitu vítězstvím nad Megařany, které na nějakou dobu připravil o přístav Nisaiu. Podařilo se mu na svou stranu získat před nedávnem osvobozené, ale zchudlé městské obyvatele a jiné revoluční živly ve městě. Ačkoli se jevil jako nejdemokratičtější politik, skrytě usiloval o samovládu. Peisistratovy úmysly prohlédl Solón, ale jeho varování nikdo nevěnoval pozornost.

Peisistratos se sám zranil a prohlásil, že byl napaden svými politickými nepřáteli. Lid mu pak odsouhlasil k jeho ochraně tělesnou stráž. Jakmile získal tělesnou stráž, roku 561 se s její pomoci  prohlásil za samovládce.  Jindy rozhádaní paraliové a pediaiové spojili své síly a vypudili Peisistrata z Athén. Brzy se však vrátil zpět, oženil se s dcerou Megaklea, vůdce frakce paraliů a pokusil se v roce 555 př. n. l.  znovu o puč. Ani tentokrát se dlouho neudržel u moci. Když se nechtěl manželsky stýkat s Megakleovou dcerou, uprchl ze strachu před oběma stranami do oblasti mezi Makedonií a Thrákií, kde v Soluňském zálivu založil kolonii Rhaikelos. Svého snu stát se athénským samovládce se nevzdal. Získal zlaté a stříbrné doly nedaleko Pangajského pohoří a uzavřel spojenectví s několika řeckými státy. Nakonec se Peisistratos utkal se svými politickým rivaly v bitvě poblíž Marathonu, v níž zvítězil. Tak se stal potřetí athénským samovládcem a zůstal jim až do své smrti roku 527 př. n. l.

Peisitratos vládl spíše jako občan než jako tyran. Půjčoval rolníkům peníze na hospodářství, osvobozoval od daní ty, jejichž výnosy byly malé.  Oblíbili si ho jak bohatí, se kterými se často stýkal, tak i chudí, kterým finančně vypomáhal.

Ač aristokrat, zaměřil se na podporu drobných a středních rolníků. Na jejich podporu založil státní fond půjček. Nahradil jurisdikční moc místních aristokratů třiceti obvodními soudci, kteří měli rolníky do jisté míry zaštiťovat.

Podporou rolníků na venkově však slábla Peisistratova moc, která se opírala o zchudlé občany žijící v Athénách. Rozhodl se tedy investovat výnosy z pangajských dolů do rozvoje obchodu a zabavil Alkmeonovcům pozemky ve prospěch chudiny. Poté nařídil přímé zdanění občanů, které zahrnovalo pětiprocentní výrobní daň, a zavedl progresivní daň z obchodního podnikání. Výtěžek z daní se využíval k financování fondu rolnických státních půjček.

Za Peisistratovy vlády došlo k rozmachu kultury v Athénách a k zesílení politického vlivu Athén v  Řecku. Peisistratos nechal jako první písemně zaznamenat Hómerovo dílo, které do té doby existovalo jen v ústním podání. Na Peisistratovu dobu později vzpomínali jako na zlatý věk dokonce i zapřisáhlí demokraté. Ačkoli byl tyran, využil Solónových reforem k nastolení řadu.

Zakořenění demokracie

Po Peisistratově smrti vládli v Athénách jeho dva synové Hippias a Hipparchos. S otcovou mírností však neměli mnoho společného. Sice se snažili udržet otcovu politickou linii, ale zejména Hipparchovo bezohledné chováním zapříčinilo jejich pád.  Hipparchos  se zamiloval do Harmodia, který ho stále odmítal. Uražený Hipparchos zakázal Harmodiově sestře účast ve slavnostním průvodu, když zpochybnil její panenství. Harmodios dotčen Hipparchovou urážkou shromáždil se svým milencem Aristogeitonem své příznivce a v roce 514 př. n. l. Hipparcha probodli mečem skrytým v myrtové ratolesti. Očekávali pak, že se lid k nim z touhy po svobodě přidá. Lid se ale strachy rozutekl a tyranobijci byli zabiti palácovou stráží. Hippiova vláda se bez bratra začala pomalu hroutit. Situaci využil Alkmeonovec Kleisthenés, který byl v letech 525/524 př. n. l. archontem a byl pak Hippiem a Hipparchem vyhnán z Athén. Kleisthenés se spojil se spartským králem Kleomenem I., který měl podle Delfské věštírny nastolit v Athénách demokracii, a s jeho pomoci svrhl v roce 510 př. n. l. Hippia. Kleomenés však chtěl dosadit k moci Kleisthenova rivala  aristokrata Isagora. Když se to spartskému králi nepodařilo, pokusil se obnovit v roce 504 př. n. l. Hippiovu moc, ale marně.

KleisthenesPokusy spartského krále svrhnout Kleisthena naopak upevnily Kleisthenovu pozici v Athénách. Spartští spojenci napadli Athéňany a místo očekávaného vítězství byli poraženi. Athéňané pak navíc zkonfiskovali pro svých 4000 osadníků pozemky spartských spojenců. Kleisthenés získal tolik moci, že prosadil nejslavnější ústavní změny v celé řecké historii. Kleisthenés nahradil Drakontovu a Solónovu organizaci obce podle čtyř tradičních rodů deseti novými kmeny (fýlami). Příslušníky těchto kmenů se stala celá řada cizinců i otroků, kteří byli obci prospěšní. Nové rozdělení kmenů zcela oslabilo tradiční složení společnosti, protože zmizelo rodové uspořádání kmenů a nové regionální rozdělení se ne vždy krylo s tradičními oblastmi. Kleisthenés rozdělil zemi podle demů (obcí) na třicet částí a losem je rozdělil do jednotlivých fýl, aby v každé fýle byly zastoupeny všechny oblasti. Po těchto reformách šlo obtížně vystopovat dřívější rodovou příslušnost a odhalit nové občany.

Jednou ročně se losováním vybíralo z každé fýly padesát zástupců a vznikla rada pěti set. Rada sloužila jako most mezi městem a venkovem, chránila athénskou demokracii před návratem stranických a politických skupin. Rada se scházela denně s výjimkou svátku a nešťastných dnů. Pracovní program připravoval výbor složený z padesáti členů (prytaneis) rady pěti set. Prytanové mohli setrvat v úřadě pouze po desetinu roku, aby se v průběhu roku všichni členové rady pěti set vystřídali ve funkci. Rada pěti set měla zákonodárnou moc a plnila důležitou funkci kontrolní a soudní. V přípravě znaleckého vyjádření a dohlížení na plnění sněmovních dekretů nahradila rada aristokratický aeropág.

Demokracie dosahovala svého vrcholu. Sněm athénských občanů se scházel čtyřicetkrát do roka a ačkoli rada pěti set určovala, co se bude probírat, sněm měl moc odmítnout návrhy předkládané radou. Sněm dával prostor všem athénským občanům, kteří se chtěli vyjádřit. Pokud však někdo plácal hlouposti, byl ostatními překřičen.

Jakmile demokraté upevnili své pozice, zabezpečil Kleisthenés demokracii ostrakismem neboli střepinovým soudem. Byla to metoda, jak se zbavit nepopulárního politika. Mělo se tím zabránit vzniku samovlády a oslabit tak aristokraty, kteří mezi sebou neustále soupeřili. Sněm každoročně rozhodoval o tom, zda se má konat ostrakismus. V kladném případě bylo svoláno shromáždění občanů, na němž mohl každý z nich odevzdat hliněný střep (ostrakon) se jménem občana, který podle jeho mínění ohrožuje bezpečnost obce. Ostrakismu se muselo účastnit nejméně 6000 občanů. Ostrakizovaný politik pak musel odejít do vyhnanství.

Válka s Peršany však znemožnila zakořenění athénské demokracie. Athénští stratégové nebyli schopni zvládnout kritickou situaci a vyhlásili, aby se každý sám postaral o svou záchranu. Neschopnosti stratégů využil aeropág. Aeropágité finančně podpořili výstavbu loďstva a začali vyplácet žold. Za jejich podpory zvítězili Athéňané v roce 480 př. n. l. nad  Peršany v bitvě u Salamíny. Athéňané se podrobili autoritě areopágitů, protože nenašli v krizi lepší vládu.

Po vítězství nad Peršany se v obci nahromadilo velké bohatství. Aristeidés, athénský státník a generál loďstva v perské válce, přesvědčil lid, aby opustil svá pole a usadil se ve městě. Z veřejných prostředků sloužili jedni na válečných výpravách, druzí v posádkách a další ve správě veřejných záležitostí. Nejenže tímto rozhodnutím upevnili Athéňané svou hegemonii v Řecku, ale i lid si zabezpečil své postavení ve státě a moc aeropágu pozvolna upadala.

Moc aristokracie na ústupu

Lid tak připravil půdu pro vůdce demokratického hnutí Efialta, aby sedmnáct let po perských válkách odňal aeropágu zbylá privilegia. Efialtés nejprve odstranil mnoho aeropágitů, když je soudně stíhal za jejich činnost v úřadě, a poté odňal aeropágu veškeré rozšířené pravomoci, které rozdělil mezi radu pěti set, lid a soudy. Efiltés zřejmě pomýšlel na daleko větší reformy, ke kterým se však již nedostal. V roce 461 př. n. l. byl zavražděn. Ačkoli se můžeme domnívat, že si vraždu objednal některý z členů aeropágu, přece jen padlo podezření i na skvělého politika, kterému Efialtova smrt otevřela cestu k moci.

Demokrat téměř samovládcem

Po Efialtově smrti stanul v čele státu Periklés. Díky svému umění přesvědčit lid se udržel u moci až do roku 429 př. n. l.  Periklés vládl Athénám téměř jako samovládce. Přiměl lid, aby posílil námořní moc. Upevnil tak postavení lidu nejen na pevnině, ale i na moři.

Periklovu moc však ohrožovali bohatí aristokraté, kteří si získávali lid rozdáváním obilí a dovolovali mu brát si z jejich polí úrodu. Periklés si něco takového nemohl dovolit, a proto prosadil, aby byl lid podporován státem a soudci dostávali plat ze státních prostředků.

Demokracie na konci sil

Během Periklovy vlády v roce 431 př. n. l. vypukla peloponéská válka, která nakonec otřásla mocenským postavením Athén. Dokud Athéňané vítězili, demokracii se dařilo. V roce 429 př. n. l. však Periklés zemřel a po něm nepřišel nikdo, kdo by se mu vyrovnal. Po vojenské katastrofě na Sicílii v roce 413 př. n. l. se Athéňané rozhodli, že změní svou ústavu. Po sto letech demokratické vlády byla v roce 411 př. n. l. nastolena oligarchie neboli vláda čtyř set. Athéňané se domnívali, že si oligarchická vláda nakloní perského krále, který uzavřel proti Athénám dohodu se Spartou. Válka však dále pokračovala a po čtyřech měsících tyranie, kdy Athéňané ztratili Euboiu, byla vláda čtyř set svržena. Moci se pak ujali hoplíti, kteří vytvořili napůl demokratickou a napůl oligarchickou vládu.

Jakmile se situace v Athénách trochu stabilizovala, byla opět nastolena demokracie a Athéňané se pokusili vzkřísit zašlou  slávu Athén. Jejich pokus však ztroskotal v roce 405 př. n. l., kdy spartský vojevůdce Lýsandros porazil v námořní bitvě u Aigospotamoi athénské loďstvo. I když pak Korinťané a Thébané  navrhovali zničení Athén, Lýsandros nastolil v Athénách vládu třiceti oligarchů, která měla zastrašovat rozpínající se Théby. Třicítka se nejprve snažila získat lid prospěšnými rozhodnutími. Poté, co upevnila svou moc, ale začala s Athéňany jednat tvrdě. Její nekompromisní jednání nakonec vedlo v roce 403 př. n. l. k jejímu svrhnutí a opětovnému nastolení demokracie.

Téměř šedesát pět let žili Athéňané v demokracii. Když pak v roce 338 př. n. l. Filip Makedonský porazil v bitvě u Chairóneie spolek řeckých států a ovládl Řecko, demokracie se v Athénách stala pouze formálním zřízením. Ve skutečnosti drželi moc v rukou Makedonci.

Za římské nadvlády se v Athénách do popředí dostávali Římany podporovaní oligarchové. Moc aeropágu opět vzrostl. Za vlády císaře Augusta Athény definitivně ztratily nezávislost a byly proměněny v římské provinční město.

Demokracie pak téměř dva tisíce let jakoby dřímala v ruinách starověkých Athén. Myšlenky demokracie se začaly probouzet společně s příchodem novověku teprve v Anglii. V 18. století pak vzniká demokracie ve Spojených státech. V průběhu 19. století vznikaly novodobé liberální demokracie v Evropě. V současné době je demokracie nejrozšířenější ústavou v Evropě.  Nejedná se však o přímou demokracii jako v Athénách, ale o demokracii zastupitelskou. Lid vykonává státní moc prostřednictvím volených zástupců a orgánů (parlamentu, přímo voleného prezidenta …). Ačkoli v zastupitelské demokracii není zaručeno, že zástupce lidu zvolený občany bude jednat podle svých předvolebních slibů, přece jen se jedná o nejméně problematický politický systém, který je pro svobodu a občany nejprospěšnější.
 

Dorry Majzner

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.9 (11 votes)