Co by se stalo, kdyby…křesťanství zůstalo sektou

Flavius Claudius Julianus, římský císař, křesťany zván „Odpadlík“, je zcela určitě osobností, která má své místo na vrcholku starověkých dějin. Ačkoli v dětství dostal křesťanskou výchovu, od křesťanství odpadl, přiklonil se k novoplatonismu a snažil se provést náboženské a sociální reformy. Ty však kvůli předčasné smrti nedokončil. Co by se však stalo, kdyby se mu je dokončit podařilo?

Mladý Julianus nastoupil na trůn roku 361 n. l., teprve čtyřicet osm let po vydání ediktu milánského, který zrovnoprávnil křesťanství s pohanstvím. Křesťanství už bylo tehdy velice rozšířené, avšak jeho kořeny ještě nesahaly hluboko. Kvůli křesťanským císařům se stávali křesťany i měšťané a státní úředníci, na venkově však v té době jednoznačně převládalo pohanství. Vykořenit křesťanství by i v Juliánově době nebylo jednoduché, nebylo by to však ani nemožné. Zvláště, když Julián rafinovaně pochopil, že ideologii, která ovládá davy, nelze vyhubit násilím. Ideologie může být poražena zase jen ideologicky.

Julián se narodil v roce 331 n. l. v Konstantinopoli. Spolu se svým bratrem Gallem byl po smrti císaře Konstantina Velikého v roce 337 svědkem vyvraždění všech svých pokrevních příbuzných, včetně jeho otce Julia. Za tento masakr pravděpodobně nesl odpovědnost Juliánův bratranec a nástupce Konstantina Velikého, křesťanský císař Constantius II.

Julián byl od útlého věku vzděláván křesťanskými učiteli, jejichž jednostranná výchova k víře ho odpuzovala. Odporem ho také naplňoval život v církevním prostředí, kde panovaly intriky a podlézavost nejrůznějšího druhu. Tajně si proto opatřoval spisy starých historiků a filosofů, kteří mu otevřeli nový úhel pohledu. Po popravě svého bratra Galla (r. 354) za údajnou velezradu, byl Julián poslán do Řecka, kde se ještě více vzdělával. Julianus dospěl k názoru, že křesťanství je pouhá polobarbarská pověra a klerici že jsou „nepřátelé rozumu a krásy“.

V roce 355 v Julianově životě nastal obrat. Kvůli žalostné situaci v Galii, která byla pustošena barbary, se císař Constantius II. rozhodl jmenovat Juliana caesarem (viz slovníček) a poslat ho v čele armády do Galie. Jeho jmenování vrchním velitelem přijali vojáci neuvěřitelně příznivě: „všichni vojáci s hrozným hřmotem tloukli koleny do štítů, což je zjevné znamení přízně (…). Bylo úžasné s jak upřímnou a velkou radostí (…) přijímali caesara, jenž se skvěl leskem císařského nachu, se zaslouženým obdivem.“ Stejně vřele ho při jeho cestě do Galie přijímali takřka všude. Dav ho vítal téměř jako vladaře, nazýval ho panovníkem milosti. Kde kdo už začínal tušit, že právě on se jednoho dne stane císařem.

Cestou do Galie Julianus navštívil Řím a z obdivu nad jeho skvělými památkami přemítal o jejich minulosti a o záhubě, kterou jim připravovali křesťané. Pocítil touhu obnovit svět římské slávy a zbavit ho nánosu, kterým jej pokrylo křesťanství. K tomuto úkolu ho později povzbudilo i jedno proroctví, které zaznamenal Ammianus Marcellinus: „Tu jedna slepá stařena, když se na svou otázku, kdo přicestoval, dozvěděla, že caesar Julianus, zvolala, že on obnoví chrámy bohů.“

Julianus zvládl situaci v Galii nadmíru dobře, až sám císař Constantius II. na Julinana začal žárlit a obávat se nadměrné popularity svého mladého bratrance. Aby oslabil Julianovu moc, vyžádal si od něj pomocné vojenské sbory proti Parthům. Galské jednotky však neměly zájem přesouvat se na Východ, vyvolaly vzpouru a v roce 360 Juliana prohlásily proti jeho vůli za římského císaře.

Julianus nejprve váhal, zda má proti Constantiovi II. vést občanskou válku, ale více než války se obával Constantiových úskoků, které stály život i Juliánova bratra Galla. Na obou stranách docházelo k vojenské přípravě, ale než se obě vojska stačila střetnout, zemřel náhle Constantius II. v Kilikii. Julianus se tedy stal vládcem celé římské říše.

Julianus se hned po svém nástupu na trůn rozhodl začít s obnovou kultu pohanských bohů. Podle Juliana totiž křesťanský kult nesl částečnou odpovědnost za úpadek římské říše a za její destabilizaci. Již staří historici jako například Tacitus nebo Plinius se ve svých spisech zmiňovali, že křesťané byli známí svou neochotou ke kompromisu a měli slabý smysl pro vlastenectví. Celsus jim pak vyčítal, že rušili náboženský mír ve světě, což v tolerantním systému jako byla římská říše, bylo podstatné. Ještě podstatnější bylo, že římská říše byla postavena na kultu uctívání císaře, který křesťané neuznávali a tím neuznávali stát.

Císař věděl, že oslabení křesťanství nebude lehké. Přemítal, v čem je pro lidi přitažlivé a snažil se nabídnout plnohodnotnou alternativu. Začal provádět rozsáhlé ekonomické, sociální, náboženské i správní reformy, které však kvůli své předčasné smrti v Persii, po pouhých dvou letech na trůnu, nestihl dokončit. Když se o jeho smrti dozvěděl slavný syrský rétor Libanios (314-393) prohlásil, že římská říše musí zaniknout, protože spolu s Juliánem zanikla její politická ideologie.

Představte si ale nyní, že Juliánus na svém tažení v Persii nezemřel. A místo dvou let, vládl let padesát. Mohly by se dějiny odvíjet jinak?

Píše se rok 363 a Julianus úspěšně vpadl do Persie. Perský král Šápúr II (309 – 379) zaskočen náhlým útokem se stáhl hluboko do perského vnitrozemí a Julianovi se podařilo vyplenit hlavní město Persie Ktesifon. Do Konstantinopole se vrátil jako všemi oslavovaný vítěz.

Po porážce Peršanů měl konečně čas dokončit své započaté reformy. Uvědomil si, že křesťané získávají nejvíce přívrženců z ekonomických důvodů. Přikláněli se k němu jednak lidé velice chudí, které konejšila představa křesťanského ráje, ale i lidé bohatí, kteří se chtěli zalíbit křesťanským císařům.

Mladý císař věděl, že jakákoli majetková reforma narazí na silný odpor bohatých hodnostářů a vysokých státních úředníků. Začal se proto postupně obklopovat novými lidmi pohanského smýšlení. Mezitím pokračoval v zavádění pohanské charitativní činnosti. Zakládal nemocnice, útulky pro chudé a k přídělům potravin připojoval peněžité dárky. Stanovil v Římě maximální ceny potravin a za svoje náklady dovážel z Egypta obilí. Postavení chudiny se za několik prvních let jeho vlády výrazně zlepšilo. Po té provedl mírnou pozemkovou reformu a část pozemků boháčů přidělil chudým.

Křesťany nikdy nepronásledoval. Vyhlásil náboženskou svobodu pro nekřesťany. Kult bohů se ovšem snažil ideově posílit v duchu novoplatonské filosofie. Vracel některé chrámy, kterých se zmocnili křesťané, pohanům. Křesťany postupně zbavoval úřednických a důstojnických hodností, zakázal působení křesťanských učitelů ve školách. Jako alternativu ke křesťanským vyučovacím metodám začal zakládat veřejné školy, kde se vyučovalo na státní náklady. Děti opět četly Homéra, dávné filosofy, učily se základům matematiky a dalších věd.

Na východě říše bylo křesťanství mnohem populárnější než na západě. Julián se proto, patnáct let po svém nástupu na trůn, rozhodl přenést sídlo říše z Konstantinopole zpět do Říma, kde nechal renovovat většinu slavných památek. V roce 381 slavnostně otevřel renovovanou budovu římského senátu.
V roce 380 již v Jeruzalémě za podpory císaře Juliana stál židovský chrám, který podle křesťanů již nikdy neměl být postaven. Zničení židovského chrámu v roce 70 n. l. Římany bylo totiž křesťany chápáno jako odvržení židovské víry Bohem a jeho znovu obnovení pak znamenalo přesný opak.

Na konci 4. stol. následkem vnitřních třenic (tajně katalyzovaných státním aparátem), se křesťanství začalo rozpadat do mnoha sekt. Nesrozumitelnost jednotlivých vyznání i ekonomická nevýhodnost křesťanství způsobovala, že se od této víry postupně odkláněly celé davy. Mezi odpadlíky byly i kněží a biskupové, kteří raději dávali přednost zaměstnání ve státní správě. Křesťanství se udržovalo jen na okrajových místech říše, křesťané se opět stali sektáři.

Císaři Julianovi se povedlo říši stabilizovat a posílit. Díky rozvoji vědy a vzdělanosti, která způsobila pokrok v oblasti lékařství, fyziky, astronomie, matematiky a chemie, Římané získali nové technologie, jež jim pomohly při obraně říše před nepřáteli z venku. Od 6. stol. nové národy, které přišly do styku s římskou civilizací, získaly od státu nezávislá území, aniž by docházelo k velkým bojům. Území římské říše se sice trochu zmenšilo, ale kulturní střediska jako Řím, Athény, Alexandrie a Kartago zůstaly.

Jak by se dějiny odvíjely od tohoto momentu? Určitě zcela odlišně. V Římě by asi místo papeže úřadoval pontifex maximus, Evropa by neslavila narození Krista, ale Saturnálie, místo kostelů by ve městech stály pohanské chrámy s překrásnými sochami antických bohů. Možná by nebyl středověk, křížové výpravy, inkvizice a ani antisemitismus. Pravděpodobně by se nikdy neodehrál holocaust. Světovým jazykem by dnes nemusela být angličtina, ale latina nebo řečtina. Díky nepřerušenému vývoji vědy by dnes lidé mohli osidlovat Měsíc nebo Mars. Jestli by tomu ale ve skutečnosti takto opravdu bylo, to už se dnes nedozvíme.

Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie 6/2009

 

PřílohaVelikost
Koptská ikona zobrazujícího sv. Mercuria, který usmrcuje císaře Juliána97.71 KB
Váš hlas: Žádná Průměr: 4.5 (17 votes)